Sociální demokraté vstoupili do Strakovy akademie hlavními dveřmi hlavně díky akci „čisté ruce“. Slibovali zlepšení činnosti orgánů činných v trestním řízení a zejména spravedlivé potrestání původců privatizačních podvodů. Tuneláři měli za jejich vlády obléci slušivé tepláky.
Na sklonku druhého volebního období jejich panování je všecko jinak. Otec „akce čisté ruce“, Jaroslav Bašta, trpící zřejmě nesmyslnou utkvělou představou, že orgány činné v trestním řízení mají být účinné a pronásledovat pachatele trestné činnosti bez ohledu na jejich tváře, kabáty a přátele, byl odklizen do diplomatických služeb. K průkaznému zlepšení úrovně práce orgánů činných v trestním řízení nedošlo. Převlékání tunelářů do tepláků proběhlo v podstatně menší míře než veřejnost očekávala. Provalila se velká selhání policie, jako případ sourozenců Stodolových, i závažná trestná činnost policistů, např. organizovaných v Berdychově gangu. Ale na druhé straně se v této době konečně občas daří dostat před soud pachatele velké hospodářské trestné činnosti z doby kolem let 1998-2000, příp. starší. Paradoxně naopak přibývá odhalení korupčních afér osob, svázaných se sociálnědemokratickou stranou. Po prvé od r.1918 musel odstoupit předseda vlády pro podezření, že nemá čisté ruce. Čím více se blíží volby, tím častěji se vynořují nová skandální podezření proti sociálnědemokratickým politikům a příslušníkům mocenského aparátu. Až to působí dojmem, že se policie a státní zastupitelství zapojila do volební kampaně opozice. Všechny tyto informace ve svém souhrnu působí dojmem, že ze všech ukazatelů (ne)úspěšnosti vládnutí nejrychleji stoupal index korupčnosti prostředí. Jde o jev, který je přímo protikladný cílům akce „čisté ruce.“
Úsudek o korupčnosti prostředí vyvozujeme převážně ze subjektivních dojmů. Nelze ji měřit na základě kvantifikace věcných údajů. Soukromě se domnívám, že zhoršení proti období vládnutí předchozí koalice je tak velké jen zdánlivě.
Jsou zde však dva velké rozdíly mezi obdobím vlády středopravé koalice a poměry za panování sociálních demokratů . Jeden spočívá v čistotě štítu a hloubce pádu politických vůdců, přinucených k odchodu z úřadu předsedy vlády. Pokus o zdiskreditování Václava Klause pomluvou o švýcarské vile ztroskotal. Václav Klaus si zachoval štít slušného člověka a i jako opoziční politik zůstal jednou z vůdčích, neopomenutelných osobností české politické scény. To jej nakonec vyneslo do postavení hlavy státu a dlouhodobě nejoblíbenějšího politika. Naproti tomu za Stanislavem Grossem se táhne pach temných podezření a jeho vliv zanikl ještě rychleji než vznikl.
Druhým je jev, který jsme v jeho současných rozměrech a bezostyšnosti dříve neznali: politické trafikantství. I za vlády pravostředové koalice se bývalí ministři, lidé z jejich okolí a někteří poslanci po odchodu z politiky zabydlovali na místech, která jim zaručovala na dlouhá léta blahobytný život. Namátkově uveďme Ivana Kočárníka, jenž z úřadu ministra financí přešel do skupiny PPF, nebo Vladimíra Dlouhého, prodávajícího své služby zahraničním společnostem Asea Brown Boweri (ABB) a Goldman Sachs. Skvěle se o sebe postaral Josef Tošovský, jenž odešel se svými zkušenostmi z působení v čele ČNB i vlády ČR do Švýcarska do Mezinárodního bankovního institutu. Žije tam v tichosti, české veřejnosti se nepřipomíná, a jistě v hloubi duše doufá, že se ho naše orgány činné v trestním řízení nikdy nepřijdou zeptat, jak to bylo s řízenou devalvací české koruny v r. 2000. O této akci bylo předem informováno mezinárodní finančnické podsvětí, jehož zisk ke škodě daňových poplatníků odhaduji na několik miliard korun. Všichni vysocí vládní činitelé a lidé z jejich okolí, kteří tehdy při odchodu z politiky využili svého postavení k získání lukrativních míst, se usadili v soukromém sektoru. Teprve s příchodem sociálních demokratů začalo přidělování „trafik“ v polostátních společnostech a státním aparátu. Slouží k tomu nejen polostátní obchodní a finanční organizace, jako ČSA nebo Konzolidační agentura, ale bohužel i justice. Díky tomu máme dva bývalé ministry vlády ČR mezi dvanácti soudci Ústavního soudu ČR, jenž má být přísně nepolitický, dalšího se vláda pokusila usadit v postavení předsedy Nejvyššího soudu ČR a nově se sociálnědemokratický politik stal náměstkem nejvyšší státní zástupkyně. Když jde o osobní blaho, vznešená zásada přísného oddělení moci soudní od moci výkonné a zákonodárné ztrácí sílu. Zdá se, že sociální demokraté cítí volební porážku a starají se o zabezpečení svých věrných do budoucna, přidělujíce jim „trafiky“.
