O politice, idejích a kořenech
Jana Dědečková
Je tomu asi dva roky, kdy jsem byla na přednášce bývalého ministra financí Slovenska Ivana Mikloše, který velice poutavě hovořil o problémech se zaváděním reformních opatření. Za nejtěžší uvedl boj s vlastními lidmi. „Ne s opozicí, tam se to očekávalo a člověk byl připraven“, řekl Mikloš, „ale bojovat o každý krok s lidmi z vlastní strany, to bylo doslova úmorné a vyčerpávající.“ Ta tam byla pravicová politika a idea malého státu v přímé konfrontaci s rušením nadbytečných úřadů, kdy geometricky rostla řada argumentů vlivných stranických činitelů proti a úměrně tomu, kolik kde měl dotyčný činitel zaměstnaných příbuzných nebo známých. Na slova I.Mikloše jsem si vzpomněla v těchto dnech, kdy po prohraných krajských volbách slyším všechny ty kritiky Mirka Topolánka volat po návratu k ideové politice ODS a vyzývat k návratu ke kořenům. Promiňte prosím, ale tomu se opravdu, ale opravdu, musím smát. Po jakých kořenech se tu vlastně volá?
Jsou snad těmi pravicovými kořeny honosná hejtmanská sídla s téměř k nedýchání přetopenými kancelářemi, které mnohdy svou nákladností překonají sídla největších výrobních, tedy zdanitelný zisk a přidanou hodnotu tvořících společností? Nebo to jsou funkce, které spolehlivě zaručují nejen vysoký příjem a drobné či větší zvýhodnění k nim náležející, ale také společenské postavení, prestiž a moc? Mám si pod tím opravdu pravicovým kořenem představovat tuny sněhu nákladně dovážené do Prahy na Pražskou lyži nebo raději poslance Borise Šťastného, který přispěchal ministru Julínkovi nakopnout kotník a jehož jediným výsledkem působení ve sněmovně je vskutku pravicový protikuřácký zákon?
Zpět ke kořenům, radí se vší důraznosti ODS a „ premiéru Bursíkotopolánkovi“ i bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek v úterních Lidových novinách. Jak daleko zpět by se pan bývalý místopředseda chtěl vrátit? Stačilo by mu to do doby, kdy díky své funkci obdržel 10 miliónů za zprostředkování obchodu ČS s Erste bank? Ano, má-li člověk takové kořeny, určitě je stravován nepopsatelnou touhou k návratu. Obzvlášť, když všichni víme, že 10mega je jen větší hromádka peněz a ne „oslíčku otřes se“. Pochybuji totiž, že pan bývalý místopředseda ODS měl ve svém textu na mysli kořeny ideové. Nikdy jsem od něho kromě, přiznávám, většinou velmi vtipných glos, nečetla žádné vážné pojednání o idejích pravicové politiky. Nehledě na skutečnost, že na regionálních sněmech asi nebyl předseda Klaus nesčetněkrát napadán, že se obklopuje lidmi jako je doktor Macek, kvůli Mackovým idejím. „Já se obklopuji“, odrazil jednou útok s úsměvem. „To vy jste mi ho tam zvolili „, vyrazil všem přítomným dech jednoduchou pravdou.
Apropo, Václav Klaus. Přiznám se, že v poslední době mu nerozumím, ani co se za nehet vejde. Jediný ideový vůdce v ODS, který by měl právo volat po návratu ke kořenům ODS a on volá především po výměně Topolánka. V jeho knize Zapomenuté myšlenky si listuji kdykoli, když ztrácím sílu bojovat za pocit svobody, který mi mnohem více než hromady peněz, přináší už celých18 let podnikání. Ani V. Klaus, při vší své ideové vybavenosti, však v reálné politice neměl sílu uskutečňovat své ideály zcela.
„Politika je umění možného“, říkal po volbách v roce 1996, kdy nevalné volební výsledky (Dokázali jsme, že dokážeme) umožnily pouze rozhádanou a nejednotnou koalici s lidovci a ODA. Tuto větu, občas i s nenapodobitelnou Klausovou intonaci, jsme od některých představitelů ODS slýchali po těch volbách pokaždé, když sílila kritika vedení a nesouhlas s některými vládními kroky. Vzpomíná někdy V.K. na dobu, kdy osm členů vlády ODS muselo hledat kompromisy a dělat programové ústupky čtyřem vládním lidovcům spojeným nenávisti k jeho osobě se čtyřmi členy ODA? Kolik programových priorit ODS tehdejší premiér ČR a předseda ODS prosadil? A kolik jich prosadil po tom, kdy ho Ruml s Pilipem ještě nevyzývali k odstoupení, ale ve vládě už ve vší tichosti přešli do tábora jeho odpůrců a většinu návrhů ministrů za ODS smetli pod stůl?
Položil si Václav Klaus někdy otázku, jak by se asi vyvíjela pravicová scéna, kdyby se tehdy skutečně diskutoval rozpor mezi pravicovou teorií a tehdejší realitou a kdyby počínající diskusi nepřerušili dva političtí amatéři, kteří ho v jeho nepřítomnosti vyzvali k odstoupení? ODS se tehdy paradoxně sjednotila. Nikoli však na ideových základech, ale na odporu ke křiváctví a zradě. Pro mě, jako živnostníka a tudíž představitele střední třídy (o které pan Macek sice rád mluví, ale evidentně jí ve svém snobství hluboce pohrdá) toto dlouholeté nepřekonatelné a personifikované nepřátelství nepřineslo nic pozitivního. Jen vládu socialistů všech barev, jejich vzrůstající moc a ztížení podmínek k vykonávání živnosti. Alespoň část programu je pro mě dnes pořád více než nic. Po tolika letech nehodlám podporovat marginalizaci ODS jen proto, že někdo znovu neví co je loajalita, přišel o funkci, není schopen vnímat realitu, či že se mu jeví, že ve vládě nesedí ti správní lidé. Jak Václav Klaus vždy zdůrazňoval, ti lidé jsou výsledkem jednání volené politické reprezentace, tak to respektujme. O to více, že Paroubek v závěru svého koaličního vládnutí předvedl až příliš jasně, že s komunisty v zádech k prosazení jakýchkoli zákonů nepotřebuje nikoho dalšího. Pro zdůvodnění setrvání současné vlády si docela dobře politická reprezentace ODS vystačí s argumenty, které uváděli když objížděli oblasti a vysvětlovali členské základně důležitost jejího vzniku. Pokud už zapomněli, ráda jim jejich slova v některém z příštích článku připomenu.
Návrat k ideovým kořenům, k obhajobě pravicových ideálů, tomu říkám ano. Ale k tomu rozhodně není třeba svrhávat předsedu. A už vůbec ne proto, že si pár lidí bude muset vyzkoušet, jak se uživit bez politických funkcí. Mohou začít třeba jako OSVČ. Až budou muset vydělat prvních pár tisíc na zdravotní, sociální daň (do nedávna i minimální daň), a teprve potom na chleba, budou o pravicových ideálech mluvit nejen s mnohem větším zapálením, ale především přesvědčivěji. Ale do té doby, než se takový politik pravice najde, do té doby by měl být předsedou ODS Mirek Topolánek. Topolánek, který ví, stejně jako Václav Klaus kdysi věděl, že politika je umění možného.
Jana DědečkováBývalá členka Rady ČT v období tzv. televizní krize. Šéfredaktorka Virtually a místopředsedkyně a mluvčí Občanského sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů
