Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Političtí kovbojové

Martin Stín


Politikon

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nemohu předjímat vývoj a výsledek dnešního zasedání pléna Ústavního soudu ČR, na němž se bude jednat o ústavní stížnosti poslance Miloše Melčáka a přiloženém návrhu na zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Mohu pouze doufat, že skončí nebo se aspoň přiblíží konec obrovské ostudy a nekonečných projevů hysterie, jimiž se předáci některých parlamentních stran a jejich skvadry projevili jako političtí kovbojové: jakmile Ústavní soud ČR pozastavil platnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb, tasili své proklatě nízko visící kolty a začali nešťastný soud bez rozmyslu ostřelovat pravým ohňostrojem nesmyslů.

V hněvu se sjednotili, a tak Mirek Topolánek si notoval s Jiřím N. Paroubkem a vůbec ho nenapadlo řádně využít skvělou příležitost ukázat na něj veřejnosti jako na zemského škůdce. Přece závistivost, neodpovědnost a mocichtivost svedla malého Napoleónka z Lidového domu, aby vydal povel k útoku na Topolánkovu vládu v polovině úspěšně zvládaného předsednictví Evropské unie, a tím spustil řetěz ostudných následků, které zatím vrcholí konfliktem mezi rádoby politickými elitami a Ústavním soudem ČR. Souvislost mezi neodpovědným rozhodnutím „sestřelit“ vládu, nouzovým zásahem Ústavního soudu ČR a současným selháním politiků je první poučení, které by si měli voliči zapamatovat pro použití při přemýšlení nad hlasovacími lístky.

V postoji k Ústavnímu soudu ČR se obě velké strany sblížily natolik, že působí dojmem vytvoření účelové, krátkodobé, skryté velké koalice. Projevují při tom sklon jít za svými společnými cíli účelovým používáním libovolných prostředků, ať již právních nebo mimoprávních. V tomto ohledu se chovají téměř stejně, jako by chtěly zaplnit ve státní správě mocenskou mezeru po „vedoucí straně“. Pro voliče z toho plyne poučení, že rozdíly mezi oběma stranami jsou nepodstatné a v některých případech jen předstírané. Vrána vráně oči nevyklove.

Reakce politiků na rozhodnutí Ústavního soudu ČR byla ryze hysterická: chovali se, jako by soud zrušil volby nebo je odsunul do nedohledna, ačkoli žádné meritorní rozhodnutí nepadlo. A začali rokovat o opatřeních, jimiž by pokud možno dosáhli svého, i kdyby se ústavní soudci postavili svorně na uši, přestože nebylo vyloučeno, že Ústavní soud nakonec Melčákovu ústavní stížnost zamítne. Pokud se tak stane, větší část jejich horlivého hemžení skončí v odpadkovém koši pro neužitečné výkony politiků a přidruží se tak k zmarněnému času a práci z období povolebního Paroubkova snažení o vytrucování návratu do Strakovy akademie bez ohledu na volební prohru. Čas a energii, takto neužitečně zmarněné, zaplatí voliči-daňoví poplatníci. Toto je druhé poučení k zapamatování pro voliče: většina představitelů parlamentních stran si neuvědomuje, že vede své žabomyší války o moc za peníze, jež jim nepatří, a navzdory ekonomické krizi a tlaku na úspory veřejných prostředků je rozhazují plnými hrstmi.

Ústavní soud nemá možnost hodit ústavní stížnost do koše bez projednání. Nemohl na základě Melčákovy stížnosti postupovat jinak, než se stalo, neboť musel předejít zpochybnění ústavnosti voleb, a na to si potřeboval vytvořit časový prostor. Pokud toto politici nepochopili, dali najevo podcenění nezbytnosti stability právních poměrů. Také toho by si voliči měli všimnout : projevila se zde tendence naložit s právním řádem jako s pouhou kulisou pro uplatnění svévolných politických rozhodnutí, která se dá kdykoli přemalovat, přistřihnout, účelově upravit. Sklony takto nakládat s právním řádem se projevily již dříve v jiných souvislostech a jsou velmi nebezpečné: v zemi, v které politické špičky nakládají s ústavou jako s trhacím kalendářem, se nelze spolehnout na jednoznačný výklad nižších právních předpisů, vládne v ní právní nejistota a nihilismus. Připadá mi krátkozraké dát hlas kandidátům stran, jež nadřazují technokratický přístup k rozhodování o věcech veřejných nad přísným dodržováním práva.

Naše ústava samozřejmě vyžaduje revizi a úpravu, ovšem v rámci řádného, uvážlivého legislativního procesu, opírajícího se o její systémovou analýzu, nikoli o přání řešit nějakou krátkodobou politickou potřebu. V této souvislosti je čas na úvahy, jakou hodnotu má stabilita politických poměrů a její zakotvení v pevném právním rámci. Položme si otázku, zda je skutečně prospěšné časté nahrazování jedné špatné vlády jinou, zda má proto být snadné vyvolat pád vlády, rozpustit sněmovnu či účelově upravovat ústavu. Nejsilnější demokracie světa – U.S.A. – se bez podobných kratochvílí obejde.

„Domácí válka“ mezi politiky a Ústavním soudem ale upozorňuje na nedomyšlenost jeho začlenění do soustavy orgánů státní moci. Jeho nezávislost je upravena v právním řádu tak, že je jediným orgánem státní moci, nad nímž vládne pouze bůh. To je ale porušení zásad optimálního řízení, popř. anomálie ve vymezení vztahů mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní: ten, kdo rozhoduje o vytváření orgánů a pravidel jejich činnosti, musí mít právo kontroly a nápravy jejich vadných rozhodnutí za přesně daných podmínek. Ústavní soud odvozuje svou moc od vůle voličů, zprostředkované Parlamentem ČR, příslušnými orgány justice či státní administrativy. Současně je zákonem zmocněn, aby v rámci pevně stanovených pravidel dohlížel na zachování ústavnosti v činnosti všech státních orgánů, a to včetně svých zřizovatelů. Nad ním však již nebdí žádná pozemská vyšší moc. Nabízí se úvaha o možnosti uzavřít při úpravě ústavy řídící smyčku v oblasti resortu spravedlnosti zřízením ctihodného orgánu, jenž by měl právo a povinnost v havarijní situaci rušit rozhodnutí Ústavního soudu, či si vynutit nové projednání věci, kontrolovat jeho činnost a popř. navrhnout Parlamentu ČR jeho rozpuštění.



Martin Stín
 
  Přístupy: 7112 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA