Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ošklivost demokracie

Josef Mlejnek



Ryszard Legutko



Polský filozof Ryszard Antoni Legutko se narodil 24. prosince 1949 v Krakově. Studoval filozofii - v roce 1991 se na Jagellonské univerzitě v Krakově habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii, od roku 2003 je zde řádným profesorem. V osmdesátých letech vydával v Krakově samizdatový časopis Arka. Napsal řadu odborných publikací, ale i množství textů určených široké veřejnosti. Z posledních Legutkových knih je třeba uvést Navrácený ráj (2005), Hrana za blázna (2006), Traktát o svobodě (2007) a Esej o polské duši (2008). Ryszard Legutko se angažuje i ve veřejném životě země: překladatel a vykladač Platóna byl v minulém období senátorem za PiS (Právo a spravedlnost), několik měsíců působil v menšinové vládě PiS jako ministr školství. Nyní je „státním tajemníkem“ (sekretarz stanu) v Kanceláři prezidenta Lecha Kaczyńského. Brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury připravuje k vydání - pod titulem Ošklivost demokracie - výbor Legutkových esejů, do něhož je zahrnut i celý Esej o polské duši. Kniha by měla vyjít letos začátkem května. (jfm)

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------




Každý politický režim má sklon mystifikovat sám sebe, obzvlášť režim demokratický. Mnohokrát citovaný výrok, že demokracie představuje nejhorší zřízení, pokud pomineme všechna ostatní, už dávno přestal být aktuální. Začali jsme v demokracii spatřovat nejlepší z možných systémů, téměř něco jako současnou utopii, jak to vyjádřil známý filozof John Rawls. S podobnými intuitivními postřehy se setkáváme i v nižších úrovních myšlení, v nichž je vyjadřována touha po „dospělé demokracii“. Jestliže se nám něco doma nelíbí, říkáme o tom, že je to nedemokratické. Nelíbil se nám Lepper, a tak - jak jsme se mohli dočíst v deníku Rzeczpospolita - jsme se shodli na tom, že představuje nedemokratický typ. Nelíbili se nám poslanci, kteří nevybíravými slovy napadali profesora Kieresa, tak jsme je odsoudili jako nedemokraty.

Demokracie získala natolik vysoký status, že neúměrně rozšířila svůj význam, neboť v sobě zahrnula všechny hodnotové prvky života společnosti. Tak vzniklo zakořeněné přesvědčení, že k podstatě demokracie patří rovněž vláda zákona, občanská společnost, individuální svoboda, morální řád a řada jiných dobrých věcí. Jako projev moudrosti je proto vnímán výrok, podle kterého jediným lékem na nedostatky demokracie je ještě více demokracie. Jsme vyzváni k tomu, abychom demokracii šířili pokud možno co nejšíř a co nejhlouběji, jak tomu bylo v jiných zemích, například v Anglii, která je - jak jsem se ke svému naprostému překvapení dočetl rovněž ve výše zmíněném deníku - údajně nejstarší demokracií na světě.

Odpovídají-li všechny uvedené komplimenty složené demokracii pravdě, proč se o ní mluví jako o zřízení plném chyb? Co je v ní až do té míry zlého?

Celé to směšování vyplývá z nevědomosti a ze zakořeněných myšlenkových návyků, které se nikomu nechce podrobovat verifikaci. Připomeňme si: Občanská společnost a vláda zákona mohou v demokracii existovat, ale ne nutně; mohou, ale rovněž nemusejí, existovat v jiných zřízeních. Svoboda toho nemá s demokratickou tradicí mnoho společného; v této tradici byly - a to oprávněně - shledávány spíš prvky zaměřené proti svobodě. Kdo nevěří, nechť si přečte Tocquevilleovu knihu Demokracie v Americe, což je doposud nejlepší dílo, které bylo o demokracii napsáno. Svoboda má svůj původ někde jinde, především v tradici liberální a aristokratické. Anglie není nejstarší demokracií na světě, ale zemí s monarchicko-aristokratickou tradicí. Demokracie do Anglie dorazila výrazně později než v jiných zemích. Za typicky demokratickou zemi jsou uznávány Spojené státy, ale i tady existují vážné pochybnosti. Ten, kdo pozorně četl texty Otců zakladatelů, ví, že měli k demokracii poměrně kritický vztah. Blíže pravdě jsou ti komentátoři, kteří tvrdí, že Amerika vznikla jako republika a že takový byl i původní záměr jejích tvůrců.

V přísném smyslu označuje demokracie systém generování a předávání moci na základě svobodných a všeobecných voleb, neboli - jak to napsal Schumpeter - pravidelný konkurs, který společnost vyhlašuje na místa svých představitelů. Jde tedy o mechanismus aplikovaný na politickou sféru. Není důvod používat ho v oblastech mimo politiku, v ekonomice, v rodině, v církvi, v umění, ve škole. Jestliže se nicméně někdo rozhodne používat tento mechanismus i zde, musí mít na paměti, že důkazové břemeno spočívá na něm, nikoli na těch, kdo na podobné rozšiřování demokracie nahlížejí skepticky.

Lepper není typem antidemokrata, ale je demokratem par excellence. Demagogie neboli schopnost manipulovat lidmi vznikla v podstatě v demokracii, ne v jiných režimech. V dějinách tohoto zřízení má Lepper řadu předchůdců a ve srovnání s nimi se jeví spíše skromně. Pohrdání poctivými lidmi je ve shromážděních představitelů lidu stejně staré jako demokratická praxe. Poslanec Ligy polských rodin Gabriel Janowski, který se v roce 2000 nenechal na protest proti privatizaci odtrhnout od řečniště, a znemožnil tak další pokračování programu zasedání Sejmu, pouze použil mnohokrát vyzkoušené demokratické praktiky, a to takové, které měly a mají své horlivé zastánce.

Ve slavném filmu Franka Capry Pan Smith přichází (1939), který představuje velkou apologii demokracie, se hlavní hrdina chová v Kongresu jako poslanec Janowski. Čím se liší obdivovaný pan Smith od našeho poslance? Snad pouze tím, že Janowski postrádá fyzickou přitažlivost Jamese Stewarta, jenž filmového hrdinu ztělesnil. Ale každodennosti demokracie odpovídají hlavní aktéři rozruchu, který nastal v minulých dnech v Sejmu, více než pan Smith. Tocqueville napsal, že v klidných obdobích jsou demokratičtí politici většinou nevýrazní. Odůvodňoval to tím, že v takových časech nalézají významnější lidé pole své působnosti mimo sféru boje o moc. Současná polská zkušenost tuto Tocquevillovu diagnózu potvrzuje.

Zbožná úcta k demokracii, která se v Polsku odevšad line, nemá dobrý vliv na polské sebevědomí. Velice rozšířené je dnes lamentování nad stavem našeho politického systému. Z velké části jsou tyto nářky odůvodněné, ale z nemalé části vyplývají z naivních, přemrštěných a nerealistických očekávání od tohoto systému. Vzdycháme po jakési demokracii dospělé, moudré, normální, ohlížejíce se přitom často na západní země, které se nám zdálky jeví jako krása a ušlechtilost sama. Zblízka však vypadají dospělé demokracie úplně jinak, a jestli nás v něčem převyšují, tak ne svou demokratičností, ale spíše tím, co s demokracií žádným způsobem nesouvisí, například vládou zákona.

Za nejzávažnější ze slabostí demokracie považuji dvě. Za prvé, demokracie je zřízení proniknuté duchem stranictví, přesněji řečeno partajnictví. Už samotný nápad podřídit proces předávání moci pravidelným volbám musel vést k velmi výraznému zviditelnění stran v životě společnosti. Z toho důvodu podílení se na moci nutně s sebou přináší provázanost se stranickými strukturami. Má to samozřejmě také dobré důsledky, neboť to omezuje avanturismus a případné destabilizační faktory. Ale na druhé straně demokracie nepředstavuje příliš příznivé prostředí pro individualisty, solitéry, nonkonformisty nebo lidi nezávislé, a tedy pro všechny ty, kdo do stranických struktur nemohou vstupovat. To se ve stejné míře týká boje o prezidentský úřad nebo o účast v zastupitelských sborech, jako volby rektorů, ředitelů škol nebo předsedů sídlištních výborů.

V demokracii existuje zarážející kontrast mezi veřejným jazykem politiků, který se odvolává na veřejné blaho, na blaho vlasti a národa, a ryze soukromým jazykem politických kruhů, který se soustřeďuje výhradně na prostředky dobytí a udržení moci. Moralisté požadují, aby byly do sféry veřejného života zavedeny etické kategorie, ale jejich přání se rozcházejí s demokratickou praxí. Kdo se chce v demokracii prosadit, ale neoddá se celou svou duší pragmatické logice demokratického zřízení, ten nemůže uspět. Demokracie, která by se řídila přísnými morálními normami a která by se obešla bez všudypřítomného ducha stranictví a partajnictví, nikdy neexistovala a ani nemůže existovat.

Z toho vzniká ustavičné napětí mezi demokracií a vládou zákona. Už dávno se potvrdilo, že demokratický systém má neustálou tendenci manipulovat právem a snaží se z něj učinit předmět politického handlování. Zákonodárné orgány odrážejí skupinové konflikty, a vytvářené zákony jsou často kompromisem mezi momentálně se projevujícími zájmy nebo dílem vítězství jednoho zájmu nad těmi zbývajícími. Poslanec v parlamentu je vždy stoupencem partikulární snahy, nikoli nějaké obecné myšlenky; přesto je však svými protivníky vnímán jako přímluvčí konkrétní strany a konkrétního zájmu. Dokonce i soudní moc podléhá rozličným formám skupinového partikularismu, který nemusí být nutně stranický. Mnohem více se dnes například píše o krizi této moci v demokratickém světě, v níž nálady lidu (nebo jeho částí) mají vliv na způsob vytváření a dodržováním zákonů. Spektakulárním, byť bohužel ne jediným, příkladem posledně zmíněného ovlivňování byl proces O. J. Simpsona před několika lety v USA.

Někteří tvrdí, že takový stav věcí je zdravý a přirozený. Objevily se dokonce názory, že stranickost zákonodárství je nevyhnutelná, a že je proto nejlepší utvářet zákony tak, aby byly co nejvíc demokratické, a odrážely tak v maximální míře pluralitu skupinových zájmů. S nějakou nestranností se tu prý stejně nedá počítat, neboť je vždy jen zdánlivá. Vhodnější je uvažovat o právu jako o systému ochraňujícím, koordinujícím nebo harmonizujícím aspirace různých skupin. Někdy má něco takového formu reflektovaně formulované teorie práva, jindy jde o zcela „neteoretickou“ praxi, jak tomu je v případě vytváření mnoha polských právních dokumentů, včetně toho nejzávažnějšího, jímž je polská ústava.

Důsledky výše zmíněného faktu jsou samozřejmě znepokojující. Polská společnost, a v každém případě její více uvědomělá část vychovaná v tradicích moralismu typického pro antikomunistické prostředí, zažila šok při konfrontaci se stavem, který panoval v zastupitelských a soudních orgánech Třetí republiky. Mnoho z těchto moralistů se dalo nakonec velice rychle zatáhnout do nových praktik, a celá veřejná scéna byla chápána jako místo boje různých cynických okruhů o vliv, při němž se nebere nejmenší ohled na veřejný prospěch. Jde nepochybně o příliš černý obraz, ale těžko lze popřít, že demokracie - a to každá demokracie - je neustálým předmětem lidských starostí, že každodenním tématem rozhovorů lidí a ústředním bodem jejich zájmů je rozdělování pozic, prostředků, pravomocí a někdy též privilegií. Každý, kdo odmítne se na tom všem podílet, musí být odsunut nebo vytlačen na okraj. Pohoršující věci, jichž se dopouštěly za Třetí republiky postupně se měnící politická mocenská uskupení, nebyly nijak ve střetu s nejvlastnější povahou demokracie. Neexistuje žádná společnost, která by po pádu starého režimu odolala všem pokušením demoralizace.

Od samého počátku existence demokracie existovala snaha zavádět do ní mechanismy, které by oslabovaly ducha stranictví. Jedním ze způsobů, jak mu čelit, bylo odvolávání se na lid jako na posledního rozhodčího. Voliči, tvrdilo se, musejí mít rozhodující hlas, schopný převážit tlaky stranických mašinérií. Tento způsob jsme si nedávno připomínali v Polsku a výsledkem toho byla myšlenka volit starosty a wojty v přímé volbě. V minulosti tento způsob nepřinesl žádné velké výsledky, a dá se tedy očekávat, že podobně tomu bude i u nás. Vždyť nakonec vždy rozhoduje samotný proces generování kandidátů, a ten je zprostředkován stranami. Tato etapa průběhu voleb je zcela podřízena stranickým nebo kvazistranickým dohodám, které mají v provincionálním Polsku vyloženě charakter kotérií. Volební kampaň je závislá na finančních možnostech a organizačních schopnostech stran. Představa, že by se dalo něco udělat mimo stranické aparáty, pouze na základě oslnivého programu a osobnosti kandidáta, je fikce. Navíc systém, ve kterém by se dály podobné zázraky a který by připouštěl něco takového, by byl systémem horším než ten stávající, neboť by zahrnoval vysoký stupeň nahodilosti.

Přesvědčení, že odvolávání se na lid představuje protiváhu demokratickému stranictví vychází z předpokladu, že průměrný občan je vybaven politickým rozumem. Avšak - a toto je druhá vážná slabost tohoto zřízení - demokratický člověk vůbec nepředstavuje nijak obzvlášť rozumný typ. Obraz demokracie jako místa všeobecného rokování o politických otázkách, zvažování možných řešení, předkládání návrhů a koncepcí činnosti, jako místa střízlivého zvažování a rozhodování, má ke skutečnosti hodně daleko. Dokonce i ti autoři, kteří hájí v podstatě takovýto model demokracie (například Jürgen Habermas), berou v úvahu velice silné obecné faktory, které jeho realizaci výrazně ztěžují. Demokratický člověk - a to vždy, dnes jen v daleko větší míře - se jeví jako bytost senzuální, citlivá vůči smyslovým podnětům. Reaguje spíše na zvuky a na barvy (viz slavná modrá barva Aleksandra Kwaśniewského). Volební kampaně tak ve značné míře vycházejí spíše z této koncepce než z pojetí demokratického člověka jako racionální bytosti. Tyto kampaně jsou především velkým divadelním představením barev a zvuků nebo s nimi spojených asociací. Ten, kdo by v politice vsadil na čistě argumentační model, neměl by v demokracii žádnou šanci.

Ani současné vzdělávání, ani všudypřítomná masová kultura, ani všudypřítomná reklama v ničem nepodporují kulturu deliberace neboli uváženého rozhodování, naopak, v kultuře zjevně posilují smyslově hédonistické prvky. Tím nechci říci, že člověk demokratický zcela postrádá argumentační schopnost. Pouze tvrdím, že přinejmenším stejně důležitou součástí se stala mimorozumová složka, která v demokracii byla a je plně využívána. Z tohoto důvodu bývá demokratický člověk jen zřídka bytostí samostatnou a nezávislou. Velice rychle podléhá stádným reakcím, v nichž dává průchod své touze po identitě. Na vyvolání podobných reakcí sázejí koneckonců plány politiků a těch, kdo se chtějí v politické sféře uchytit. To má své dobré účinky, neboť to udržuje nálady voličů ve stavu relativní jednolitosti. Ale má to také účinky fatální: zde přece tkví zdroj tyranie dému, tyranie mínění, tyranie vulgárního vkusu a banality, které tak výstižně popsali velcí filozofové od starověku po současnost.

Proto se v nezávislém Polsku mýlili všichni ti, kdo si mysleli, že zavedení demokracie povede k zušlechtění veřejného života. Polská zkušenost totiž jen potvrdila to, co pozorní čtenáři knih věděli už dávno: demokracie je ošklivé zřízení. Změny přinesly velké rozčarování: jazyk - degradovaný v období komunismu - podlehl v demokracii jiným formám degradace; podobným procesům podlehla i kolektivní a individuální představivost. Odevšad na nás útočí vkus a preference běžného člověka, a tento člověk - máme-li soudit podle jeho vkusu a preferencí - je málo zajímavou bytostí. Někteří představitelé elity propadli z tohoto důvodu zoufalství, jiní hledají složitá kazuistická zdůvodnění, jak v tomto člověku nalézt moudrost a úroveň, kterou v sobě nemá. A ještě jiní vzdychají po naplněné a dospělé demokracii, v níž - i když není známo proč - tento nezajímavý typ podstoupí kouzelnou proměnu.

Ale k žádné kouzelné transformaci nedojde. Pozorujeme-li ostatní demokracie, je důvod k nemalým obavám. Je třeba počítat s pravděpodobností, že demokratický člověk - vedle početných slabostí a vad - získá postupně stále větší sebejistotu. Ctnost pokory nebude ještě dlouho patřit mezi jeho ctnosti. Již nyní si významní pozorovatelé všímají, že demokratický lid má tendenci považovat za morální pouze to, co sám akceptuje, čímž v podstatě ruší samotnou ideu morálnosti (výtečně tento stav vyložil anglický filozof Kenneth Minogue v textu, který vyšel ve sborníku Tváře demokracie [Oblicza demokracji] vydaném Ośrodkem Myśli Politycznej). Tento lid trpí rovněž sklonem připisovat si Boží prerogativa a arbitrárně rozhodovat o životě a smrti.

Tyto úvahy nesměřují k fatalistickému závěru, že všechny špatné důsledky demokracie je nutné přijmout a že se nedá ničemu čelit. Ve sféře kolektivního života jsou možnosti účinného konání opravdu nevelké, ale nějaké jsou. Vstupní podmínkou je však uznání, že tento kolektivní život má velice složitou povahu, že žádný jednotlivý klíč - rovněž demokratický - zde nemá privilegovanou funkci a že mnoho fundamentálních statků a hodnot vzniká mimo demokratické procedury, ne-li dokonce proti nim.

(2002)



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 95282 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA