Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Přes psoty a Slotu

Pavel Kopecký

Na pomezí mezi maďarským a slovenským kulturním okruhem je živo. Nově, ale postaru. Představitelé dvou národních států si vjíždějí do vlasů. Klevetí, spílají a vyhrožují. Ačkoliv mezi sočícími politickými činovníky vynikají pravidelně ti nejhlasitější, postavy z transnacionálního rodu pana Sloty, těžko souhlasit se zjednodušujícími rozbory, jakých se naposledy výslovně dopustil Alexandr Tomský. Nacionalismus je skutečně posledním útočištěm grázlů, pravda, ale naznačovat, že jen leckdy dětinské, nejisté, také proti Čechům se občasně obracející národovectví Slováků vytváří nepříjemné mezinárodní napětí, a zlehčovat přitom agresivní „trianonský komplex“ Maďarů, není sdostatek smysluplné.

V zásadě trapné třenice mezi Bratislavou a Budapeští mají širší souvislosti. Výstavné velkoměsto na Dunaji (tedy nikoliv malá metropole zvaná kdysi Prešpurk či krátce i Wilsonov) bylo vystavěno do krásy hlavního sídla Zalitavska. Východní části dualistické monarchie Rakouska-Uherska. Zatímco v její západní oblasti probíhal stále úspěšnější odpor většinových Slovanů proti germanizaci, za říčkou Litavou dominovala nesrovnatelně tvrdší maďarizace.

Porážka Ústředních mocností v 1. světové válce nejenže odvrátila vážné nebezpečí vojenského potlačení emancipačních snah etnických menšin, nýbrž nadto mnohým poskytla příležitost k rozbití mnohonárodnostní říše a ustavení vlastní státnosti. Včetně Republiky československé. Uhersko, kde neznalost maďarštiny prakticky znemožňovala získat solidnější zaměstnání, zaniklo v důsledku Trianonské mírové smlouvy, s čímž se frustrovaní středoevropští Ugrofinové nedokázali smířit. Opět v poněkud tvrdší podobě, než kterou můžeme podnes cítit z jistých zahraničněpolitických kroků Vídně.

Odtud bylo, co by kamenem dohodil k těsně poválečnému ozbrojenému konfliktu s ČSR roku 1919. Při něm budapešťská bolševická diktatura obsadila Prešov a vyhlásila tam Slovenskou republiku rad. Blizoučko bylo též ke štvaní pohraničních maďarských minorit vůči vládám mladých okolních států, leč především k velikému fašistickému revanši po boku Mussoliniho a Hitlera. Jeho pohrobci, byť se to dnes nenosí říkat, patřili také k rázným protagonistům protikomunistického povstání roku 1956.

Skutečně radikální pravice plná šovinismu, volající například, že „Horní Uhry jsou naše“, má dosud v Maďarsku své vlivné příznivce. Zvýšeně aktivizované za hospodářské krize, kdy už desítky roků trvající zadlužení pospolitosti poskočilo do astronomických výšek. Její sympatizanti jsou běžnou součástí legálních stran. Partají nikoliv bezúspěšných; krajně pravicový Jobbik čili Hnutí za lepší Maďarsko žádá plné anulování „Trianonského diktátu“, což při evropských volbách libě znělo hned patnácti procentům hlasujících občanů. Na občas zvrácený patriotismus, za nímž lze vytušit obavy a nejistotu mnoha generací obklopených nepříbuzným obyvatelstvem, berou bohužel ohledy též představitelé neextremistických proudů. Tudíž není divu, kolikrát z demokratické Budapešti přicházejí projekty zavánějící narušováním svrchovanosti jiného státu nebo znějí „obavy“ o svobodu krajanů v cizích zemích. Byť nakrásně zatčených fotbalových zuřivců, kteří zdemolovali sportovní stadion.

Vzklenula by se duha, kdybychom obratem ruky dokázali odložit své (historické) zátěže, odpustit druhému a sobě, žít bez nedůvěry, ve svornosti. Nestačí proto pouze mávnou kouzelným proutkem, pronést zaklínadlo internacionalismu či bratrských národů Evropské unie a čekat, že věc se sama vyřeší. Takto vývoj určitě nefunguje. Ten jde klopotně přes psoty a Slotu.

V krácené podobě vyšlo v Hospodářských novinách



Pavel Kopecký
Mgr. Pavel Kopecký, politolog a publicista
 
  Přístupy: 8104 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA