Humbuk kolem osvobození Mlynáře

Jiří Krejčí

Publicita věnovaná osvobozujícímu rozsudku Vrchního soudu v procesu s Vladimírem Mlynářem ukazuje, že ne všichni co se k tomuto rozsudku vyjadřovali znají alespoň základní definici trestného činu.

V kauze někdejšího politika zazněly během několika měsíců dva protichůdné rozsudky:
před více něž třemi měsíci rozhodl senát pražského Městského soudu, kterému předsedala soudkyně Slepičková, že Mlynář a jeho podřízení Dušan Chmelíček a Vít Novotný patří do vězení – exministr na 5,5 roku a druzí dva na 6 let.
v úterý senát odvolacího Vrchního soudu, kterému předsedal soudce Pavel Zelenka, sice připustil, že transakce, kterou Mlynář a další dva obžalovaní připravili, byla protizákonná, ale nebyla trestná.

Každý z nás mohl tedy konfrontovat své představy o spravedlnosti s dvěma představami oficiálními. Avšak pouze na základě „fakt“, která přinášela naše „investigativní“ média. Tu více, tu méně nakloněná obžalovaným. Proto lidé neznalí Trestního zákona mohli i po vynesení osvobozujícího rozsudku dojít i k závěru, jako jsem četl na jednom blogu: „Nehodlám polemizovat s osvobozujícím rozsudkem Vrchního soudu. Jednak nejsem právník a hlavně, rozsudek soudu musí být respektován. Jen mám obavu, aby se pomocí tohoto rozsudku nezačali hájit normální zloději. Kdyby ukradli tolik peněz, že by si mohli dovolit špičkového právníka, tak ten by mohl argumentovat přesně tímto rozsudkem a zloděje, kterého chytí třeba s drahým zbožím pod kabátem by pak mohl před soudem úspěšně hájit tím, že k žádné škodě nedošlo, protože zboží se přece vrátilo na regál a majitel obchodu nebyl nijak poškozen.“ Autorovi tento názor nevyčítám ani nezazlívám, protože, jak sám přiznává, není právník. Vychází zřejmě z informací, které mu poskytla naše „investigativní“ média a jejich novinářští šmoci, z nichž si nezasvěcený člověk velmi snadno odvodil závěr, že šlo o partu gaunerů, kteří vyvázli s odřenýma ušima.

Také otázka položená v úterní glose Miroslava Macka: „Jak můžeme mít důvěru v české soudnictví, když podle stejných důkazů a stejných svědectví je exministr Vladimír Mlynář jednou vinen a dostane pět a půl roku natvrdo a podruhé je zcela nevinen?“ a dodává: „Očekával bych, že jeden ze dvou soudců po důkladném prošetření případu okamžitě opustí českou justici.“ má své opodstatnění. Ale soudci mají jiný, podle mne správný, názor, když tvrdí, že to je normální. Místopředseda Nejvyššího soudu Kučera podle MF DNES řekl: „Pro veřejnost je český systém justice naopak výhodný. Každý má jistotu, že pokud u jednoho soudu neuspěje, má šanci u druhého,“ a dodal: „Odvolací soud navíc má právo vyslechnout další svědky a probrat nové důkazy. Na konkrétní kauzu si tak může udělat jiný názor.“ Právě to se v kauze Mlynář stalo. Soudci vyslechli nové svědky a rozhodli jinak než jejich kolegové. „Vím, že to může vypadat divně. Svědčí to ale o nezávislém rozhodování,“ uvedl podle MF DNES mluvčí vrchního soudu Jan Fořt.

Je pravdou, že Mlynář budí u mnoha lidí různé emoce. Ti z nich, kteří si myslí, že by mu nějaký ten flastr přece jen slušel, by si měli uvědomit, že se tak vedlo u soudu známému člověku, který má vlivné přátele a právníka zvučného jména. A měli by si položit otázku: S čím mohou počítat lidé, kteří tímto zázemím nedisponují, když se ocitnou před senátem, kterému předsedá taková soudkyně nebo soudce jako je soudkyně Slepičková? Mlynář udělal z neznalosti hrubou úřední chybu, ale jakmile se dověděl, co měl vědět, vše napravil. Nikdo nepřišel ani o korunu, jen on o část své dobré pověsti. Avšak senát jemuž předsedala soudkyně Slepičková v tom viděl spiknutí a usoudil, že Mlynář a spol. doufali v obohacení, ale ono se jim to nepovedlo.

Protože jsem byl v letech 1993 – 2005 přísedícím v trestním senátu našeho Okresního soudu, tak mne na rozsudku senátu Městského soudu v Praze nevíce překvapilo, že obvinění byli potrestáni tak vysokými a nepodmíněnými tresty, přestože státní zástupce navrhoval trety nižší a podmíněné. Ze zkušenosti vím, že jsme při stanovení trestu vždy vycházeli především z návrhu státního zástupce. V řadě případů jsme udělili spíše trest nižší než navrhoval, ale nikdy to nebyl trest vyšší.

Nechci soudce zasedající v senátu Městského soudu v Praze obviňovat, ale nemohu se zbavit dojmu, že senát jemuž předsedala soudkyně Slepičková se nedržel zásady, že: „Pokud existuje víc reálných variant, jak se skutek stal, a varianty nebyly vyloučeny, je nutné počítat s variantou nejvýhodnější pro obžalovaného,“ jak řekl soudce Zelenka. Proto si ho velmi vážím, že se místo toho, aby, jak je v Česku zvykem, případ vrátil Městskému soudu zpět k „dořešení“, rozhodl soudit případ senátem odvolacího Vrchního soudu. Předvolal všechny potřebné svědky, probral staré i nové důkazy a případ provždy rozhodl. Myslím si, že by si ostatní soudci odvolacích soudů měli vzít z něho příklad a nehrát se soudy první instance ping-pong.

Na závěr bych rád našim médiím rád vzkázal, aby zaměstnala, alespoň jednoho soudničkáře, který by dokonale ovládal zákony a informoval čtenáře nebo diváky či posluchače o dění v soudních síních skutečně fundovaně a ne pouze na základě svých domněnek. – Jiří Krejčí, sedmasedmdesátiletý penzista z Dobrušky.