Nezakazujme komunisty, zakažme omezování svobody
Vilém Barák
V Česku sílí komunismus a přitom paradoxně přibývá útoků na bývalé i současné komunisty. Zájmu veřejnosti se těšila výzva „S komunisty se nemluví“, pod stejným názvem se uskutečnilo několik koncertů, humoristka Ester Kočičková komunisty nazvala prasaty, potom se omluvila prasatům a nakonec ustrašeně mezi řádky i komunistům (rozhovor v MF Dnes 29.5.2005), pravidelně se objevují snahy zakázat KSČM. Šestnáct let po listopadu 1989, za platnosti bezpočtu regulací připravujících lidi o majetek a volný čas, tedy v podstatě o svobodu, senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina prosadili návrh novely zákona, která má trestat propagaci komunismu a nacismu. Tak se ptám. Bude trestně stíhán každý, kdo vyzývá například k vyvlastnění pozemků pro investiční zóny, tedy usiluje o popření práva na majetek? Půjde do vězení ten kdo hlásá vyšší daně pro bohaté, tedy diskriminaci, přímo apartheid založený na velikosti majetku? A proč je vlastně trestná pouhá propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a není trestné vlastní odebírání práv a svobod? Neměla by potom policie navštívit v prvé řadě parlament?
Možná se jedná o nedopatření, ale spíše je příznačné pro dnešní dobu, že návrh nezmiňuje fašismus. Většina současných intelektuálů, kdyby nevěděla, že se jedná o slova Benita Mussoliniho, by totiž naprosto souhlasila s jeho výrokem"…čím složitějších forem civilizace nabývá, tím omezenější musí být svoboda individua". Mám schováno několik článků uznávaných českých komentátorů, kde autoři neznalí historie, tuto myšlenku rozvíjí a obhajují.
V roce 1945 byl vojensky poražen nacismus i fašismus, v 60. letech minulého stolení vyšly z módy myšlenky na násilnou komunistickou revoluci. A tak se komunismus šíří plazivou evolucí pod orwellovskými hesly sociální spravedlnosti, soudržnosti, solidarity, rovnosti, ochrany přírody a spotřebitele. K totálnímu ovládání života a majetku lidí státem dnes kráčíme pozvolně, sametem demokratických procedur. Tu se objeví povinnost pořídit si zbytečnou pokladnu, kolkovat (a tedy zdražit) kořalku, registrovat se jako vinař, získat státní souhlas k veřejné sbírce, k charitativní činnosti…., tam se zvednou daně, poplatky a odvody, jinde se zakáže se platba v hotovosti či v soukromé hospodě kouření…., na úkor spotřebitelů se zemědělcům přidají další dotace, kvóty a subvence, textilákům cla, státně-bezpečnostním složkám pravomoci a tak dále.
Vždy když zasedá parlament, měly by všechny zvony a sirény v zemi varovat před legislativní smrští buzerace a vyvlastňování. Pár podivínům sice protestuje, ale většina se ztotožňuje s prvním přikázáním víry v demokracii, a to že hlasování může rozhodovat o čemkoliv a občané jsou povinni se podřídit. Zřejmě i tehdy, kdyby jim zákon uložil každé ráno stát půl hodiny na uších.
Novináři a obecně intelektuálové, kteří by měli jako první varovat před ubýváním svobody, pohlížejí na vztah stát-občan jako „policajti“. Ať již v případě taxikářů, vietnamských stánkařů nebo domácké výroby lihu se neptají, proč vůbec existuje nějaký zákon, nakolik lidem škodí či prospívá, ale jak to, že státní orgány nezasáhly nebo v horším případě ještě dávají rady, jak mají zasáhnout. Přesně tímto zrůdným způsobem byla třeba vedena debata nad vymáháním koncesionářských poplatků Českou televizí. Komentátoři se soustředili na problém, jak z lidí získat „televizní berň“, aniž jim přišlo na mysl, proč ji má platit ten, kdo nechce sledovat tzv. veřejnoprávní programy. Korunu všemu nasadil jeden z profesorů brněnské právnické fakulty, když navrhl použít proti neplatičům princip „máš elektrický proud, dej sem peníze“, který se v zákoně skutečně objevil.
Kombinace vlivu státního školství a opanování informačního prostoru intelektuály-policajty způsobuje, že lidé přestávají vnímat čím dál větší zasahování státu do života, stejně jako nic necítí žába v pomalu ohřívané vodě.
Politická strana s programem, nic vám neslíbíme ani nedáme, privilegia, která máte zrušíme, dělejte si co chcete, jenom na nikoho nesmíte útočit, ještě v Česku nevznikla a také nikdy nevznikne. (Pro upřesnění dodávám, že s podobným programem ve Spojených státech kandidoval Barry Goldwater za konzervativní stranu. V prezidentských volbách roku 1964 prohrál s výsledkem 38,3 procenta voličů). Všechny partaje se v různé míře opírají o myšlenku, že přání kolektivu znamená něco více než přání jednotlivce a politici jako mluvčí tzv. veřejného zájmu mají „právo“ přerozdělovat, organizovat, regulovat, zakazovat, určovat co je dobré a co špatné.
Jeden příklad za všechny. V rámci tzv. důchodové reformy předložily politické strany různé modely, které by ve svém důsledku vedly zvýšení zdanění, respektive sociálního pojištění. Pouze ODS navrhla zrušení osmiprocentního odvodu placeného zaměstnancem, což by lidem přineslo růst čisté mzdy. Jenže věc lze vykládat i tak, že ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody, KSČM prosazují v důchodovém zabezpečení úplný socialismus. ODS je pro 8 procent svobody a 92 procent socialismu. Proč nezrušit „důchodové pojištění“ úplně?
Komunismus, fašismus, nacismus, socialismus se od sebe liší pouze jménem (F.A. Hayek používal souhrnný výraz intervencionismus). Jenže mezi těmito doktrínami a „normální politikou“ nezeje žádná propast, plynule na sebe navazují. Jediný rozdíl spočívá v míře krácení svobody a doprovodných symptomech. Krátce a jasně řečeno s ohledem na dnešní situaci, komunismus je pokračováním „normální politiky“ jinými prostředky nebo jinak, „normální politika“ je pokračováním komunismu jinými prostředky (což se mi zdá výstižnější).
Jistě, lze namítnout, že lágry a šibenice nejsou v provozu. To je ale snad důvod k vděčnosti? Za další, věznění lidí a řádění tajné policie byl prostředek k uskutečňování intervencionistických cílů, nikoliv vlastní cíl. Dnešní prostředky jsou sice jiné, ale cíle z valné části zůstaly, přičemž k naplnění tezí Komunistického manifestu zbývá pár kroků.
Největší nebezpečí nehrozí ze ulice Politických vězňů (sídla KSČM), ale z Lidového domu, od ČSSD. Vůbec ne proto, že se Paroubek neštítí spolupracovat s komunisty, ale protože sociální demokracie dělá komunistickou politiku. Aby byl člověk komunistou, nemusí být v komunistické straně. Může být v ČSSD, může být nestraníkem, může ale být i v ODS. (V nedávné televizní diskusi jsem potkal úplně rudého odboráře, který se chlubil tím, že nikdy nebyl ve straně).
Proboha, přestaňme útočit na komunisty a všímejme si projevů komunismu, braňme svoji svobodu. Ostouzení, bojkotování či zakazování komunistů je pubertální, směšné a hlavně pokrytecké.
Vilém BarákOd roku 1996 působil v bankovnictví v oblasti rizikových pohledávek. Dnes se věnuje krizovému řízení společností. Publikuje články v MF Dnes, Lidových novinách, Respektu, Hospodářských novinách a Virtually, převážně k ekonomickým tématům. Je spolupracovníkem Liberálního institutu.