Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


SPRAVEDLNOST V ABSURDISTÁNU

Martin Stín

Psáno pro Politikon 22.6.2006 jako 114.sloupek
martin.stin@seznam.cz

Věnováno Michaele K.

Trapný divadelní kus o povolebním dělení moci, který před novináři a televizními kamerami hrají denně politici, již veřejnost nudí. Děj se pomalu přesouvá od patetického boje o programové zásady ke střízlivějšímu dělení koryt, pardon, křesel. Všichni víme, že se politici nakonec musí nějak dohodnout, protože jinak by nemohli vládnout a přišli by o zajímavý zdroj obživy. Jde jen o to, zda jsou skutečně nutné a zda musí být tak hlučné a trvat tak dlouho rituální tanečky, jež dohodě předcházejí. Život jde zatím dále svým tempem, jako by politiků nebylo. Jen za mediálním šumem kolem jejich přetahovaček o moc zanikají témata, která jsou pro kvalitu života v této zemi důležitější než výsledek voleb.

Jedním z nich je stav spravedlnosti, s kterou je to stejné jako s čistým vzduchem: dokud se nezačneme dusit, nad jeho potřebou se nezamýšlíme. Je příznačné, že potřeba zdravého právního prostředí, zajišťujícího přístup ke spravedlnosti každému z nás, nepatří k velkým tématům programových cílů žádné z parlamentních stran. Každý z nás může jednou nést následky chabého zájmu o jeho utváření na svém hřbetě.

Před odepřením spravedlnosti nejsou spolehlivě chráněni ani ústavní činitelé. Pocítil to na vlastní kůži poslanec Jiří Dolejš, surově zmlácený na ulici neznámými pachateli. Nejsem fanouškem KSČM, nicméně jeho napadení považuji za jeden z nejvážnějších útoků na základy demokracie v této zemi: kde končí svobodné střetávání názorů a začíná mlácení politických protivníků, tam končí demokracie. Kde lze na ulici beztrestně zmlátit ústavního činitele, tam končí bezpečné právní prostředí, a to pro všechny, nejen pro komunistického poslance. Policie měla proto nasadit na dopadení pachatelů maximum prostředků. Zatím jsme se dověděli, že případ byl již po dvou měsících odložen, protože se nepodařilo zjistit pachatele. Policie věnovala případu tolik času, kolik přísluší podezření na zcela bezvýznamný trestný čin. Zmlácenému poslanci pro útěchu sdělili, že odložení případu nebrání pozdějšímu obnovení vyšetřování, pokud by se podařilo získat poznatky, vedoucí k usvědčení pachatelů. Hypoteticky to je pravda. V praxi to ale znamená, že případ byl odsunut na nejvzdálenější okraj zorného pole policie a jeho nové otevření by mohla přivodit pouze náhoda. Spěch, s kterým PČR odložila vyšetřování útoku na poslance Jiřího Dolejše, je v přímém rozporu s vysokou společenskou nebezpečností trestného činu a je jedním z dalších důkazů její nedokonalé orientace v právním prostředí demokratického státu.

Ještě závažnější událostí, která dokazuje, že máme stále blíže k Absurdistánu než ke standardnímu demokratickému právnímu státu, bylo vystoupení plk. Jana Kubiceho v parlamentním výboru pro obranu a bezpečnost. Případ dnes pomalu upadá u veřejnosti do zapomnění. Stejně jako se ozývá odcházející bouřka občasným vzdáleným zahřměním, Kubiceho skandál se připomíná už jen občasnými zmínkami v projevech Jiřího N.Paroubka, který stále trpí paranoidní představou, že se jednalo o spiknutí ODS a Jana Kubiceho proti ČSSD, tedy proti jeho osobnímu mocenskému postavení. Netroufnu si odhadnout, do jaké míry ovlivnila tato aféra výsledek voleb. Z logické analýzy ale vyvozuji, že vzájemné obviňování ČSSD a ODS ze zneužití významného policisty k očernění politického protivníka dokazuje pouze jejich krátkozraké zahledění do sebe, které nepřipouští žádnou třetí možnost. Pokud Jiří N.Paroubek věří, že plk. Kubice odebral ČSSD hlasy, odpověď na tradiční kriminalistickou otázku „cui bono?“ na první pohled svědčí ve prospěch jeho bludu. Ale shoda končí, pokud by se ukřivděný dosluhující vládce otázal po osobním prospěchu plk. Kubiceho. Žádný pachatel totiž nejedná bez naděje na odměnu. Jaký prospěch by mu kynul v případě, že by skutečně vědomě pomohl ODS? Nejspíš žádný, protože jeho vystoupení je nehorázností takového kalibru, že jej činí pro další použitelnost ve službách bezpečnostních složek státu nepřijatelným, a i ODS by se ho musela časem zbavit, pokud by si chtěla zachovat tvář strany, respektující zákonnost a dbající o apolitičnost policie. Ale i kdybychom připustili, že by ODS nabídla plk. Kubicemu protislužbu za pomoc ve volbách, slíbila by mu jen příslovečného holuba na střeše, zatímco on měl v rukou skromného, ale jistého vrabce své kariéry, kterou budoval trpělivě dlouhá léta. Při nejistotě předvolebních prognóz by kariéru kvůli vidině odměny od ODS riskoval jen hlupák, což plk. Jan Kubice v žádném případě není. Stejně dobře může ODS podezírat ČSSD, že zaranžovala Kubiceho vystoupení, aby si získala sympatie veřejnosti jako oběť „odesácké“ špinavosti. Opět by ovšem byla na místě otázka osobního prospěchu plk. Kubiceho, neboť ČSSD by se jeho odměněním přiznala, že jí jeho kousek vyhovoval. Tudy cesta nevede. Za vystoupením plk. Kubiceho zřejmě stojí něco jiného, možná skutečně „jen“ zájem jeho útvaru. Riziko, které plk.Kubice podstoupil, je ovšem tak velké, že lze sotva věřit vysvětlení, že jde o ochranu dvou příslušníků útvaru, vyšetřovaných pro nepříliš významná podezření, nebo o hladké vyšetřování kauzy „biolíh“, které jistě není závislé jen na klidu pro dva příslušníky útvaru. Je-li tedy ve hře zájem ÚOOZ nebo plk. Kubiceho osobně, pak se můžeme v bližší nebo vzdálenější budoucnosti těšit na „šťavnatá“ odhalení (šídlo v pytli neutajíš) ze zákulisí policie. V každém případě plk. Kubice si vybral pro své benefiční představení mimořádně příhodnou dobu. Věděl, že vypjatá předvolební atmosféra zajistí jeho akci přiměřenou pozornost. Pojistil se tak proti jejímu rychlému vyšumění bez následků.

Tato odeznívající kauza má ovšem více rovin a z politických dějin polistopadového státu ji nebude možné jen tak lehce vymazat. Je prvním přímým zásahem PČR do politického dění, tedy krokem, zcela neslučitelným s principy fungování demokratického státu. Zakládá podezření na spáchání závažného trestného činu, směřujícího proti nezávislosti ústavních orgánů. Ukazuje také na významnou úlohu vybraných novinářů při uskutečňování cílených úniků politicky zneužitelných choulostivých informací do médií. Současně je dosud nejkonkrétnější formulací již dříve vyslovených podezření na propojení podnikatelského podsvětí, organizovaného zločinu, úřadů a politických špiček. Z tohoto hlediska je jinak problematický skutek plk. Jana Kubiceho příkladem občanské statečnosti. Jeho zpráva obsahuje mnoho balastu, ale i vážná podezření. Důkazem je rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké provést přezkum několika uzavřených kriminálních kauz, mimo jiné vyšetřování údajné sebevraždy býv. ředitele pražského Úřadu vyšetřování PČR a pozdějšího zástupce pražské městské správy PČR, plk. Zdeňka Janíčka. Zarážející na celé věci je vlažná reakce ministra vnitra a policejního prezidenta. Zatímco dosluhující premiér hřímá o hanebném spiknutí ODS, ministr vnitra Bublan odtažitě bublá cosi o porušení interních předpisů a své chuti plk. Kubiceho vyhodit a ani policejní prezident nedává najevo nějaké zvláštní rozhořčení. Na plk. Kubiceho přišlo několik trestních oznámení, která šetří Inspekce ministra vnitra. Přestože se v této souvislosti mluví o podezření z některých závažných trestných činů, plk. Kubice zůstává nerušeně v čele policejního útvaru, který patrně disponuje obrovským arsenálem choulostivých informací a může být svým způsobem i nebezpečný. Ne, že bych přál plk. Kubicemu něco zlého, nicméně musím poukázat na to, že v této zemi se často vyšetřují úplné nesmysly vazebně, zde se vazební důvody přehlížejí. Není to patrně náhoda a jen to podtrhuje nápadnou nevzrušenost vedení resortu vnitra a policie při hodnocení aféry. Také tato okolnost podporuje domněnku, že iniciátorem aféry plk. Kubiceho není ODS.

Vedlejším produktem Kubiceho aféry je oživení veřejné polemiky o úrovni práce Inspekce ministra vnitra. Nechal se do ní vtáhnout i její ředitel, plk. Miroslav Borník, muž, jehož jmenování do funkce svého času vyvolalo nevoli některých chartistů. Jeho vyjádření se snaží vyvolat dojem, že příslušníci IMV jsou lidé čistých srdcí a rukou a planou nadšením pro spravedlnost jako rytíři Sv. Grálu (skoro jako Ordžonikidzeho čekisté). Je to samozřejmě falešný obraz. Připomínám např. účinkování Inspekce při likvidaci bývalého vedoucího skupiny finanční kriminality Policejního prezidia ČR, býv. pplk. Jana Mareše. Toho dostala Inspekce před soud a dosáhla zákazu jeho další činnosti u PČR zorganizováním provokace, kterou Ústavní soud ČR označil za nezákonnou a protiústavní. Sotva lze uvěřit, že šlo o náhodné vybočení z jinak slušných mravů Inspekce. Obecné rozšíření názoru, že Inspekce slouží především k zastírání přehmatů PČR, není zřejmě úplně náhodné.

V posledních měsících se dostává hojné pozornosti novinářů a různých veřejných činitelů trestní věc kurdského lékaře a podnikatele Yekty Uzunoglu, která je pravou výkladní skříní přehmatů orgánů činných v trestním řízení. Řízení trvá již dvanáct let, z toho dva a půl roku strávil obžalovaný ve vazbě. Je s podivem, že pan Uzunoglu přežívá psychickou zátěž dlouhého procesu bez viditelných ničivých účinků na osobnost, s nimiž se v takových případech často setkáváme. Vidina dosažení spravedlnosti se od obžalovaného opět vzdálila, když se senát předsedy Vítězslava Rašíka 1.6.2006 vyloučil pro podjatost z řízení. Na soudce se za to v tisku sneslo mnoho hněvivých slov. Jsou to ovšem výroky typu „kdo chce psa bít, hůl si najde“, spojené s úvahami, které prokazují, že jejich autoři příliš nerozumí tomu, co se v soudní síni děje. Je třeba mít na zřeteli několik okolností. Především to, že temný původ aféry má na svědomí PČR a nedostatečný dozor státního zastupitelství. Soud vaří teprve z toho, co mu předcházející stupně řetězce orgánů činných připravily. Ze splašků se chutná polévka připravit nedá. Podotýkám, že po této stránce se vůbec nejedná o ojedinělý případ v dějinách naší polistopadové justice. Další významnou okolností je zastavení trestního stíhání na podzim r. 2003 po devíti letech od jeho zahájení, s nímž však statečný obžalovaný nesouhlasil. Tím, že trval na plném očištění svého jména, vypustil džina z láhve: otevřel nové kolo soudního projednávání své věci. V dané situaci není pro něho ani pro českou justici jiné východisko, než nechat soudní řízení doběhnout do konce, protože pouze soud může vynést výrok o zproštění obvinění. V posledních měsících se soud dostal pod silný tlak veřejnosti a médií. MUDr. Yekta Uzunoglu má najednou spoustu vlivných quasipřátel, kteří v době jeho největšího utrpení se o něho a jeho případ nezajímali a nepomohli, ač někteří z nich měli přiměřenou moc. Ti všichni dnes usedají v soudní síni do lavic pro veřejnost a píší plamenné apely do novin, jimiž se dožadují rychlé nápravy věci. Neříkají ale, jakým způsobem se to má stát, když standardní soudní řízení jim nevyhovuje a jiná známá cesta neexistuje. Současně MUDr. Yekta Uzunoglu od počátku obnoveného řízení projevuje důvodnou nespokojenost s tím, že jeho případem se zabývá Obvodní soud pro Prahu 4. Nakonec jeho obhájce JUDr. Vladimír Jablonský na posledním veřejném zasedání vznesl námitku podjatosti soudu, kterou „posílil“ oznámením, že soudci garantuje, že už nebude soudit. Za těchto okolností se nelze divit, že soud uznal oprávněnost námitky obhájce a vyloučil se z dalšího provádění procesu. Důsledkem budou další nepříjemné průtahy řízení. Věcí se bude muset zabývat jiný senát, možná – doufám- úplně jiný soud, který musí nastudovat objemný spis a soudit od počátku znova.

Obžalovaný průběžně namítal nevhodnost přidělení jeho věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jak veřejně tak v soukromých rozhovorech. Jeho námitky jsou důvodné, neboť u tohoto soudu působí soudkyně, která sehrála zápornou roli v počátcích jeho trestního stíhání. Bylo by rozhodně lepší, kdyby řízení probíhalo od počátku u soudu, který s prehistorií procesu neměl nic společného. Protože se tak nestalo, je na místě otázka, zda se v postupu soudce Rašíka skutečně projevily příznaky podjatosti vůči obžalovanému. To, co vyčítal obhájce soudci, lze označit za nevelká procesní pochybení, nikoli za projev nepřátelství vůči Yektovi Uzunoglu. Naopak, soudce Rašík dopřával obhajobě tolik prostoru, kolik požadovala. Připustil některé odchylky od obvyklého vedení řízení, které byly pro obhajobu výhodné. Vedl protokolaci s nadstandardní péčí tak, aby obhajoba mohla průběžně kontrolovat, jak je protokol formulován. Lze mu ovšem vytknout, že už dávno nepodal trestní oznámení na velitele policejní jednotky, která dlouhodobě bojkotuje požadavek soudu na předvedení klíčového svědka. Ani toto pochybení nezpůsobilo samo o sobě průtahy řízení, protože program soudních jednání je stále nabit programem, jenž by stejně musel být dříve nebo později vyčerpán. Ke všemu byl soudce nevídaným způsobem shovívavý k veřejnosti, která přicházela a odcházela, jak se jí zlíbilo, což je jinak v soudních síních nemyslitelné.

Zatím se zdá, že panu Uzunoglu nehrozí odsouzení. Díky hojné medializaci případu dnes o jeho cti nikdo nepochybuje. Naopak, vzbuzuje obdiv statečností, s kterou se postavil našim orgánům činným v trestním řízení, způsobem, jakým vede svou obhajobu. Získal si přátelství a obdiv mnohých, kteří dříve o jeho existenci nic nevěděli. Pokud však neodstoupí od jinak dobře pochopitelného, naprosto správného požadavku, že se chce dočkat zprošťujícího výroku soudu, pak mu nezbude, než aby zaplatil daň za mediální tlak na soud a ráznost svého obhájce a počkal si na obnovení řízení po ustanovení nového soudce.

Na kauze Yekty Uzunoglu je nejsmutnější, že není zdaleka jediným trestním řízením, v němž byl nevinný občan obtěžován na základě nesmyslné obžaloby, v kterém se navíc dostal i na několik let do vazby, a které trvalo déle než 10 let. Ne všichni nespravedlivě stíhaní se umí bránit tak dobře a houževnatě, jako Yekta Uzunoglu, a končí za mřížemi. Tento stav je hanbou státu, prohlašujícího se za demokratický a právní.



Martin Stín
 
  Přístupy: 104784 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA