Konkordát vykonavatelů práva
Martin Stín
Politikon
Když se bavím s policisty, státními zástupci, soudci, advokáty, politiky, novináři, o lidu obecném nemluvě, o poměrech v trestním řízení, snadno se v obecné rovině shodneme na takových zásadách, jako že znakem právního státu je rovné postavení občana v případném sporu se státem, že podmínkou výkonnosti a spravedlivosti orgánů činných v trestním řízení je vymahatelnost osobní odpovědnosti každého jednotlivého vykonavatele práva za jeho výkony, zvláště za případné zneužívání moci, že předpokladem pořádku ve státní správě je důsledné respektování vertikální dělby pravomocí. Shoda končí ve chvíli, kdy občan pocítí újmu na svých právech a začne se o ně brát. Velmi často narazí na neprostupnou zeď solidarity orgánů, přes kterou neprorazí. Proti předlistopadovým poměrům je na tom snad lépe v tom, že neriskuje seznámení s StB, začne-li si stěžovat příliš hlasitě a často. Téměř vždy vše skončí oficiálním názorem, že orgán, jímž se cítí poškozen, nechyboval, natož aby se dopustil trestného činu zneužívání moci veřejného činitele.
Ryba smrdí od hlavy, v tomto případě od nechuti ministrů spravedlnosti řešit stížnosti na státní zástupce a soudce, kterou ve větší nebo menší míře trpěli všichni šéfové resortu, kteří se v úřadě vystřídali před nástupem Daniely Kovářové ( o jejích postojích v tomto směru přirozeně zatím nic nevíme). Za dvacet let tolerování zlořádů se příslušné útvary ministerstva naučily pracovat ryze formálně. Bájeslovní Pospíšilovi „experti“ sice vyjeli dvakrát do severních Čech, aby svému šéfovi přičinlivě aportovali kýžené důkazy proti Jiřímu Křivancovi, ale běžně „vyšetřují“ pouze tak, že napadený orgán požádají o vyjádření ke stížnosti. Připadá mi to stejné, jako kdyby se policisté na základě trestního oznámení šli zeptat zloděje, co je pravdy na pověsti, že krade. Výsledek lze předvést na průběhu dosud neuzavřeného řízení ke stížnosti kvůli domnělému zmanipulování jistého trestního řízení ve prospěch obžalovaného. Šlo o případ pohlavního zneužívání čtrnáctileté dívky, která se dva dny po patnáctých narozeninách stala matkou. Událost má bolestivé důsledky nejen pro ni osobně, ale pro celou její rodinu. V závěru přípravného řízení se vyskytly jisté anomálie v postupu dozorující státní zástupkyně, jejichž výsledkem mimo jiné bylo, že nezletilá neměla jako poškozená při soudním projednání věci pravomocného zástupce, tedy byla krácena v ústavním právu. Obžalovaný byl recidivista, který již má v trestním rejstříku jeden záznam se stejnou právní kvalifikací. Přesto vyšel ze soudní síně s mírným podmíněným trestem. Celé ústní jednání bylo vedeno s nejvyšší ohleduplností vůči němu, bez nepříjemných otázek, ač ve spisu bylo dost listinných důkazů, jež vyznívaly v jeho neprospěch. Mimo povinného přednesení obžaloby a závěrečné řeči žalobkyně mlčela po celé hlavní líčení jako ryba. Závěrečné řeči obhájkyně a žalobkyně souzněly zdůrazňováním polehčujících okolností. Předsedkyně chvalozpěvům souhlasně přikyvovala, ač ze spisu musela vědět, že všecko je úplně jinak. Poškozená, její rodina a přátelé viděli příčinu neobvyklého vedení procesu v jistých projevech přízně mezi obhájkyní a žalobkyní, jichž se stali svědky před soudní síní. Vznikl dojem, že řízení bylo zmanipulováno díky dohodě obhájkyně se státní zástupkyní, ke které se přidala předsedkyně senátu.
Odezvou byl podnět exministrovi Jiřímu Pospíšilovi s návrhem na kárnou žalobu proti žalobkyni a předsedkyni senátu. Jeho „experti“ s věcí naložili podle zaběhané rutiny: postoupili stížnost nadřízeným stížností napadených dam. Vedoucí státní zástupkyně pak velkoryse přehlédla, že stížnost není adresovaná jí, ale ministrovi, a že ji ministerstvo průvodním dopisem žádá pouze o vyjádření, čili že jí nepostupuje věc k přímému vyřízení. Svévolně nadřadila svou kárnou pravomoc nad právo ministra a stížnost „vyřídila“ sama, jak jinak, než záporně. Nechala pořídit kopii záznamu z kamerového systému ze soudní budovy a k ní úřední záznam, podle něhož k oznámeným projevům přízně mezi státní zástupkyní a obhájkyní nedošlo. Pak nechala záznam z kamerového systému skartovat. Zničila tím důkaz, jenž je neobnovitelný, protože uložená data z kamerových systémů mají ze zákona povahu citlivých osobních údajů a smí se uchovávat jen po velmi krátkou dobu. Skartací po skončení svého šetření zdánlivě vyhověla zákonu na ochranu osobních informací, ale skutečně jen zdánlivě. Ministrovo šetření neskončilo, takže ve skutečnosti se dopustila maření úředního výkonu. Poškození k pořizování záznamu nebyli přizváni a ani později jim nebyl předveden. Mohou-li být pochybnosti o zaviněném neetickém jednání žalobkyně, kvůli které to všecko začalo, v případě její nadřízené je kárné provinění zřetelně viditelné. Ministerstvo se sice k jejímu počínání vyjádřilo, že mu nemohlo zabránit a ani je nepředvídalo, ale jinak se nic nestalo. Jako jiní ministři před ním, ani Jiří Pospíšil nepocítil potřebu ohradit se proti zásahu do své pravomoci úředníkem, stojícím v hierarchii moci výkonné hluboko pod ním, až úplně u dna. Tím ovšem vyslal státním zástupcům nebezpečný vzkaz, že k projevům jejich svévole bude mlčet, pokud nenastane nějaká výjimečná situace, jako se to stalo v případě Jiřího Křivance. Díky tomu můžeme počítat s tím, že se budou chovat zpupně i v budoucnosti, protože mají pocit jistoty, že si to mohou dovolit. V tomto případě se proti poškozeným postavil konkordát státních zástupců a úředníků ministerstva, přes který patrně neprorazí.
Je to ostatně zřejmé na chování státních zástupců v souběžném trestním řízení, které vyvolali poškození z výše zmíněného procesu. Kromě již zmíněné žalobkyně, nadržující obžalovanému, postupně zahrnuli do okruhu podezřelých její nadřízenou vedoucí státní zástupkyni, a také krajskou státní zástupkyni, která postup své podřízené „posvětila“. Když si začali stěžovat na váhavý přístup policie k jejich oznámení a dožadovali se odstranění průtahů, dostali se do sporu se státními zástupci kvůli jejich příslušnosti k výkonu dozoru a dohledu nad činností policie. Podle zdravého selského rozumu je snad každému jasné, že vedoucí státní zástupce, ani jeho úřad se nemohou zabývat věcí, která se týká jich osobně. Vyplývá to ostatně z ustanovení zákona o střetu zájmů, trestního řádu i zákona o státních zastupitelstvích. Po vyloučení vedoucího státního zástupce pak musí nadřízený stupeň přidělit věc jinam. V našem případě to ale platilo jen do té chvíle, než vedoucí státní zástupkyně pocítily ohrožení a propadly hysterii. Samozřejmě si věc podržely a začaly se vymlouvat, že policejní šetření je teprve v přípravné fázi, v které se dozor a dohled státních zástupců neuplatňují a použití ustanovení o podjatosti tak není na místě. Jenže trestní řád v §30, který vymezuje pojem podjatosti, hovoří o trestním řízení obecně, nikoli jen o jeho pokročilejších fázích, ani speciálně o výkonu dozoru a dohledu. A trestním řízením je podle §12 odst.10 každé konání orgánů činných v trestním řízení, vedené podle trestního řádu. Samozřejmě, vedoucí státní zástupkyně, která je v podjatém postavení, si neponechala věc ve své osobní agendě, ale předala ji podřízenému. Ani to není v pořádku, protože zákon o státním zastupitelství nepřipouští takové obcházení pravidel o předcházení vlivu osobních zájmů na trestní řízení.
Do podobné situace se dostal spolek Šalamoun v daleko závažnějším trestním řízení, které směruje proti skupině osob, jež se možná dopustily nezákonností v souvislosti s kauzami „katarského prince“ a s předáním trestního stíhání Jiřího Čunka z přerovského státního zastupitelství do Jihlavy. Příslušný krajský státní zástupce, jakmile zjistil, že je uveden mezi podezřelými, se bez průtahů z řízení vyloučil a případ putoval na druhý konec republiky.
Jiný kraj, jiný mrav. V jednom případě se státní zástupci hystericky snaží ovládnout řízení, které směřuje proti nim, v druhém se postižený postavil ke stejné mrzutosti s chladnou profesionalitou. Předvídám však, že konec bude v obou případech stejný. Kapři si přece nevypustí rybník a trestní řízení lze zastavit i formálně čistým způsobem, nějaké odůvodnění se vždy najde, od toho jsou paragrafy pokřivené. Státní zástupci jsou absolutními pány nad trestním řízením stejně jako prokurátoři za totality. Policisté jim jsou od r. 2002 podřízeni do té míry, že již ani nemají právo námitky proti opatření státního zástupce, který dle jejich názoru zasáhl do vyšetřování nevhodným způsobem. Takže i kdyby se policii nedejbože zachtělo vést šetření ve směru shodném s oznámením, pro dozorující a dohledové státní zástupce nemůže být velkým problémem kolegy vytáhnout z kaše.
Martin Stín