Poslání Aleksandra Solženicyna
Josef Mlejnek
51PRO 8/2008
Začátkem letošního srpna odešel v nedožitých devadesáti letech ruský spisovatel a myslitel Aleksandr Isajevič Solženicyn. Zemřel doma, v Rusku, ve svém moskevském bytě, obklopen svými nejbližšími. Přehlédneme-li základní etapy právě završeného zcela mimořádného života, jen těžko se ubráníme dojmu prozřetelnostního povolání tohoto muže a máme pocit přímo prorocké monumentality všeho, co vykonal. Proč bychom se ostatně měli podobným pocitům bránit? Lze v Solženicynovi oddělovat umělce od svědectví, které přinesl? A od kterého konce vůbec začít, máme-li se pokusit alespoň v základních obrysech shrnout význam tohoto muže; u čeho z jeho olbřímího díla začít?
Vzdělaný mladý člověk, středoškolský učitel matematiky, prožije celou válku na frontě, aby byl na jejím konci zatčen za urážku Stalinova majestátu a odepsaný zmizel v lágru. Onemocněl rakovinou a byl jako případ bez nejmenší naděje na vyléčení odepsán podruhé. Přežil, nemoc bezmocnou „hromádku kostí“ opustila. Jak si měl nemyslet, že jej sama Prozřetelnost vybrala k tomu, aby zaznamenal a přinesl svědectví o milionech osudů zmařených v soukolí obludného tělesa? Každopádně se svého poslání ujal s nadlidskou neoblomností. Po vysvobození z gulagu jej čekalo několik let vyhnanství a teprve potom návrat do normálního života - byť na každodenní sovětské realitě toho normálního mnoho nebylo ani na svobodě. Po Stalinově smrti přišlo novým kremelským vládcům docela vhod podpořit vydání jeho svědectví o holobytí života v lágru Jeden den Ivana Děnisoviče. Měl být dokonce vyznamenán Leninovou cenou. Nikita Chruščov se osobně postaral o to, aby dílo vyšlo neuvěřitelně brzy, prakticky ze dne na den. U nás začínala obleva, která měla vyústit Pražským jarem, poněkud se zpožděním, a tak Jeden den vyšel hned rok nato - v roce 1962. Potom se ještě - i u nás - objevily tři prózy (Případ na stanici Krečetovka, Matrjonina chalupa a Ve vyšším zájmu), časopisecky několik kratších úvah, a za Solženicynovým dílem se oficiálně začínala opět zavírat voda, neboť odmítl stát se součástí nového sovětského establishmentu a poskytnout morální krytí krotké kritice „kultu osobnosti“ a tzv. nezákonnosti.
Nepropustný krunýř mlčení
Nikita Chruščov byl sesazen už v roce 1964 a jeho nástupci zakroutili méně krotkému československému Pražskému jaru krkem v srpnu 1968. Těžko říci, zda by Chruščov jednal jinak než oni, při potlačení revoluce v Maďarsku v roce 1956 se projevil dost jednoznačně. Lapidární vysvětlení nového „spiknutí ticha“ kolem svého díla přináší Solženicyn v dodatečné poznámce k vydání románu Kruh první: „Napsáno - 1955-1958, Zkaženo - 1964, Rekonstruováno - 1968.“ Jeho vypovězení ze Sovětského svazu v roce 1974 předcházela zběsilá difamační kampaň, neboť rok předtím vyšlo na Západě Souostroví Gulag. Kampaň v mezitím znormalizovaném Československu našla tehdy mimořádně příznivou půdu. Americký zpěvák Dean Reed, který tou dobou u nás pobýval, mu odsud vysvětlil, že nerozumí duši ruského lidu, a spisovatel Vladimír Mináč (snad se nemýlím v osobě) pro změnu s vážnou tváří tvrdil, že hledal na mapě SSSR souostroví Gulag, ale nepodařilo se mu je najít. Špatný humor? Ale kdo ve světě před Solženicynem věděl něco o sovětských koncentračních táborech? (A kdo chce dnes něco vědět o převýchovných táborech v Číně?) Netvrdím, že neměl žádné předchůdce. Až jemu se však podařilo prorazit nepropustný krunýř mlčení. Mnoha lidem v západní Evropě přinesla tato kniha základní prozření: komunismus pro ně přestal být ušlechtilou ideou v rukou nehodných uskutečňovatelů. Vybraná místa Souostroví jsme mohli v polovině sedmdesátých let poznat nejprve z vysílání Svobodné Evropy. I když jsem vzhledem k tomu, že v gulagu skončili někteří moji příbuzní, jejichž svědectví jsem znal, naslouchal s účastí a vzrušením. Nešlo pouze o zločiny a jejich obludný rozsah, ale především o klíč k nim:
„Aby člověk páchal zlo, musí ho napřed chápat jako dobro nebo jako uvědomělé zákonné jednání. Povaha člověka je naštěstí taková, že musí pro své činy hledat ospravedlnění. Macbethovo ospravedlnění bylo chabé - a proto mu svědomí nedalo pokoj. Ale i Jago je břídil. Fantazie a duševní síly Shakespearových hrdinů neunesly víc než desítky mrtvol. A to proto, že neměli ideologii. Ideologie! Ta dává zlosynovi kýžené ospravedlnění zločinu i nezbytnou vytrvalou tvrdost. Je to společenská teorie, která mu pomáhá, aby své činy očistil sám před sebou i před jinými a slyšel nikoliv výčitky a prokletí, nýbrž pochvaly a pocty. Tak inkvizitoři čerpali posílení v křesťanství, dobyvatelé ve vlastenectví, kolonizátoři v civilizaci, nacisté v rase, jakobíni (časní i pozdní) v rovnosti, v bratrství a ve štěstí budoucích pokolení. Kvůli ideologii se dvacátému století dostalo příležitosti zakusit zločinnost v milionovém měřítku.“
Celou tuto pasáž z prvního dílu Souostroví Gulag (český překlad OK Centrum, Praha 1990, s. 104) cituje Raymond Aron ve svém eseji „Solženicyn a Sartre“, kde mimo jiné připomíná, že ikona západní levice v padesátých letech existenci gulagu popírala a dokonce napsala na toto téma hanebnou hru. Při návštěvě Sovětského svazu v šedesátých letech se Sartre měl sejít se Solženicynem, ale nakonec z iniciativy ruského spisovatele k setkání nedošlo. Aron vysvětluje, že Sartre ztělesňoval jako prototyp vše, čeho se Solženicyn děsil: „Popření morálních pravidel a odvěkého rozlišování dobra a zla, obětování lidí a ospravedlňování zločinů jménem neurčité a neomezené budoucnosti, zkrátka ohavnost zločinu vykonaného prostřednictvím zločinné ideologie, jež v Sartrově případě dosáhla čiré podoby. Navíc jde o zločinnost delegovanou, přenášenou, protože on sám nikoho nevraždí, on sám by neublížil ani kuřeti a na dějinách participuje výlučně svým perem.“
Solženicyn měl jako křesťan všechny důvody opovrhovat komunismem jako novým náboženstvím směšně aspirujícím na universální platnost, které téměř zničilo jeho Rusko. Neničilo ovšem pouze je, ale i země, které si SSSR stačil po válce podmanit. Úvaha ruského spisovatele o kořenech zla je přesná, ale zčásti neúplná. Jako kdyby nechtěl vidět v nepodjatém světle i druhý konec jedné hole, nebo pro něj měl dokonce slabost: specifický ruský vklad v pohromě zvané bolševismus. V tomto ohledu byl prozíravější než on filozof Nikolaj Berďajev, jehož mimochodem bolševici vypověděli ze země nějakých padesát let před Solženicynem a jenž ve své Filozofii nerovnosti (1918) přináší genealogii a rozbor nejen neléčených chorob Ruska, které umožnily nezadržitelný nástup bolševiků k moci, ale poukazuje na ruská „specifika“, která s komunismem měla postupně vytvořit symbiotický celek. Solženicyn nevděčník
Solženicyn se nikdy nesnažil komukoli zavděčit, a to ani po svém příchodu do USA v roce 1976, kde byl oslavován pro svůj antikomunismus. Dokázal, například ve slavné Harvardské řeči, promluvit tvrdými slovy i na adresu Západu, a postupně si tak získával i zde nepřátele, kteří mu to v menší či větší míře vraceli… Vše, co napsal nebo vyslovil po návratu do Ruska v roce 1994, teprve čeká na střízlivější vyhodnocení. Že v sobě nedostatečně reflektoval velkoruský komplex, ještě neznamená, že byl šovinista. Nebyl prost protižidovských afektů, ale nelze z něj dělat antisemitu. Vždyť pomýšlel především na spolupráci ruské a židovské „duše“. Podcenil - kromě jiného - sílu negativní historické zkušenosti podobně jako Vladimír Solovjov, který snil o spolupráci ruského, židovského a polského živlu v „rodině národů“? Každopádně bude lépe číst Solženicynovy práce synopticky s díly takového Richarda Pipese o Rusku, než je stavět do nesmiřitelných protikladů.
Aleksandr Solženicyn se stal „živým klasikem“. Když se nyní završil jeho pozemský život, kéž jeho dílo nepotká úděl klasiků: mluví se o něm, ale nikdo je nečte. Od počátku šedesátých let bylo a zůstává součástí naší základní kulturní výbavy i politického (po)vědomí. Pro mne a mou generaci navíc spočívá jeho zvláštní půvab v tom, že nešlo o dodatečnou akvizici, ale tvořilo postupně hned začerstva součást našeho osobního růstu a zrání. A zůstává prubířským kamenem opravdovosti našeho vyrovnání se s minulostí; mám teď především na mysli tu internacionální, komunismus, jemuž byly naše národy vystaveny po celá desetiletí.
Chronologie 11. prosinec 1918. Aleksandr Isajevič Solženicyn se narodil v Kislovodsku na Kavkaze. 9. únor 1945. Od roku 1941 byl ve válce (účastnil se obrany Leningradu a dosáhl hodnosti kapitána), ale na jejím konci byl za kritiku Stalina zatčen a poslán do gulagu.
5. března 1953. V den Stalinovy smrti byl z tábora propuštěn a vypovězen do Střední Asie. Jeho vyhnanství trvalo do roku 1956, kdy byl rehabilitován a mohl se usadit v Rjazani.
1962. V časopise „Novyj Mir“ vyšel Jeden den Ivana Děnisoviče. Solženicyn byl přijat do Svazu spisovatelů.
1967. Nesměl vyjít román Oddělení rakoviny. 1970. Nobelova cena za literaturu. 1972. V Paříži vychází překlad románu Srpen 1914 a o rok později rusky Souostroví Gulag. 1974. Je zadržen KGB a vypovězen ze země. Usazuje se ve Švýcarsku, od roku 1976 žije v USA (Cavendish ve státě Vermont). 1981. Přednáška na Harvardské univerzitě.
1989. V „Novém Miru“ začíná vycházet Souostroví Gulag. 1990. Vydává Jak máme přebudovat naše Rusko? 1994. V květnu se tři roky po pádu režimu vrací přes Aljašku do Ruska. Cestuje tři měsíce po Sibiři, kde se setkává s bývalými trestanci. 2001. Vychází první svazek knihy Dvě století spolu. 1795-1995, který vyvolal polemiku o antisemitismu. 2007. Přijímá Státní cenu. 3. srpna 2008. Čtyři měsíce před svými 90. narozeninami umírá v Moskvě. „Byl výkřikem, který uvedl do pohybu lavinu, jež způsobila pád komunistického režimu.“ (George Nivat
Josef Mlejnek
|