Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vím, jak se umírá

Josef Mlejnek


Recenze na Mrożkovu autobiografii Baltazar




Poměrně záhy po polském vydání v roce 2006 vychází v českém překladu autobiografická kniha polského dramatika Sławomira Mrożka Baltazar, zachycující spisovatelův život od nejranějšího dětství po emigraci z Polska v šedesátých letech. Jde o knihu hned z několika důvodů mimořádnou, která se zásadně liší od toho, co Mrożek doposud jako prozaik a dramatik napsal. Tvrdí v ní totiž, že spisovatel Sławomir Mrożek přestal existovat - žije už pouze člověk tohoto jména -, neboť ho nahradil právě tajemný Baltazar. Je to jméno třetího z východních „králů“, toho černého vzadu, kteří se přišli poklonit narozenému Božímu synu, ale především jméno, jehož se dostalo Danielovi, božímu soudci, na dvoře babylonského krále Nabuchodonosora. Ačkoliv jde o biblické jméno, které se Mrożkovi zjevilo ve snu před čtyřmi roky za pobytu v Paříži, nespojuje s ním náboženské obrácení nebo dokonce mystický zážitek. Letos v létě se téměř osmdesátiletý Mrożek odstěhoval z Polska do Francie, aby zde podle vlastních slov dožil své dny; neusadil se však v Paříži, ale v Nice.

Co se stalo? Sławomira Mrożka postihla v roce 2002 mozková mrtvice, jejímž následkem byla afázie, neboli částečná ztráta schopnosti používat řeč a písemně se vyjadřovat. „Zapomněl“ pochopitelně také cizí jazyky, kterými běžně hovořil. Nešlo pouze o nemožnost vyjadřovat myšlenky, ale zhroutil se celý jeho obraz světa, organický systém pojmů umožňující myšlenkové vnímání a uchopení skutečnosti. Po návratu z nemocnice se musel znovu učit základním činnostem nezbytným pro každodenní život.

„Moje schopnost vnímat okolní svět, povědomí o protikladných pojmech jako nahoře a dole, vpravo a vlevo nebo schopnost přesně určit časovou nebo prostorovou vzdálenost, se výrazně zredukovaly,“ říká s odstupem dramatik a dodává: „Jediné, co mi zůstalo, byla schopnost naslouchat hudbě.“ Mrożkovým „dobrým andělem“ se v té době stala krakovská logopedka Beata Mykolajková, která ho přemluvila, aby začal ručně sepisovat příběh prvních třiceti let svého života. V průběhu čtyř let vzniklo několik tisíc stran poznámek, z nichž nakonec vykrystalizovalo 250 stránek jeho autobiografie. Plastičnost Mrożkových vzpomínek paradoxně způsobuje skutečnost, že nejde o pouhé paměti, na jejich sepisování by si za normálních okolností nejspíš nenašel čas. Jeho svým způsobem platónské rozvzpomínání, anamnéze, se vyznačuje prostým, téměř protokolárním stylem. V současnosti je s dnes osmasedmdesátiletým autorem téměř všechno v pořádku, jenom prý jednak ztratil - byl též výborným karikaturistou - schopnost v jakémsi záblesku mysli zachytit groteskní či absurdní myšlenky-obrazy, jednak autora Emigrantů, Lásky na Krymu a dalších her a povídkových próz opustila schopnost psaní v nejvlastnějším smyslu tvůrčího: „V tuto chvíli mi nečiní žádné potíže vylíčit pravdu, ale nedokážu vytvořit něco nového, vymyslet to od počátku. Nejsem schopen napsat hru nebo povídku.“ Jeho původně terapeutická autobiografie se však čte jedním dechem: dovídáme se o Mrożkově složitém rodinném i sociálním zázemí, o životě v předválečném a válečném Polsku - sugestivní jsou například obrazy z okupace Polska v roce 1939 viděné dětskýma očima - i o oklikách jeho cesty k divadlu. Jako by je skutečně napsal někdo jiný - co nám v nich nejvíce připomene „starého“ Sławomira Mrożka, je jejich humor, i když jím už tolik neplýtvá jako ve svých nejlepších spisovatelských letech. Česky vyšlo z Mrożkovy prozaické a dramatické tvorby téměř vše, proto není od věci přiblížit české veřejnosti divadelní spletité pozadí a podloží jeho tvorby, které čtenářům předkládá jeho vlastní životopis.



Josef Mlejnek



Sławomir Mrożek: Balzazar. Autobiografie. Z polštiny přeložil Ivan Zmatlík. Vydalo Nakladatelství Slovart v Bratislavě.





Příloha:



Vím, jak se umírá

Rozhovor se Sławomirem Mrożkem z roku 2006


Katarzyna Kubisiowska



Právě před čtyřmi lety jste prodělal mozkovou mrtvici, v jejímž důsledku jste začal trpět afázií. Kniha vašich vzpomínek, Baltazar, byla pojata jako forma terapie. Šlo výlučně o obnovené zvládnutí jazyka a znovunabytí paměti, nebo mělo její psaní ještě jiný cíl?


Musel jsem si znovu vybavit polský jazyk, abych mohl vůbec začít mluvit. To byl základní cíl.

Když jste začal psát Baltazara, uvažoval jste o jeho pozdějším vydání?


Ne. A samotné psaní této knížky mi zabralo úhrnem čtyři roky. Poněvadž jsem ztratil schopnost vládnout polským jazykem slovem i písmem, začínal jsem na úplném počátku základními cvičeními. S mimořádným člověkem, paní Beatou Mikołajkovou, jejímž oborem je logopedie, jsem se procházel po Krakově a odpovídal na základní otázky: Co je to? Potom následovala úmorná cvičení: opakování, vybavování si a vytváření vět, které mají smysl. Prvními úspěchy byly dobré odpovědi. Kniha samotná byla už jen výstupním efektem této terapie.

Spisovatel zapomíná slova… Vyrovnával jste se s touto situací dlouho?


Zažil jsem různé fáze. Zpočátku na mě padlo naprosté zoufalství. Tehdy mou ženu napadlo, že bych se měl setkat s logopedem. Postupně jsem začal překonávat apatii, strach před lidmi a vnějším světem. Předtím ve mně vycházení na ulici vyvolávalo rozhodný odpor.

Co ještě u vás způsobila afázie?


Omezovala moji schopnost rozlišovat protikladné pojmy jako vpravo a vlevo, schopnost vymezit vzdálenost a čas. Neuměl jsem počítat a mluvit v žádném cizím jazyce. Teď je už všechno v normě.

Objevujete po opětovném nabytí schopnosti mluvit polsky nové možnosti polštiny?


Určitě. Neustále je nacházím.

Ptám se proto, že Baltazar je napsaný prostým jazykem, nenajdeme tu žádné zvláštnosti, extravagance, tedy vše, co obsahují vaše předešlé knížky.


To souvisí se skutečností, že jsem se začal polštinu učit od základů znovu. Z lingvistického hlediska jsem nemohl a nedokázal dělat žádné legrácky. V tom mne utvrzoval Antoni Libera, který mne přemlouval, abych používal co nejprostší věty.

Otevřela vám afázie více mimoverbální prostor?


Velice silně. Nicméně se něco takového dá velice těžko definovat. V tuto chvíli hovoříme v polštině, a tak onen mimoverbální prostor ničí samotná řeč.

V listopadu 2003 se v Rzeczpospolité objevilo oznámení, v němž informujete čtenáře, že už nebudete prostřednictvím kreseb a slov nadále komentovat dění, což jste činil po několik let ve svých „Kázáních na hůrce“. Bylo to výraz vaší bezradnosti před slovy nebo před skutečností?


Byla to bezradnost tváří v tvář slovu. Ale nejen to. Kreslířská dovednost spočívá v zachycování zvláštnosti, specifiky skutečnosti. Jde o něco jako záblesk a já onu schopnost zachycovat v tomto zablesknutí už nemám. Doufám, že se mi jednou vrátí.

Se kterým částmi Baltazara jste měl největší potíže?


Velkou výzvu představovalo už samo psaní knihy. Zhruba rok po mém onemocnění se ukázalo, že konečně mohu psát. Začal jsem s velkými obtížemi pracovat. Vzniklo několik tisíc stran, které jsou jen na vyhození. Společnými silami jsme s Beatou Mikolajkovou text opravovali. V tuto chvíli mi nečiní žádné potíže vylíčit pravdu, ale nedokážu vytvořit něco nového, vymyslet od počátku. Nejsem schopen napsat hru nebo povídku.

Pravda, nebo-li to, co jste zažil ve zkušenosti a co si pamatujete?


Ano. V Baltazarovi se každý popis týká skutečných událostí. Není v něm žádná fikce. Před afázií jsem své paměti nepřipisoval žádnou větší váhu, protože pro mne byla něčím velice přirozeným. Nyní byla tato paměť obnovena a objevily se v ní také detaily, které jsem předtím nezaznamenal.

Umožňuje psaní o vlastní rodině mírnější pohled na lidi?


Tato knížka přede mnou nic nového neodhalila.

Ale v Baltazarovi píšete velice smířlivě o svém otci, přitom vaše vztahy k němu byly komplikované.


Vztah k otci jsem si vyjasnil ještě před třicítkou. Odpustil jsem vše, co bylo k odpuštění.

Nezměnil se ani vás vztah k vaší rodné vsi Borzecinu? Po léta jste ho považoval za něco na způsob prokletého dědictví, od kterého jste se chtěl osvobodit.


Chtěl jsem se osvobodit nejen od Borzecina, ale také od Krakova. Proto jsem odjel za hranice. Třiatřicet let emigrace udělalo nicméně své, podařilo se mi získat odstup, v mém životě se dokončil kruh, vrátil jsem se domů. Žádný odpor k minulosti už v sobě neživím.

V Baltazarovi se objevilo téma okupace, ke kterému jste se předtím vyjadřoval zřídka.


Období mého dospívání se zhruba krylo se šesti lety okupace, prolínalo s tehdejší ohavností okolního světa. Nebyl jsem schopen o tom psát, třebaže toto téma ve mně utkvělo velmi silně. Očekával jsem skvělou prózu, jejímž autorem by byl někdo z mé generace, určitě ne někdo starší, někdo, kdo by nezažil konkrétní zkušenosti příliš zblízka, kdo by nebyl úzce spajt se Zemskou armádu, Osvětimí, povražděnými příbuznými, se skrýváním se. Bez stereotypů a idejí. Očekával jsem knihu, v níž by byl skutečný, opravdový život.

Takovou knihu nedávno napsal Michal Głowiński, který je o čtyři roky mladší než vy. Mám na mysli jeho Černé sezóny.


O určitých věcech se mnohem snadněji píše v perspektivě časového odstupu. Proto jsem se i já v Baltazarovi nakonec rozhodl se s oním obdobím smířit.

Rozhodl uplynutý čas také o tom, že jste nakonec napsal i o důvodech své příslušnosti ke komunistické straně? Ještě v šedesátých letech jste v dopise Janu Błońskému tvrdil, že jste se rozhodl stát členem PZPR v návalu zoufalství, neboť vás opustila žena, kterou jste miloval. Ale veřejně jste o tom nemluvil.


Když jsem v roce 1963 odjížděl z Polska, byla téma „příslušnosti ke straně“ tabu. Po třiatřiceti letech se z tohoto hlediska všechno změnilo, dá se, dokonce se musí, na toto téma hovořit. Nakonec jsem si ve vztahu k této otázce osvojil zdravou nonšalanci.

A ona srdeční záležitost jako příčina vašeho vstupu do strany není anekdota vymyšlená pro pobavení čtenáře?


Zní to nepravděpodobně, přesto je to absolutní pravda. Opuštěn milovanou bytostí jsem se rozhodl obětovat se pro stranu a přijmout smrt, nejraději z rukou reakce.

V jiném dopise Janu Błońskému píšete, že je třeba odlišovat životní situaci od samotného života. Ta první, závislá na okolnostech, se vám tehdy jevila jako nejlepší z možných. Naproti tomu samotný život jste po deseti letech vnímal bolestně. Změnilo se v tomto ohledu něco?


Současnou životní situaci vnímám dobře. Kdybych neodjel z Polska, uvíznul bych v komunismu. Můj odjezd bylo vědomé rozhodnutí. Kdyby se v Polsku nezměnil režim, nikdy bych se sem nevrátil.

A život?


O tom raději nebudu mluvit, abych neotravoval polskou společnost.

Několikrát jste se ocitl tváří v tvář smrti, ale nikdy jste z ní neučinil zásadní téma své tvorby.


Smrt je pro mne něčím naprosto přirozeným. V umírání nevidím žádné tabu ani problém, žádný klasikům existencialismu tolik drahý „skandál“. Do té míry, že mohu věřit, že jsem neumíral z přemíry imaginace, ale se souhlasem medicínské vědy, která se nakonec velice podivila, že jsem nakonec nezemřel. Byl jsem natolik blízko smrti, že trochu vím, jak se to odehrává. A děje se to samo.

To je východní postoj, cizí západnímu člověku, který se snaží existenci smrti přehlušit.


Souhlasím, ale k tomuto stavu jsem dospěl po mnoha letech. Jsem dítětem štěstěny.

Nová jméno, které jste si zvolil, má svůj původ ve snu.


V prosinci roku 2003 se mi v Paříži zdálo, že moje jméno a příjmení byly vypsány na úřední tiskovině polsky. Písmena, která si velice zřetelně pamatuji, byly vytištěny na počítačové kartičce. Zároveň se vynořil hlas, jakoby odnikud. Řekl, že mne brzy čeká daleká cesta za hranice. Přiložený dokument si vezmu s sebou. Až dorazím do místa určení, předložím ho tamní vládě. Ta potom splní, co od nich žádám, ale s podmínkou, že už nikdy nepoužiji své staré jméno a příjmení. A moje jméno bude: Baltazar.

Měla tato biblická postava pro vás nějaký význam?


Nikdy předtím jsem o ní nepřemýšlel.

Přikládal jste vždy svým snům význam?


Ne. Ani v dalším pokračování nepřikládám.



Z polštiny přeložil Josef Mlejnek



Vyšlo v 2. letošním čísle Divadelních novin.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 19620 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA