Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Petr Borkovec: spekulace a daimonion

Josef Mlejnek


Je jistě hodno podivu, jestliže českému básníkovi, ke všemu navíc žijícímu, byť po léta překládanému do světových jazyků, vyjde již v pětatřiceti letech obsáhlý výbor z celoživotní básnické tvorby. Petr Borkovec (1970) se na sklonku loňského roku představil knížkou Vnitrozemí, s podtitulem Vybrané a nové básně 1990-2005.



Těžko hledat k Borkovcovi obdobu mezi jeho vrstevníky, i pro jeho dvojdomost, myslím tím vlastní tvorbu a překlady, se mi bezděčně spojuje s básníky narozenými o dvě generace před ním - s Ivanem Wernischem nebo Pavlem Šrutem. V recenzích jsem se už několikrát setkal s označováním Petra Borkovce za křesťanského nebo katolického básníka. Naposledy tak učinil v Lidových novinách Ondřej Horák: „Borkovec se prezentuje jako básník mnohdy explicitně katolický, nicméně jeho verše vyznívají velmi pestře.“ Pokud vím, Borkovec se k žádné křesťanské denominaci výslovně nehlásí a vůči podobnému zaškatulkování se navíc vždy zřetelně ohrazoval. Jako kdyby určité poetické tajemno a reflektování věcí v jejich chvění mělo být vyhrazeno pouze tzv. katolickým básníkům - a jako kdyby jejich tvorba musela nutně vyznívat nepestře. Petr Borkovec se navíc ani necítí povolán vyjadřovat se coby básník k „transcendentální“ tematice, neřadí se, alespoň prozatím, mezi ty, které by podle Halasových slov „bolel Bůh“. A především ani ve verších nepředstírá, že je Boží hromosvod nebo Jeho pravá ruka. Možná někoho matou například verše typu „složitě vzplála kostelní okna,/ špičatí túje nad farskou zdí,“ ze sbírky Mezi oknem, stolem a postelí - nebo, o pár stránek dál, ještě poetičtější: „Okrový kostel, hroty tújí...“ Ale to by potom takový Vítězslav Nezval blahé i neblahé paměti mohl být vzhledem k látce své mnohoramenné poezie přímo papežským komořím! S “katolickým“ cejchováním Borkovce pracuje ve své recenzi i Olga Stehlíková v MF Dnes. K tomu označení katolický však přišel Borkovec nejspíš proto, že se na začátku devadesátých let neprozřetelně podepsal pod zjevně pomatený básnický „manifest“ Martina C. Putny SKRZ, který vyšel v okleštěných Souvislostech. Trest dost neúměrný tomu, že onen výlev středoškolácké upovídanosti, pevně věřím, pouze spolupodepsal. Pověry však mají dlouhý život, a v literatuře nejspíš vůbec nejdelší.



Vůle k tvaru


První Borkovcova kniha, kterou jsem si před deseti lety sám pro sebe objevil, byla právě sbírka Mezi oknem, stolem a postelí, vydaná v roce 1996. V zemi a ve světě, kde se cítí být kdekdo povolán k psaní poezie a kde téměř každý má za to, že stačí prožít něco velkého nebo strašného a upřímně, co nejautentičtěji nebo dokonce co nejautomatičtěji tím oblažit bližní, mne Borkovcova poezie zaujala svou vůlí k tvaru, „řeholí formy“. Pokušení nebo nebezpečí pro Borkovce spočívalo v polohách protilehlých laciné spontánnosti typické pro většinu jeho vrstevníků: byla jím jednak přílišná svázanost s formou, jednak sklon k efektním konstrukcím, který byl víc dílem netrpělivosti než vědomé snahy pouštět se méně obtížnými cestami. Nepoměrně milejší mi tehdy byly krátké, stroze soustředné verše než rozvolněné estetizující opusy plné příliš hledaných slov. A také svět zachycený v pohybu, jak tomu je třeba v básni Pantograf 0.05, než statická zálibná ulpění na nehybných věcech. Během desetiletého nesoustavného sledování Borkovcovy poezie jsem měl pocit, že často bohužel převážilo ono druhé. Schválné, vykonstruované obrazy, stále méně toho, co prošlo „mřížkou“ tvořivé intuice, rýmy „neospravedlněné“ vnitřním pnutím. Částečné, ale pouze částečné vysvětlení může spočívat v tom, že uplynulé desetiletí básník vyplnil intenzivním nejen překládáním ruských básníků Vladimira Chodaseviče, Jurije Odarčenka, z těch současných Josifa Brodského nebo Jevgenije Rejna. (Borkovcova zatím poslední sbírka Needle-Book z roku 2003 přináší vedle původních textů rovněž tvorbu překladovou.) Vlastní psaní a překládání děl jiných nepředpokládá jenom rozdílné subjektivní nastavení, ale je to v určitém smyslu také optická, ne-li přímo dioptrická záležitost. Byli takoví Jindřich Hořejší mistrovsky přeloživší Jehana Rictuse či Svatopluk Kadlec, který přetlumočil Baudelairovy Květy zla, více překladateli než básníky? Nebo jejich básnickou „substanci“, a to i v odosobnění, které předpokládá, vyčerpalo překládání do té míry, že jejich vlastní básně působí ve srovnání právě s jejich překlady nevýrazně? Totéž by se dalo říci třeba o geniálním tlumočiteli Christiana Morgensterna Josefu Hiršalovi, který měl zároveň v malíčku celou českou poezii a v rukávu všechny básnické styly i rukopisy a který je mimochodem autorem velmistrovských apokryfů českých básníků... Otázka, je-li Petr Borkovec větším nebo více básníkem než překladatelem, je trochu předčasná, protože se stále ještě ptáme spíš do budoucna než do minula. Každopádně jsem u jeho poslední tvorby měl pocit, že si občas zapomněl sundat překladatelské brýle. V dobrém, ale i v méně dobrém. V té nejsoučasnější nadále přetrvává uhranutí umělou umělostí (myslím tím verše typu „večer cloumal světlem“), ale výrazně ustoupilo epické lapidárnosti. Ta, stejně jako neokázalá dikce, jako by byla ohlasem, ozvěnou antických textů velkých řeckých dramatických básníků - Borkovec spolu s klasickým filologem Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Oidipa a Aischylovu Oresteiu. Jenom ohlasem?



Nebýt vespod TO


Recenzentka v MF Dnes chce z Borkovcovy mimořádné ozvučivosti a schopnosti dokonale napodobit udělat ctnost a hovoří o něm jako o „mistru převleků“. To je však nebezpečná nedomyšlenost a krátkozrakost. Czesław Miłosz na samém sklonku života v jedné ze svých nejlepších básní vyznává, že jeho „extatické chvály existence/ byly by pouze cvičením ve vysokém stylu,/ nebýt vespod TO, jež se neodvažuji pojmenovat.“ Právě Borkovcovi hrozilo často nebezpečí, že jeho verše budou jen a jen „cvičením ve vysokém stylu“, neboť nebylo poznat, že právě tu a tu báseň nemohl napsat nikdo jiný a že ji ani on sám nemohl napsat jinak, neboť básník byl při psaní poslušen onoho básnického daimonia, o němž hovoří Miłosz. Buď má napsaná báseň dostatečný důvod v sobě samé, nebo v něčem jiném. V naší akribii, marnivosti, ale i třeba ve vysoce kvalifikované mimésis, nápodobě, nikoli ovšem přírody, ale těch druhých, jež může být i zárukou zmíněného „vysokého stylu“. Nic více, nic méně. Být „mistrem převleků“ by potom pro Petra Borkovce byla jen velmi chabá cena útěchy. U jeho úplně posledních, dosud nepublikovaných veršů zahrnutých v knize Vnitrozemí do oddílu Sonogram a jiné básně 2004-2005, je potěšitelné, že zřetelně ubylo libovolných vyspekulovaných obrazů. Jen ubylo, neboť v „průtokové“ básni Vnitro se vrší jedna spekulativní umělost na druhou: „Kyj kmene vízne přes jez, z kořání/ jediný vytrvalý krápník šlape proud.“ Brr. Avšak báseň Rajčata z téhož oddílu je zřetelně už o něčem jiném. Že by básník začal více naslouchat svému daimoniu? Jeho život není dosud ani zdaleka „v půli se svou poutí“, nemusí je vzývat nebo explicitně pojmenovávat. Zcela postačí, bude-li z jeho veršů implicitně cítit jeho přítomnost.

Josef MLEJNEK





Pantograf 0.05




Blankytný umakart, zářivková řada -

rozčísla nebesa, návaly světla. Otec

s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek

vojáků a čpící, umaštěná záda.



Hvizd. Dávka lamp. V oknech rozvěšeny

zažloutlé zkrabacené snímky našich tváří.

Vojáci - karty na stehnech. V uších ženy

kymácejí se dva jaspisové hleny.



A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků

mladičké srdce, které krvácí a září

na dlani opilce od nádražního stánku.



Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína

pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.

Sehla se v bílých šatech jako k polibku.



leden 1996





Rajčata



Říkala, že se propadl hrob.

To musela prasknout ta rakev, řekla.

Řekla, že pět koleček písku bylo málo.

Ale vlastně řekla - ty nevidíš, že klesl hrob,

nejsi tady, abys řekl, to ta rakev.

Nezasypal jsi to.



Přivezla jsem ti naše rajský, řekla,

chutnají úplně jinak.

Ale vlastně řekla to své - nevíš, kudy domů.

Chutnáš jinak, řekla.



Rovnal jsem těch šestnáct výčitek, znamení, svědků

na meziokní nad sklepními schody,

s jednou nohou ve vzduchu

bral splasklé a vypoulené skvrny.



Pokládal je, zelenobílá rajčata,

s bledě červenými klíny, plná kazů,

v závanech tělové teploty

a dbal, pomalý, lehký a pečlivý,

aby se nedotýkala a aby každé

zvedl a pustil alespoň dvakrát.



11/2004




Poznámka:
pro nadcházející dlouhé zimní večery si dovolím čtenářům Virtually občas předložit i některé své starší kritiky a recenze, v nichž upozorňuji na autory a díla, jejichž význam přesahuje efemérní hluk jedné či dvou sezón.

Tento text vyšel v 15. čísle revue A2 v roce 2006.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 7006 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA