„Média nevytvářejí klipovitý svět...“
Bohumil Pečinka, Petr Hájek
Říká v rozhovoru pro Revue politika novinář a spisovatel Petr Hájek, s nímž jsme si povídali o tom, kam podle jeho názoru směřuje svět informačních technologií, o čipech zabudovaných v našich hlavách a způsobu, jímž Západ hledá nového nepřítele, kterým by nahradil svou ztracenou identitu.
Co podle vás určuje podobu současné žurnalistiky?
Především to, že se výrazně mění paradigma doby. Co se v této souvislosti hlavně změnilo, pokud jde o média, je radikálně odlišný způsob jejich vnímání. Ještě na počátku devadesátých let jsme si hověli pohodlně usazeni v žurnalistice klasického typu: někde se něco událo, v redakcích se o tématu přemýšlelo a diskutovalo a odrazem toho byl psaný text, případně doplněný fotkami. Posledních deset let je ve znamení totální eroze klasické žurnalistiky.
Co je důvodem?
Samozřejmě televize. Přesněji řečeno televizace diváckého a čtenářského vnímání založená na klipovitosti. Žurnalistická výpověď o čemkoli se začíná měnit v laviny úlomků, střípků, klipů, které mají jediný smysl: pobavit nebo alespoň neunavit vnímatele natolik, aby sáhl po ovladači a přepnul na jiný kanál nebo - v přeneseném slova smyslu - zlostně odhodil noviny či časopis. A teď bychom se měli ptát: Je tento druh televizace převážné části žurnalistiky příčinou, nebo naopak důsledkem nového způsobu vnímání reality? Osobně si myslím, že překvapivě je až důsledkem. Televize se všemi technickými možnostmi, které má, nediktuje divákovi a potažmo čtenáři svůj způsob komunikace. Naopak. Tento způsob komunikace jí diktuje sám divák, čtenář, posluchač.
Čím?
Podívejme se na to z větší perspektivy. Postmoderní člověk je v současné postdemokracii v posledních zhruba patnácti letech vystaven v historii nevídanému útoku na svou percepci. Všeobecný rachot přichází současně z více stran. Rozpadá se v něm většina dosud fungujících vzorců chování, jistot i obav. Současný obyvatel euroamerického civilizačního prostoru žije jednak v naprosté bezstarostnosti, pokud jde o jeho existenční podmínky, jednak je stále brutálněji manipulován. Nechce se od něj nic víc, než aby byl loajálním pozorovatelem, nikoli hybatelem. Nechce se od něj, aby se komplexněji zamýšlel nad světem kolem sebe, nad sebou, nad ostatními. Až před ústní otvor je mu vše servírováno minimálně v podobě polotovaru, spíše však hotového pokrmu a na něm pouze je, aby ukázněně polykal. V materiální i duchovní (či spíše psychologické) rovině. A protože je to pohodlné a lidská přirozenost volí nejpohodlnější cesty k uspokojení svých potřeb, činí tak - kousne do toho, do onoho a přepínáním dává najevo, zda mu to chutná. Ať již jde o "pokrmy" připravené jeho blízkými, kolegy, přáteli, politiky a - pochopitelně - také médii. A protože je toho všeho hodně, tak pouze nakousává, nedojídá, pomlaskává, vyhazuje. Média na to reagovala tak, že připravují a k perceptorům svých zákazníků servírují absolutně přežvýkaný, totálně zprostředkovaný obraz světa v podobě útržků, které lze spolknout naráz. Média jako druh dialogu, diskuze či vzájemné zpětné vazby fakticky přestala existovat.
Skončila tedy i diskuze jako taková?
V principu ano. Začínáme žít ve světě hotových tvrzení, axiomů a grandiózních manipulací, které jsme dříve znali pouze v totalitárních společenských systémech. Tím, že se neuvěřitelně zmnožily komunikační technologie, vzniká zcela jiná úroveň a podoba vzájemného ovlivňování médií a jejich zákazníků. Otázka je, jsou-li média stále ještě účastníky této - v uvozovkách - debaty. Svět se proměňuje neobyčejně razantním způsobem a média to ještě téměř vůbec nezaznamenávají - to znamená ani nepopisují, natož aby to analyzovala. Zřejmě ani nemohou, protože sama jsou účastníky těchto změn. Je to takový kruh.
V čem se podle vás svět tak zásadně změnil?
Signálem změny byl samozřejmě pád bipolárního systému koncem roku 1989, který do té doby světovému vnímání zcela dominoval. Osa soupeření Východ - Západ se přepólovala na severojižní střet. Cenou za vítězství ve studené válce (a jeho důsledkem) byla nepochybně ztráta identity západního světa. Základem nového vnímání je, že přestalo jít o život. A pokud přestane jít o život, respektive v relativně bohaté části světa zdánlivě přestane jít o život, tak výsledkem je, že se rozmáhá duchovní vyprahlost, ztráta kontaktů s elementárními duchovními principy, jako je Bůh. Kdyby dnes vydával romány Dostojevský, byl by okrajovým autorem pro fajnšmekry. Na druhé straně vidíme všude kolem sebe materiální přetlak, který vytváří v člověku pocit, že všechno může, na všechno dosáhne, se vším může zacházet a koupit si. Tento obrovský konzumní útok způsobuje, že člověk nemá potřebu zamýšlet se. Prostě jde a koupí. Cokoli. Veškeré tradiční hodnoty a ctnosti, o něž ještě relativně nedávno bylo nutno pracně usilovat, se proto začínají posouvat, marginalizovat a nehlučně bortit. Vzhledem k tomu, že břehy nového paradigmatu jsou mediálně rozmlžovány až k nepravděpodobnosti, běžný člověk se v tom prostě potácí, a dokonce mu to ani jako potácení nepřijde. Ráno vstane, umyje se, odpracuje si své, vrací se na ubikace, baví se, uléhá, aby mohl ráno vstát, umýt se… a připadat si vcelku spokojený, nebo dokonce i šťastný. Na Titaniku se opět zpívá a tančí. V tomto smyslu nic nového.
Tyhle věty by před dvaceti lety mohl klidně napsat konzervativec typu Rogera Scrutona. Když je slyším z úst někdejšího libertariána vašeho typu, má to znamenat, že uznáváte, že konzervativci měli kdysi při popisu postmoderní společnosti pravdu? Nebo je to jenom potvrzením zkušenosti, že konzervativec je bývalý liberál s dospívajícími dcerami?
To je více otázek najednou. Především - co je to postmoderní? Ten pojem je ve své nedefinovatelnosti tak komplexní, že zbývá pouze možnost, že sám je vlastní definicí. V tom spočívá jeho geniálnost, a tak ho také pro sebe používám. Snažím se ho chápat jako princip neurčitosti ve kvantové fyzice: událost nelze pozorovat, aniž by se už tím nestala jinou událostí. Takže se zdá, že o popisovaných událostech nelze s určitostí říci vůbec nic, až na to, že fungují. Někdejší konzervativci o něčem takovém neměli ani zdání, ale pokud to byli skuteční konzervativci, z definice určitě měli pravdu. Už jsem také pochopil, že za všech okolností je každá změna vždycky a výhradně pouze k horšímu. Což je snad odpověď i na druhou část otázky.
Nicméně západní svět se netváří zase tak bezstarostně. Někdejší Fukuyamova teze, že liberální demokracie jako společenský model zvítězila na celém světě, se ukázala jako problematická. Navíc jsou tu jiná, nová politická rizika a nebezpečí.
Ztráta identity Západu po zhroucení komunismu vedla k potřebě stvořit nového nepřítele, nové nebezpečí, nové obavy. To se stalo v podobě takzvaného mezinárodního terorismu, přicházejícího odkud jinud než z Jihu - z arabského světa. Zničení newyorských dvojčat bylo tak spektakulární mediální ouverturou této nové války, že předčila i dva předchozí vrcholy - vietnamskou válku a válku v Zálivu. I kdybych neviděl řadu důkazů vážně zpochybňujících, že vše bylo tak, jak nám média a politici prezentovali, relativně slušná znalost médií a senzitivita na manipulaci za života v totalitě by mě okamžitě varovala.
Mám tomu rozumět tak, že popíráte, že atentát na mrakodrapy způsobili islamisté?
Ne. Pouze tvrdím, že média ve snaze podat "zkonzumovatelný" příběh ho zjednodušila do té míry, že se to místy rovná manipulaci a mnozí politici proti této interpretaci nic nenamítají. Jen si vezměte obraz Usámy. Tajemný muž z daleké neznámé země, skoro jakoby z jiné planety! To je, panečku, soupeř! Hollywoodský trhák. Jako vystřižené z Vrtěti psem. Nevím, jak to doopravdy bylo, ale že to nese všechny znaky masivní manipulace, je zjevné. Jenže síla televizní verifikace této události byla tak mimořádná, že zapochybovat se rovná téměř kriminálnímu činu. Podobně je to s takzvaným globálním oteplováním, způsobeným lidskou produkcí kysličníku uhličitého, které se sice nekoná, ale vzhledem k nepřetržitému mediálnímu rachotu o ní lidstvo nepochybuje. Televizní super reality show z newyorského Grand Zero stvořila nepřítele. Možná, že už v důsledku toho existuje i v realitě. Ale všiml si někdo, že Usáma nebyl dosud dopaden, a položil si otázku proč? A všiml si někdo skutečné exploze televizních reality show po roce 2001? A zabýval se tím, proč?
Tím se vracíme k televizaci našeho vnímání reality. Není ale předchozí úvaha v rozporu s vaším názorem, že televize není příčinou, ale jen odrazem nového životního stylu?
Říkal jsem, že je to kruh, v němž jedno potřebuje druhé. Příklad útoku na New York je toho dokonalým příkladem. A když to trochu zobecníme, televize je nesmírně citlivá ke všem společenským pohybům. Diagnostikuje je především přes peoplemetry, které nesmějí lhát, protože jde o velké peníze v podobě požadavků zadavatelů reklamy. A ti zase pracují s nejpodrobnějšími a nejpřesnějšími výzkumy veřejného mínění, jaké se vůbec dělají. Opravdu je to tak: sami diváci a jejich poptávka vytvářejí televizní rytmus a jeho obsahy. Televize - a spolu s ní i ostatní média - jsou odrazem skutečných přání, potřeb a úrovně diváků, posluchačů a čtenářů, nikoli naopak. Jinou věcí je, že to působí obousměrně, takže mediální virtuální realita se pak často stává realitou se vším všudy. Právě tak jako onen původně virtuální islámský terorismus. V tom je ten ďáblův pařát.
Mohou tomu vzdorovat televize, jejichž úspěšnost není přímo odvozena od sledovanosti?
Takové neexistují, a pokud, pak by existovat neměly. Je to jenom zdánlivě v protikladu k výše řečenému. Velmi se například bavím, když čtu kritiky, kteří České televizi vytýkají, že se neustále přizpůsobuje televizím komerčním. ČT ale nemůže dělat absolutně nic jiného, pokud nechce zahynout na absolutním nezájmu. Byť je takzvanou veřejnoprávní televizí, což je obdobně nedefinovatelný pojem jako postmodernismus, žije jako ostatní v ostrém tržním prostředí. A navíc jej pokřivuje a narušuje, protože na rozdíl od ostatních hráčů na trhu dostává ze zákona od každého občana vynucenou daň. Není pravda, že její problém spočívá v tom, že nemá jasně definovaného majitele. Ona ho má. Je družstevním majetkem redaktorů, kteří v ní pracují. Takže ti logicky stále přesněji vnímají konkurenci a přizpůsobují ČT televizím soukromým, které pružně reagují na to, co se ve společnosti skutečně děje. Vždyť je to jejich živobytí se vším všudy!
Takže jde o nekonečný kruh nabídky a poptávky?
To není kruh, spíše spirála. Všechno je to zdánlivě pořád totéž, ale v čase pořád na vyšší úrovni a s daleko větší intenzitou. Na počátku devadesátých let patřila ještě v mnoha ohledech i televize k tradičnímu pojetí médií, jak jsme o tom mluvili na začátku našeho rozhovoru. Manipulovala, ale většinou vycházela z reality. Dnes už realitu vůbec nepotřebuje. Vytváří virtuální svět podle potřeb diváků či objednávky zadavatelů. Bez ohledu na to, jsou-li jimi politici či byznys, ono to je ostatně stále obtížněji rozeznatelné. Gravitační síla oné stále rychleji se roztáčející spirály je tak drtivá, že se všichni museli přizpůsobit, pokud nechtěli zahynout. Proto se tento svět klipovitých lidských existencí projevuje téměř identicky už i v denících, časopisech a vůbec v čemkoli, co komunikuje. Snad jenom časopisy zatím mají takovou zvláštnost, že jsou k tomu ještě relativně rezistentnější, protože představují nikoli každodenní, a tím vlastně vedlejší proud komunikace. Není to chleba a pečivo, ale tak trochu lahůdky. Rohlíky jsou a budou televize, respektive internet, jejich rodný bratr. Mimochodem vlastnit například digitální televizní stanici bude brzy něco absolutně běžného. V příštích deseti letech jich nekonečně přibude, takže se stanou prakticky nerozlišitelnými. Budou ještě klipovitější a ještě neurčitější. Další závit bláznivě se zrychlující spirály.
Jak se televizace vnímání odrazí na časopiseckém trhu?
I když se to zdá dnes možná skoro nemožné, myslím, že dále závratně vzroste počet časopiseckých titulů, které jsou vědomě stavěny třeba na rok, půl roku, nebo dokonce na měsíc či dva. Jakmile splní určitou marketingovou úlohu, řízeně zahynou a nahradí je jiný titul. Jiný klip. To probíhá už i u nás v segmentu hobby a ženských časopisů. Existuje samozřejmě pár titulů, jako je Reflex, kde se částečně nadále provozuje klasická žurnalistika a z nějakých složitých sociologických důvodů se ještě na trhu drží. Ale i ony se postupně přetvářejí. Když občas v Reflexu vidím pěti až osmistránkové textové materiály, doplněné velkými fotkami, fyzicky cítím, že to jde proti paradigmatu nové doby, že je to překonané reziduum, protože takové materiály kladou obrovské nároky na čtenáře. Racionálně vysvětleno, tyhle materiály patrně fungují spíše psychologicky. Čtenáři jsou rádi, že je tam mají, ale pokládám za vyloučené, že je významnější část přečte. Nanejvýš nakousnou, ochutnají a odhodí. A mají pocit určitého luxusu. Na tom to stojí. Jinak ale budou i čtenáři Reflexu stejní jako všichni ostatní. Nový printový rytmus už mají v krvi infikovaný a pevně zabydlený.
Co je pro tento rytmus typické?
Vnímání jde přes titulek a obrázek, někdy obráceně, pak perex a maximálně patnáct řádek textu. Manažeři v takzvaných seriózních vydavatelských domech toto ještě zcela nepostřehli, ale i oni dříve či později přesunou do krátkých materiálů hlavní poselství novin. Ostatní materiály sice ještě nějaký čas zůstanou delší a jakoby obsahově plnější, ale nebudou tvořit základ působení, vnímání a tržní životaschopnosti printů - a tedy i celé žurnalistiky.
Takže budoucnost časopisecké žurnalistiky je v patnácti řádcích?
To je jedna z mála jistot, na niž jsem ochoten si vsadit. Ostatní věci budou vzhledem k prudkému technologickému vývoji připomínat spíše vize Julese Verna.
Co tím myslíte?
Generace dnešních dvacetiletých bezpochyby zažije, jak komunikace vstoupí přímo do jejich těl, respektive hlavy. Jak se to provede technologicky, je vcelku lhostejné. Možná na principu nějaké biologické matrice s něčím, co dnes nazýváme čipem. Nebude to bolet, nepůjde o nic násilného a lidé tuto možnost bezproblémové mediální komunikace velmi rádi a dobrovolně přijmou. Zvlášť když jim umožní dosud nevídané zážitky typově huxleyovského pocitového sdělování. Příklad: budete číst článek o havárii auta a pokud budete chtít, ono drama života a smrti si se vším všudy prožijete. V bezpečí svého domova samozřejmě. Hovořím o masové spotřebě. Souběžně s tím patrně budeme v prostředí elit svědky periodických návratů ke slovu a klasickému sdělování, protože potřeba porozumět světu bude i v budoucnu stejně jako dosud v určité části společnosti nevykořenitelná.
Kdo bude vytvářet ta pocitová sdělení?
To bude souviset s tím, co se stane se západním světem. Pokud například Evropa půjde cestou nastartovanou Maastrichtem a v současnosti signovanou vytvořením ústavy Evropské unie - i když se pro potřeby jednodušší manipulace veřejností jmenuje aktuálně trochu jinak -, bude to především stát, kdo bude mít zájem na úplné kontrole médií a vytváření jejich obsahů. Nepochybně to bude vnějškově v trochu jiné podobě, než jak jsme to znali za komunismu u nás, ale princip bude totožný. Není totiž jiná cesta, jak občanům sdělit, že černé je bílé, že mohou žít nadále v naprosté bezstarostnosti, protože rady moudrých, zelených či jak se všechna ta seskupení intelektuálních elit nazvou, bdí a myslí za ně. Možná to vypadá až příliš skepticky či literárně, a proto jsem mluvil spíše o Verneovi než o Huxleym, ale to nebezpečí zde bezprostředně vidím. A nesouvisí s ničím víc než se zmíněnou krizí identity Západu, respektive Evropy, respektive nás. I když zase: co je příčina a co důsledek?
Vidíte ještě jiné projevy této krize?
Prakticky ve všem, co se týká veřejného života. Ale jsou věci viditelnější a méně viditelné. K těm nejviditelnějším v politickém prostoru patří totální ztráta leadershipu. Skončila éra vůdců, prostě nejsou. Jistě ne navždy, protože nic lidského není navždy, ale na hodně dlouhou dobu jistě. Vůdci, charismatičtí lidé se schopností přečíst, zobecnit a prosadit určité, ve společnosti latentně přítomné zájmy, zcela vymizeli. Nastoupila generace postdemokratických úředníků, technologů organizace, bez názorů, bez jasného filozofického, ideového zakotvení. Ale nejen to, oni se tím zmrzačením dokonce pyšní a povyšují neschopnost na přednost. Odevšad přece dnes zaznívá, že politické zájmy už nemají pravolevý charakter. Jediným zájmem je jakési všeobecné Dobro. Všechny tragédie minulého století se uskutečnily pod praporem Dobra. Co je Dobro, vědí už opět jen sami sebou Vyvolení a společnosti jej servírují k pouhému snadnému spolknutí, jak o tom už byla řeč. Nikoli přirozené obtížné nalézání řešení věcí veřejných v demokratickém soupeření politických stran.
Jakou podle vás bude mít politika podobu?
Postmoderní. Postdemokratický politik se stále divočeji bude tlačit do Nikam zvaného eufemisticky Střed a bude tomu přizpůsobovat svou mediální image. Jejím zlatým pravidlem je nedráždit, nevyčnívat a být tak přijatelný pro tu malou část lidí, kteří stále ještě z neznámých důvodů chodí k volbám. Zkuste dnes někomu říkat, že Střed je přece z definice dynamický prostor mezi dvěma tendencemi. Býval. Trend úprku do neexistujícího politického středu bude jistě dále pokračovat a v souvislosti s tím bude ubývat i nosných politických témat a adekvátně tomu i voličů. Proto volby nejen v Evropě, ale také ve Spojených státech končí stále častěji patem. Volič se nemá mezi čím rozhodovat. Všichni jsou stejní. Je to začátek konce politiky. Doufám, že ne natrvalo. Rozhodně se už ale hned tak nevrátíme do stavu, kdy politika byla relativně přehledná nebo alespoň koncentrovaná kolem legitimních, jasně definovaných skupinových zájmů, které bez předstírání a otevřeně soupeřily s jinými zájmy. Tyto momenty se samozřejmě odrážejí v práci novinářů, kteří na tomto pohřbu politiky ochotně spolupracují.
Jak na tuto situaci zareagují vydavatelé tištěných médií?
Přizpůsobí se, pochopitelně. Pokusí se noviny a časopisy ještě více a přitažlivěji naondulovat, atraktivněji zabalit a tedy lépe prodat. V tom budou mít patrně časopisy před deníky jistý náskok. V jistém smyslu je to paradoxně mimořádná příležitost pro okrajové časopisy pro menšinové publikum. Mám na mysli měsíčníky, čtvrtletníky a půlročníky, které budou mít jako jediné příležitost shrnout a strukturovat věci hlubším způsobem, a tím zaujmout.
Myslíte tím publikace typu Revue Politika?
Jednoznačně. Copak by například takový rozhovor, který spolu právě vedeme, mohl vyjít v nějakém masovějším periodiku? A přitom byly doby, a není to tak dávno, kdy to bylo normální i v novinách.
K čemu ta delší periodicita?
Hlavní důvod je ekonomický. Ale obecně to souvisí s charakterem technologické doby, v níž došlo k úplné ztrátě informace. Jsme zahlceni daty, k nimž máme nekonečný přístup, ale informace jako složitý, strukturovaný produkt fakticky zmizela. To je zjevné.
Takže nežijeme v době neomezeného přístupu k informacím, jak se tvrdí?
Ovšemže ne. To je pouze bonmot a sémantická lest. Jsme naopak téměř zcela bez informací o světě. Namísto toho jsme zaplaveni daty, výkřiky a klipy. Skutečná informace má přitom sama o sobě úžasnou hodnotu. Právě informace nás může orientovat, jak se dostat k datům, k pramenům, jak s nimi pracovat a proč. Informace vás nepodvede. A kdyby vás podváděla, tak to poznáte. Je zajímavé sledovat, jak se mezi tou neuvěřitelnou a nekonečnou změtí dat sem tam vynoří skutečná informace a my ji pak ve své těžce nabyté nevzdělanosti a povrchnosti pokládáme div ne za analýzu. V současné době tedy logicky není po informacích poptávka.
Dobře, ale na trhu vždycky budou skupiny, které o informace budou mít zájem a bude se jim to vyplácet. Nemůže to vyvolat celkovou renesanci zájmu?
Nelze to do budoucna vyloučit, buďme optimisté. Když s jejich nabídkou nějaké médium přijde, v první chvíli určitě tvrdě narazí. Pokud se z toho vzpamatuje, spočítá ztráty a přežije, pak může prorazit. Tvrdím, že hlad po informacích vznikne až v okamžiku, kdy se opět objeví na trhu. Tady nabídka musí předejít poptávku.
Už čtrnáct let jste mimo žurnalistiku, takže máte zajímavou možnost vidět novinařinu zvnějšku. Jaký tam rozpoznáváte vývoj?
Asi vás nepřekvapím, že spíše neblahý. Nezávidím dnešním dvacetiletým novinářům jejich osud. Viděno zvnějšku, mění se především obsazení redakcí. Vidím příchod nových vln lidí, kteří sice nejsou zatíženi komunismem na jedné straně, na straně druhé ale nejsou také zatíženi vůbec žádnou minulostí v tom smyslu, že nemají téměř vůbec žádné kulturní a ideové kořeny.
Co je příčinou?
Vzdělání, které jim bylo poskytnuto, je nesmírně chaotické, nesoustavné, což se projevuje v obrazu světa, který v médiích spoluvytvářejí. Za posledních patnáct let se v médiích také výrazně proměnil vydavatelský management. Ti, kteří o něco s vášnivostí či alespoň s relativní erudicí usilovali, přešli do jiných oblastí byznysu a na jejich místo nastoupila druhá liga. Nemyslím to jako nostalgické hodnocení. To je čistá deskripce, popis. A také se chci přiznat k jednomu omylu. V devadesátých letech jsem totiž tvrdil, že je absolutně jedno, v jakých rukou jsou v naší zemi média, protože mediální investiční kapitál má přirozeně internacionální charakter. Dnes už si to nemyslím.
Proč?
Protože tento kapitál je specifický, rizikový a motivačně nejednoznačný. Jde v něm opravdu vždycky jen o zisk? Pochybuji. Také přináší určitý styl práce a myšlení, a proto nám tu zoufale chybí mediální konkurence z anglosaských zemí. Česká tištěná média jsou dnes téměř výhradně v rukou vydavatelů z německy mluvících zemí. Do uvažování managementu a praxe žurnalistů to přineslo nebývale silný cizorodý prvek, který je nejen v protikladu k našim kulturním tradicím, ale, jak se stále jasněji ukazuje, také v protikladu k našim politickým národním zájmům. Tohle je téma na román. Ostatně právě ho píšu.
Takže mediální úpadek?
Pořád totéž: ztráta pevných obrysů, žití v amébické neurčitosti. V žurnalistické praxi se to nejviditelněji projevilo zničením řemesla. Rezignovalo se na mediální žánry, což pokládám za šílenou věc. Když není žánr, není báze, není profese, triumfuje diletantismus. Žánry jsou totiž důležitá kotva, protože čtenáře orientují. Je to pevná dohoda mezi novinářem a čtenářem. Vymizení žánrů bych přirovnal k situaci, kdy sedíte v divadle, které začíná jako tragédie a končí jako komedie. Jste zmateni a nevíte, co tím autor myslel a kam mířil, proč vás podvedl. Novinařina by neměla svévolně porušovat dohodu, kterou má se čtenářem, posluchačem a divákem, protože ta je základem komunikace jako takové. Ztrátu žánrů považuji za jeden z příznačných signálů zániků klasické žurnalistické profese jako takové. Před několika lety jsem se neúspěšně pokoušel o založení vlastního deníku. Jako jednu z prvních redakčních věcí jsem vypracoval novinářský manuál, kde bylo detailní schéma, jak má formálně začínat a končit článek, co je to reportáž, fejeton, komentář, analýza, úvaha a tak dále. Tyto věci se v médiích dnes absolutně setřely. Tím zmizela také jejich strukturovanost, dramaturgie celku, takže například většinou novin a časopisů můžete už listovat zcela libovolně. Na pořadí nezáleží.
Jako když surfujete televizními kanály?
Něco takového. Už jsme to také zmínili: Většinového čtenáře například deníků zajímá jenom titulek a perex. Titulková válka je to vůbec nejpodstatnější, co se dnes v tištěných médiích odehrává. Veškerou moc v redakcích postupně získávají editoři, zbylý materiál přestává být podstatný. Číst se začíná od titulku, přes perex, fotografii, popisek fotografie a pak možná text, je-li dostatečně krátký a skandální. Zbylý materiál si přečte okrajová část publika. Zkusil bych udělat pokus - udělat jednu vnitřní novinovou stránku s různými titulky, fotografiemi a perexy a zbytek článků by tvořil slepý text. Jsem přesvědčen, že osmdesát procent čtenářů by to ani nezaregistrovalo.
Co znamená titulková válka pro autory obsahů?
Že do toho přestávají mluvit. Že jejich případný výkon je iluzí. Že i když dají do článku nějaké sdělení, titulek má moc jeho vyznění absolutně obrátit. Takto bychom ale asi mohli dnešní noviny popisovat dál a dál. Ale jednak bychom se asi začali opakovat a pak - velmi bych si nepřál vzbudit dojem, že chci z jakési nadzemské výše a pohodlného odstupu mistrovat dnešní média. To určitě ne, věřte mi. Jen to stále prožívám, jako bych v nich pracoval. A navíc jsem nezničitelný optimista. Takže věřím, že nakonec všechno dobře dopadne. A kdybyste se mě teď, po všem, co bylo řečeno, zeptal, jak by mohlo, odpověděl bych jako ten majitel divadla z filmu Zamilovaný Shakespeare: "Zázrakem!"
Rozhovor vedl Bohumil Pečinka.
Bohumil Pečinka
Petr HájekZástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury