Grossovým hrobařem je Paroubek
Martin Daneš
7/2005 51PRO
Někdy na počátku dubna Stanislav Gross pochopil, že se jako premiér neudrží, ani kdyby se stavěl na hlavu, odvolával lidovce z vlády a po gottwaldovsku protlačoval jiný kabinet pod svým vedením bez hlasování ve sněmovně. Začal tedy přemýšlet, jak ze své moci a vlivu zachránit co nejvíce.
Napadlo ho, že cesta povede přes výběr poslušného nástupce v premiérském křesle, jehož by pohodlně ovládal z Lidového domu.
Kohoutovi narostl hřebínek
První Grossova volba padla na Jana Kohouta, kariérního diplomata, bývalého komunistu a řadového člena ČSSD. Všechny tyto faktory se zdály hrát v Grossův prospěch: Kdo je více zvyklý poslouchat než diplomat? Kdo názorově pružnější než bývalý komunista? Nad kým
šéf ČSSD snadněji uplatní svou autoritu než nad řadovým členem?
Premiér Gross vyzývaný všemi k odchodu usoudil, že Kohout, toho času český velvyslanec při Evropské unii, bude vhodným nástrojem jeho snahy stát se znovu tím, kým byl před svým loňským nešťastným nástupnictvím po Vladimíru Špidlovi: šedou eminencí vlastní strany i celého kabinetu, mužem, bez jehož souhlasu neprojde žádné významnější rozhodnutí. Za premiéra Špidly uplatňoval Gross svůj vliv z pozice ministra vnitra a druhého muže ČSSD, napříště by funkce stranického předsedy i nevýrazný partner v čele vlády měli jeho dominanci garantovat ještě spolehlivěji.
Jenže ouvej: Jan Kohout narychlo povolaný z Bruselu si během dramatických jednání se staronovými koaličními partnery počínal značně autonomně. Kandidáty na vládní posty, kteří byli většinou ministry i v dosluhujícím kabinetu Grossově, podrobil křížovým výslechům, jež někteří vyslýchaní označili za hodně „ostré“, a vůbec dával všemožně najevo, že jeho vláda bude jen jeho věcí. To bylo na Grosse silné kafe: když Kohout premiérem ještě ani není, jak se asi bude chovat po svém jmenování?
Nato se začal Gross chovat na první pohled nelogicky: se Sobotkou, Krausem a koaličními partnery nejprve osobně uzavřel dohodu o novém kabinetu s Kohoutem v čele a vzápětí se jal vedení své strany přesvědčovat, aby stejnou dohodu zamítlo.
Proměna pilné včeličky
Musím se co nejrychleji poohlédnout někde jinde, pomyslil si tehdy Gross, po někom, koho přece jen lépe znám. A tak začal hledat mezi kolegy z předních řad sociální demokracie, těmi, kdo projevovali jen umírněné politické ambice. Brzy si vzpomněl na muže majestátní fyziognomie, leč jinak vcelku nevýrazného: na Jiřího Paroubka. S Grossem se dobře znali už od počátku devadesátých let, kdy mu Paroubek pomáhal nahoru. Paroubkova neúspěšná kandidatura na předsedu ČSSD proti Miloši Zemanovi z roku 1993 byla dávno uzavřenou epizodou. Od té doby se tento bývalý náměstek z RaJ projevoval spíše jako pilná včelička: stál za dohodou s ODS na pražské radnici, kde na řadu let obsadil vlivný post ekonomického náměstka primátora. Paroubek byl Grossovi v mnoha směrech blízký: tak jako jemu samému mu to myslí ekonomicky (malá domů!), ani nemá – jako on - nijak vyhraněné politické názory… Jak by se dva takoví pragmatici mohli nedohodnout?
Stanislav Gross ve vedení ČSSD Paroubka snadno prosadil a prezident, který slíbil nedělat potíže, jej bez otálení jmenoval třetím premiérem za tuto stranu v jednom volebním období. Zhruba týden nový premiér v médiích vyjadřoval svému předchůdci loajalitu a pak mu přestal věnovat pozornost. Ze včeličky se náhle stal „buldozer“, jenž si začal čile značkovat terén: zaútočil na Topolánka i na Kalouska, umravnil Němce a nejvyšší prokurátorku Benešovou, sprdnul i prezidenta Klause… Jezdí na zahraniční cesty, při nichž se seznamuje s významnými cizími státníky a pokouší se je oslnit svým plebejsko-hokynářským šarmem.
V současnosti je Paroubek vůči svému odepsanému partajnímu šéfovi v tiché vzpouře a odmítá mu skládat účty ze své premiérské činnosti. Dvojice Paroubek-Gross se občas objeví před novináři a působí značně nesourodě: Paroubek s kravatou a v saku z látky, pro niž si prý jezdí do Londýna, po jeho boku půlkrok v pozadí Gross rezignující na veškeré dekórum – v tričku, je-li teplo, při chladnějším počasí ve svetru. Konečně chudák pochopil, že po dálkově řiditelném premiéru Špidlovi už žádný druhý takový nepřijde.
Premiér Paroubek novinářům bodře oznamuje, že „Stanislav“ na návrat na výsluní určitě má, jen musí teď chvilku počkat… Minimálně do té doby, než si včelička proměněná v buldozer dosyta užije funkce, po níž odjakživa toužila, ale chytře si to nechávala pro sebe.
Martin DanešV roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii
Osobní stránky
