Zázrak

Pavel Landa

My autoři fejetonů či takřečených sloupků máme úžasnou výhodu: nemusíme vytvářet dějiny. Od nás se neočekává, že budeme laskavým čtenářům radit, koho mají volit a koho ne, tím pádem pak také nemusíme být zklamáni, že zvolili někoho úplně jiného. Nemusíme ani nějakou takzvanou osobnost vytahovat do výšin nebo jí naopak spílat, kdepak; sami přece už předem víme, že na většinu těchto postav probíraných v médiích a ve skutečnosti spíše tragikomických se nejspíš nedostane v dějinách ani poznámky pod čarou, tak proč se jimi zabývat. My autoři nekonečného sloupkořadí si prostě můžeme dovolit pojednávat třeba o zázracích. Tady je o jednom z nich.

Bylo to v lázních v Karviné. Sanitka krátce po poledni vyložila před vchodem do léčebného ústavu urostlého tmavovlasého chlapíka tak kolem třicítky, o dvou berlích a na první pohled zmláceného až běda. Ubytovali jej. Po večeři se přede dveřmi objevil znovu, se dvěma berlemi a s otázkou, jestli nevím, kde tu mají dobré pivo. Popravdě jsem oznámil, že v hospodě přes park, ale s ohledem na jeho pohybové možnosti musím upozornit, že je to asi stopadesát metrů, byť po rovině. Pravil, že to zkusí. A jestli bych šel s ním. Šel jsem. Urazili jsme těch zhruba stopadesát metrů za necelou hodinku. A přitom jsme se jaksi seznámili. Řekl mi, že je horník.

Usoudil jsem, že se stal obětí nehody, jakou člověk může při práci v temných hloukách předpokládat. Zastavil se (asi tak poosmdesáté), znovu si mne pečlivě prohlédl a pak požádal o slib, že nikomu nepovím, co se mu vlastně přihodilo. „Vite, pane,“ pravil v kratkych samohlaskach, jak je v tom kraji obvykle, „ja spadnul z višně. Pekne, co? Kdyby to bylo z jabloně či z ořechu, to by snad šlo, ale řikam vam poctivě, nebo jste nejspiš slušny chlap, ja opravdu spadnul z višně. Prosim vas, nikomu to neřikejte.“

Požadavek diskrétnosti byl, jak se ukázalo, naprosto oprávněný. Jaroslav Zaorálek, český jazykovědec, totiž ve svém proslulém díle Lidová rčení (Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1963, s. 419) k úsloví „spadl z višně“ vysvětluje, že dotyčný je potrhlý, blázen a podobně. A aby toho nebylo dost, dodává ještě, že původ onoho rčení je na východní Moravě. Takže spadnout z višně a nota bene na východní Moravě, jak se stalo mému horníkovi, je zkrátka katastrofa všech katastrof.

Po šesti týdnech mi pošta doručila pohlednici ze Stonavy. Na jejím rubu psal, že už je doma a bez berlí, abych se zastavil, až pojedu kolem, kvůli té domácí slivovici, jak jsme o ní mluvili. Slivovici teď nechme stranou, ale za šest týdnů bez berlí, vážení přátelé, vzhledem k tomu, jak ten člověk vypadal, s veškerou odpovědností prohlašuji, že se musel stát zázrak! Bezpochyby i s účastí sprostořekých rehabilitačních sestřiček se zlatýma rukama, nejspíš i s podílem vody čerpané z tajuplných hlubin, ale v každém případě zázrak. A rád bych poutal vaši pozornost k tomu, že zázrak se tentokrát neudál v Lurdech, ale v lázních v Karviné, tam na východě Moravy, kde podle učeného pana Zaorálka obzvláště není radno padat z višní.

Pavel Landa
Pavel Landa je spoluautorem knih Encyklopedie pro milovníky Švejka (I. a II. díl) a Vojenská kuchařka, a autorem knih Dějiny budou od útery, Ženy, ženy, ženy