Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Stankovič, Florian a česká společnost

Josef Mlejnek

Až po smrti se básník a filmový kritik Andrej Stankovič (1940-2001), jemuž přátelé přezdívali Nikolaj, dočkává skutečného publikačního zadostiučinění. Nakladatelství Triáda celkem ve třech redakčně i knižně skvostně vypravených svazcích vydá jeho spisy. Vedle kritického odkazu soustředěného pod titulem Co dělat, když Kolja vítězí, je na pultech už také Stankovičova diplomová práce o Josefu Florianovi (1873-1941) ze Staré Říše a jeho Dobrém díle, na níž jako svého druhu věčný student pracoval v sedmdesátých letech. Stankovičova zásadní a základní studie Okradli chudého (Příběh Josefa Floriana a jeho díla) se tak objevuje počínaje samizdatovým vydáním z roku 1983 v různých podobách již počtvrté, poprvé však i s více než sedmisetstránkovou (!) bibliografií Staré Říše z let 1903-1948. K vydání je připraveno i souborné vydání Stankovičových básní.

Stankovičova žena Olga v doslovu ke svazku Josef Florian a Stará Říše líčí drobné peripetie i větší lapálie spojené se vznikem této neobvyklé „diplomky“. Andrej podle ní nebyl „pečlivý student“, nicméně „navzdory zdání, že je osoba hospodská, taky pracoval. A když pracoval, neznal bratra“. Z osobní zkušenosti mohu navíc potvrdit, že Nikolaj byl kromě básníka a kritika také vědcem nesporných kvalit. Disponoval mimořádnou pamětí, dokázal osvojená data výstižně „aplikovat“. Jeho práce je dílem důkladného pramenného studia, rozumíme-li pojmem prameny nejen knižní látku či osobní korespondenci, nýbrž také svědectví lidí, kteří před více než pětatřiceti lety ještě žili a měli ke Staré Říši co povědět. Mohu potvrdit, že mu nečinilo potíže zpaměti citovat pasáže například z korespondence Jakuba Demla s Florianovou sestrou Martou nebo spolehlivě odkázat na konkrétní místa v literatuře.

Strmý, nesnadný člověk

Původně chtěl Stankovič napsat diplomku o likvidaci českých nakladatelství v roce 1948 a po něm, ale vzhledem ke stále se prohlubující normalizaci v sedmdesátých letech byl nucen zvolit odlišné téma. Nakonec i u své staroříšské práce musel přistoupit na neutralizující název Josef Florian a krásná česká kniha.

I mezi katolíky je Florian nezřídka nadále vnímán jako exaltovaný podivín a berou ho vážně pouze jako vydavatele krásných tisků. Jeho dobrodružné nakladatelské podnikání nebylo dílem nahodilého výběru či úzce pojatého konfesního konformismu, jak svého času tvrdil například Václav Černý. Mělo od počátku jasný půdorys a hierarchický rozvrh. Sám Florian hovořil o Hoře Studia, která zahrnuje různé stupně poznání v synoptické jednotě: přírodní vědy, historie, umění, filozofie, teologie, mystika. V jednotlivých edičních řadách - Studium, Dobré dílo, Archy nebo Kursy vyšlo (v letech 1903-1942 a 1945-1948) nejen několik set knižních titulů a nepřeberné množství jednotlivých článků (většinou volně shromážděných v publikacích sborníkového typu), ale také bezpočet orientačních lístků pro katalog obsahujících bibliografické údaje se základní charakteristikou díla, která často přerostla v pádnou a výstižnou kritickou miniaturu.

V Dobrém díle vycházela i náročně vypravená díla výtvarných umělců - za všechny lze uvést Georgese Rouaulta a Josefa Čapka. Obyčejně se píše, že kromě prakticky celého díla „kultovního“ Léona Bloye vycházela ve Staré Říši mnohdy v nemalém předstihu před ostatními nakladateli i díla jiných autorů. Většinou se uvádějí další Francouzi jako Péguy nebo Claudel. Vedle filozofů jako Maurice Blondel nebo Gabriel Marcel se však mezi „dobrými díly“ objevily texty ruských myslitelů Lva Šestova nebo Vasilije Rozanova či německého teologa Romana Guardiniho. Ve dvacátých letech vyšel ve Staré Říši „kurz“ věnovaný vědeckému dílu Alberta Einsteina. První přeložené texty G. K. Chestertona zde vyšly už roku 1910 a jeho stěžejní díla Heretikové a Ortodoxie během první světové války. S Florianovým Dobrým dílem je rovněž spojen první český překlad Kafkovy Proměny.

Vydávání a shromažďování knih bylo pro „staroříšského samotáře“ viditelnou stránkou uspořádané struktury v pozadí, kterou můžeme označit slovem univerzita: zde se Josef Florian zčásti inspiroval výrokem anglického myslitele 19. století Thomase Carlyla, že po novodobém roztříštění a specializaci poznání i vzdělanosti zůstává jediným útočištěm obecnosti, univerzality knihovna.

Josef Florian byl strmý, nesnadný člověk, z jednoho kusu. Když tohoto otce jedenácti dětí poprvé spatřila Suzanne Renaudová, žena básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka, prý překvapeně vykřikla: To je Kelt! V české společnosti působil a byl i vnímán coby cizorodý prvek. Z tvrdých a trefných Florianových výroků na adresu české společnosti by se dala uspořádat antologie; u církve očekával, že jednou „pachtýře vystřídají pastýři“.

Zůstal právě jen soupis

Stankovičova práce i přes množství citací není zatížena akademickou statičností a její text je i přes občasná odbočení (kdosi o Nikolajovi vtipně prohlásil, že skákal do řeči i sám sobě) vzácně plynulý. Důkladně mapuje jednotlivé etapy staroříšského vydávání, na němž se v průběhu čtyřiceti let podílela celá plejáda spolupracovníků: Čep, Deml, Durych, Reynek, Vašica, Vyskočil, Zahradníček - to jsou v abecedním sledu ti nejznámější. Nejpodrobněji se Stankovič zabývá bouřlivým zakladatelským obdobím Dobrého díla zahrnujícím zhruba dobu do roku 1912. Důležité místo v něm zaujímá postava předčasně zemřelého kněze Josefa Poláka (1880-1907), který byl „v různých ohledech antipod jak Demlův, tak Florianův“ a jenž „při své spontánní schopnosti harmonizovat“ úspěšně plnil roli prostředníka v jejich vzájemných sporech. V tomto ohledu znamenal jeho odchod tragédii. Když si na začátku roku 1941 Josef Florian posteskl: „Naše zakládání nemá úspěch, jako měla zakládání sv. Terezie, neboť není s námi jednomyslných tolik, aby vyvažovali náklady,“ byla to patrně jen část pravdy. To nijak neumenšuje obdiv nad tím, co „s pomocí Boží“ tento člověk tonoucí v dluzích, jednou nohou v kriminále („za Rakouska“ krátce dokonce oběma), s občasnými konfiskacemi a exekucemi na krku dokázal vykonat. Florianova knihovna, která kromě „dobrých děl“ vydaných ve Staré Říši obsahovala množství vzácných a nenahraditelných titulů, kupodivu přežila druhou světovou válku i vládu komunismu, nikdo nemusel nic „restituovat“ včetně Rouaultových originálů.

To, že byla knihovna před pár lety rozkradena a rozprodána, bylo především chybou kulturní politiky českého státu, neboť staroříšský dům měl už dávno být národní kulturní památkou - to by však museli mnozí význační státní činitelé překročit svůj stín a zapomenout na „šedý zákal“ vůči katolicismu. Proto, a tím spíš, soupis Dobrého díla a analytický popis všech textů včetně těch, které vyšly mimo ediční řady, není ve svazku Andreje Stankoviče samoúčelná věc. O jednotlivých dílech, a jde i o vzácné věci, které vyšly před více než sto lety v nákladu několika desítek kusů, se ze soupisu dovídáme, že existovala. Jejich dosažitelnost je ovšem prakticky nulová, i když dost jich lze - včetně Florianových dedikací - dohledat například v knihovně Otokara Březiny, kterou básník odkázal Moravské zemské knihovně.

Díky Andreji Stankovičovi Florianův odkaz už zmapován je. V dnešní elektronické době by nebylo od věci Dobré dílo shromáždit a zpřístupnit v digitální podobě - včetně vzácných obrazů a grafik. Ottův slovník digitalizovaný už máme, církevní otcové jsou například také na internetu dokonale přístupní v elektronickém převodu. Byla by to mimo jiné i částečná náplast za nedávno zmizevší Florianovu knihovnu.


O knize Josef Florian a Stará Říše

Napsal Andrej Stankovič. Doslov napsala Olga Stankovičová. K vydání připravila, ediční poznámky napsala, soupis svazků a rejstříky sestavila Lucie Bartoňová. Triáda, Praha 2008, 1 140 stran, náklad neuveden, doporučená cena 696 korun.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 95594 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA