Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Třetí odboj si uznání zaslouží

Jiří Liška

07.03.2008, Právo

Polemika

Petra Uhla si přes rozdílné politické názory vážím, zejména za jeho statečné působení ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, jehož třicáté výročí vzniku si ostatně brzy v Senátu společně připomeneme. O to více mě mrzí Uhlův prudký odsudek návrhu zákona o III. odboji (Měřítkem odporu proti bývalému režimu nesmí být násilí, Právo 22. 2.).

Ve své kritice se opírá především o dvě tvrzení, vzájemně si částečně odporující. Všichni postižení a pronásledování v padesátých letech byli oběťmi potřeby nastupující diktatury ukázat sílu - "některé zastrašit, u jiných získat sympatie", žádný ozbrojený odboj tu až na výjimky nebyl, aktivní (nenásilný) odpor proti režimu přichází až později, ve větší míře až po roce 1968.

Vzápětí ovšem pro jistotu doplňuje: a pokud tady nějaký boj se zbraní v ruce byl, pak šlo o naprosto nepřijatelný politický terorismus, násilí, které si žádnou úctu nezasluhuje.

Pohled Petra Uhla na dění na počátku komunistického režimu je hodně zjednodušený, ač se mu v jistém smyslu nelze divit. Své kořeny má v druhé polovině šedesátých let, kdy mohli političtí vězni žádat o rehabilitaci: aby jí dosáhli, museli sami ze sebe udělat ubohé oběti nevybíravých metod Státní bezpečnosti bez ohledu na to, jak jejich případy reálně vypadaly.

I reformní komunisté totiž mohli pouze připustit, že se dály "chyby" a nespravedlnosti, nikoliv již možnost proti bezpráví a zvůli se postavit.

Začal tak vznikat dosti pokřivený obraz, dle něhož žádná protirežimní aktivita po únoru 1948 neexistovala a všichni pronásledovaní a perzekuovaní byli jen pasivními aktéry preventivních úderů nastupující diktatury a naplňování vyhlášeného třídního boje.

Je smutné, že toto zpochybňování jakéhokoliv odporu, natožpak odboje v době nástupu komunistů k moci pokračovalo i po listopadu 1989 a Petr Uhl se jej drží dodnes.

Současný historický výzkum, který je jistě méně "falešným výkladem nedávných dějin" než ten komunistický, přitom dochází k dosti rozdílným zjištěním. Jen např. v přípravě akcí skupin majora Miloslava Jebavého a doktora Jaroslava Borkovce, které se pokusily o převrat za využití spolehlivých armádních jednotek v březnu, resp. v květnu roku 1949, byly zapojeny stovky osob.

Na území republiky existovaly na přelomu čtyřicátých a padesátých let desítky ilegálních skupin, byly tu stovky agentů chodců (mimochodem mnohdy ozbrojených), spolupracovníků západních zpravodajských služeb, převaděčů. Jejich snaha byla možná někdy naivní, mnohdy proti ohromné státní mašinérii beznadějná, jindy v konkrétní pomoci při útěcích do zahraničí nebo zpravodajské práci pro západní služby velmi účinná. S projevy nenásilného odporu se setkáme samozřejmě také a v poměrně hojné míře (petice, letáky, majálesy, protestní akce proti měnové reformě nebo na vesnicích proti zavření "jejich" kněze atd.), nicméně byl velmi roztříštěný a v zárodcích potíraný. Mluvit o existenci relevantního odporu pouze v 70. a 80. letech je přinejmenším mírně přehlíživé.

Není jistě náhodou, že mnoho z těchto lidí mělo zkušenost z II. odboje a na nastupující totalitu pohlíželo stejně jako na nacistickou okupaci. Připravovali se na vypuknutí světové války, kterou, na rozdíl od prostředí, v němž vyrůstal Petr Uhl, považovali za řešení, jak porazit komunistický režim. Byli odhodláni bojovat a zemřít za ideály svobody a demokracie. Toto jejich osobní nasazení a vůle k obětem jistě může být měřítkem odporu.

Návrh zákona rozhodně nevzývá násilí, hájí však přesvědčení, že proti zlu je nutné se někdy postavit i se zbraní v ruce, stejně jako to např. udělali "atentátníci" Kubiš a Gabčík. Kdybychom k nim přistupovali stejně jako k účastníkům III. odboje, ještě dnes by byli považováni za úkladné vrahy. Petr Uhl hájí v této souvislosti i tzv. zbytkové tresty, které podporují jeho tezi, že proti komunisty vyhlášené válce třídním nepřátelům bylo mravné bojovat jedině gándhíovským způsobem. Pokud bychom stejný princip vztáhli na domácí protinacistický odboj ve válečných letech (který je ale v Uhlových očích také možná politickým terorem, neboť Protektorát Čechy a Morava přece nebyl ve válce s Německem), většina jeho hrdinů by nadále byla považována za kriminálníky, ať už za "násilí" spáchané na okupantech nebo kolaborantech, nebo za zběhnutí od jednotky, krádeže zbraní apod.

Je to do značné míry právě skutečnost tohoto absurdního právního stavu, která brání fakticky poznat a popsat celou problematiku III. odboje. Řada pamětníků raději ani nepřizná, čeho se v rámci svého boje proti režimu dopustila, aby nebyla ještě popotahována soudy

Petr Uhl jistě není nějaký bezbřehý pacifista, když cítí úctu a vděk k těm, kteří bojovali se zbraní v ruce na východní či západní frontě nebo jako letci. Také oni se ovšem dopouštěli násilí, v nezbytí i na civilistech. Stát se k nim, jako k bojovníkům za znovunabytí svobody Čechů a Slováků, přesto přihlásil. Není důvod, aby to samé neučinil i v případě účastníků protikomunistického odboje.



Jiří Liška
Senátor PČR (ODS)
 
  Přístupy: 6806 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA