Před šedesáti lety vstoupil v platnost zákon, který hlubocké větvi Schwarzenberků odebral rozsáhlé vlastnictví
Byla to jihočeská kauza roku. Boj o čtyři miliardy. Takovými titulky provázel hlavně komunistický tisk před šedesáti lety snahu o zestátnění majetku primogenitury - hlubocké větve Schwarzenbergů převážně na jihu Čech. Na takovou cenu v tehdejších korunách se odhadovala hodnota lesů, polí, rybníků, statků, továren a dalších hmotných statků ve vlastnictví tohoto šlechtického rodu. Ve hře byl největší privátní majetek v tehdejším Československu.
Nakonec byl spor definitivně rozhodnut 10. července 1947 kdy Ústavodárné národní shromáždění schválilo hlasy všech přítomných poslanců tzv. Lex Schwarzenberg, zákon číslo 143/1947 o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou. Podle zákona sice měl dosavadním vlastníkům stát poskytnout zaopatřovací důchod ve výši, kterou určí vláda, ale to se nikdy nestalo. Zákon vstoupil v platnost 13. srpna téhož roku.
Lid a konkrétní lidé Nejvíce se radovali komunisté. Jejich krajský deník Jihočeská pravda o tom 11. července 1947 informoval v článku Schwarzenbergova doména likvidována, kde přetiskl sněmovní řeč komunistického poslance Jana Bartušky, pozdějšího ministra spravedlnosti a generálního prokurátora. „Těžce ležela ruka této německé šlechty na národně nejryzejším jihočeském kraji, na kraji Husově, Žižkově a Chelčického... Po celé desítky let zadržela schwarzenberská doména hospodářský rozvoj jižních Čech,“ hřměl Bartuška ve sněmovně. Komunistický poslanec se snažil přesvědčit přítomné o tom, že „Jihočeský pracující lid již od 5. května (1945 - pozn. red.) volal po likvidaci schwarzenberského panství“.
Skutečnost byla opačná. Většina pracovníků chtěla, aby dobře fungující hospodářství zůstalo ve schwarzenbergských rukou. Už v srpnu 1945 poslali zaměstnanci velkostatku Chýnov na Táborsku Schwarzenbergské podnikové radě v Českých Budějovicích petici, v níž ocenili sociální cítění majitele panství Adolfa Schwarzenberga: „Dr. Adolf Schwarzenberg prokázal svůj protinacistický postoj nejen slovy, nýbrž i skutky a musil proto před nacisty uprchnout do ciziny. Jeho majetek byl pak jako majetek nepřítele říše zabaven gestapem. Na základě těchto skutečností máme pevně za to, že konfiskace Schwarzenberského majetku nepřichází v úvahu.“ Podepsáno na padesát zaměstnanců. Podobná prohlášení přicházela i z jiných velkostatků; nyní jsou uložena v českokrumlovské pobočce třeboňského oblastního archivu.
Nutno dodat, že když v srpnu 1945 přijel do Chýnova novinář Víšek z Tábora, který tenkrát pracoval pro komunisty řízené ministerstvo informací, a radil zaměstnancům, aby statek změnili na kolchoz sovětského typu, neuspěl. Předseda podnikové rady Karel Klöckner ho slušně, ale rázně vykázal s tím, že vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů byly vždy dobré a statek prosperuje. Víšek pronesl výhružku „abyste jednou nelitovali“.
Slušné zaopatření Že si lidé práce u Schwarzenbergů vážili, potvrzuje třiaosmdesátiletá Marie Kabourková, vdova po schwarzenbergském podkoním. Její manžel Josef nastoupil do knížecí služby po první světové válce. Měl výhodu, protože už jeho rodiče pracovali u Schwarzenbergů a ti přednostně dávali práci dětem svých zaměstnanců. Pro Josefa Kabourka rozhodlo i to, že jeho otec ve válce padl a on jako nejstarší syn měl za úkol živit rodinu, a tento důvod chápali i majitelé panství. Marie Kabourková oceňuje systém péče o staré zaměstnance: „Když už manželova maminka byla stará a nemohla pracovat, tak šla do Lišova do takového domova důchodců. Tam v přízemním domě bydlely v jedné velké místnosti společně tři rodiny, každá měla svůj kout, dostávaly jídlo, brambory, mouku, mléko i oblečení včetně kabátu na zimu. Bídu rozhodně neměli. Když uvážíte, že to bylo někdy na začátku první republiky, bylo to na tehdejší dobu velmi slušné zaopatření.“ Manželé Kabourkovi žili od třiačtyřicátého roku ve služebním bytě ve Šteklu, v budově, kde je nyní luxusní hotel. U Schwarzenbergů pracovníci fasovali pracovní oblečení i vycházkové oděvy, dostávali otop na zimu, v naturáliích obdrželi lidé před Vánocemi i „třináctý plat“. A existovalo i schwarzenbergské důchodové pojištění. Bylo financováno z výnosů hospodářství. Ještě v roce 1948 se z něj vyplácel důchod 474 bývalým zaměstancům v celkové měsíční částce 333 458 korun. Sociální politika Schwarzenbergů byla na svoji dobu velkorysá. To sice ocenili i někteří poslanci při projednávání vyvlastňovacího zákona, ovšem nebylo to nic platné.
Na straně Československa Otec profesora teologické fakulty Jihočeské univerzity Karla Skalického, rovněž Karel, nastoupil ke Schwarzenbergům po absolvování lesnické vysoké školy v roce 1926. Začínal jako lesní praktikant, časem se vypracoval až na ředitele panství. „Po válce se otec velmi zasazoval o to, aby Lex Schwarezenberg neprošel, protože by to mělo velmi neblahé důsledky na celé hospodářství, bohužel se to nepodařilo,“ vzpomíná Skalický. „Jejich hospodářství byla vzorná a moderní, například můj otec jako lesník byl na praxích v Rakousku na panství Murau i ve Švýcarsku v Alpách, to všechno proto, aby poznal různé způsoby lesního hospodářství. Za komunistů byl otec propuštěn z funkce ředitelen a putoval po různých polesích. Viděl, co se děje. Vadilo mu, že se těžilo příliš dříví, lesy byly drancovány.“ Po válce zaměstnanci - říkali „švarcenberáci“ - očekávali, že se kníže Adolf vrátí. „Dobře věděl, co se bude dít a z exilu se nevrátil. Když komunisté pochopili, že nelze Adolfa Schwarzenberga obvinit z kolaborace, vymysleli si tento zákon k vyvlastnění jednoho člověka,“ dodává Skalický.
Další syn schwarzenberského zaměstnance, dnes důchodce Antonín Nikendey z Českých Budějovic, vděčí Adolfu Schwarzenebergovi za to, že jeho otce dostal z nacistického vězení: „Pracoval u něj jako lesní inženýr v Českém Krumlově. Po záboru Sudet na podzim osmatřicátého roku ho zatklo gestapo a ve vězení byl asi pět týdnů. Kníže Adolf za něj osobně intervenoval v Berlíně u Heinricha Himlera, aby byl propuštěn. Byl to od něj dost odvážné, protože se vědělo, že Adolf Schwarzenberg se nehlásil k nacistům a je důstojníkem československé armády v záloze.“
Adolf Schwarzenberg stál v době nacistického ohrožení na pozicích Československa. Před rokem 1938 věnoval milion korun na výstavbu pohraničních opevnění. Za druhé světové války byl majitel hlubockého panství přinucen emigrovat a jeho správu svěřil svému bratranci Jindřichu Schwarzenbergovi. Toho nacisté uvěznili v Buchenwaldu a na rodový majetek uvalili nucenou správu. Ale nešlo o zestátnění a hospodářství zůstalo v celku.
Po válce svědčil v Adolfův prospěch i dopis ministra zahraničních věcí Jana Masaryka, který v říjnu 1945 poslal jeho příbuznému Františku Schwarzenbergovi z orlické větvě a něm mimo jiné o Adolfu napsal, že „byl a je vášnivým antinacistou“.
Předem rozhodnutý výsledek KSČ rozjela masivní protischwarzenbergskou mediální kampaň uhned po válce. Okresní národní výbor v Českých Budějovicích zabavil již v roce 1945 majetek knížete Schwarzenberga podle Benešových dekretů jako německý a uvalil na něj nucenou správu. Proti tomu se Adolf Schwarzenberg prostřednictvím svých právníků odvolal. Logicky: užití dekretů prezidenta republiky o vyvlastění majetků zrádců, kolaborantů a osob německé národnosti by v jeho případě neobstálo. To chápali i komunisté. Prostřednictvím nastrčených poslanců z ostatních politických stran připravili již zmíněný speciální vyvlastňovací zákon. Jako první jej navrhl sociálnědemokratický poslanec Blažej Vilím. Zdůvodnil ji skandálně: „Je nesporné a proti duchu doby a proti vývoji, jež sebou v myšlenkovém nazírání přinesla světová válka, aby majetek takového rozsahu zůstal v rukou jednotlivce.“ Adolf Schwarzenberg se pokusil zabránit vyvlastnění i tak, že v srpnu 1946 navrhl zemskému národnímu výboru v Praze, že své průmyslové podniky a velkostatky dobrovolně předá zemi České, což byl tehdy samosprávní územní celek. Zato měl dostávat roční rentu 1,2 miliony korun. Hospodářství mělo zůstat v celku a ze zisků měly být financovány sociální, kulturní a zdravotní zařízení v Čechách. Záměr se nepodařilo prosadit.
Schizofrenní lidovci Nejsmutnější je, že pro zákon hlasovali i poslanci strany lidové, jejichž představitelé se vydávali za jedinou nesocialistickou stranou v zemi (národní socialisté a sociální demokraté znárodňování vesměs aktivně podporovali). Představitel KDU-ČSL, nástupkyně strany lidové, Cyril Svoboda, uvedl, že je to historie, ke které je třeba se přiznat, nicméně své předchůdce hájí, protože doba už tehdy byla pro demokraty těžká a ti museli přistupovat i na nepříjemné kompromisy. „Ano, když se dnes člověk dívá na některá rozhodnutí, kterým byl majetek vyvlastňován, jsou pod nimi i podpisy lidoveckých ministrů,“ komentuje to Cyril Svoboda. „Jenže v letech 1946-1948 už šlo o jakousi polodemokracii. Komunisté se už tehdy dramaticky rozpínali a chápali se natvrdo moci, a demokraté couvali z různých důvodů.“
Dobovou schizofrenii lze ilustrovat citacemi z lidoveckého deníku Lidová demokracie. 11. července 1947 list publikoval zprávu: „Poslanecká sněmovna se sešla, aby projednala iniciativní návrh na vydání zákona o převodu schwarzenberských statků hlubocké větve do vlastnictví České země. Jedním ze zpravodajů byl také (lidovecký - pozn. red.) poslanec J. Plojhar. Do rozpravy zasáhli čtyři řečníci a návrh byl jednomyslně schválen.“ O čtyři dny později však v těchže novinách stojí: „Lidová strana je pro plné zachování a respektování zásady soukromého vlastnictví. Soukromé vlastnictví statků výrobních a spotřebních je základem skutečné demokracie.“
Dohra Kníže Adolf poslal z exilu svým zaměstnancům dopis,v němž jim poděkoval za odvedenou práci a vyvlastňovací zákon označil za nezákonný. V roce 1950 Adolf Schwarzenberg umírá, ale ještě předtím ustanovil univerzálním dědicem svého bratrance Jindřicha. O restituci majetku schwarzenbergské primogenitury nyní usiluje jeho dcera Alžběta Petzoldová. Zatím neúspěšně. České soudy jej odmítají vydat právě s odkazem na Lex Schwarzenberg, který rodové vlastnictví odebral ještě před 25. únorem 1948, což je restituční hranice. Právní zástupci Petzoldové však namítají, že schwarzenbergské vlastnictví bylo ve skutečnosti zestátněno až po tomto datu.
