Jak na předsednictví?

Ondřej Krutílek

Němci se v posledních dnech vyznamenali - a nemyslím to nikterak hanlivě. Podařilo se jim dospět ke kompromisu hned v několika otázkách, o nichž dlouho panovalo přesvědčení, že s nimi nikdo nehne. A pokud ano, určitě ne v horizontu měsíců, ale spíše let. Návrhy týkající se zpětných zrcátek na kamionech, audiovizuálního vysílání či regulace cen roamingu skutečně nepatří mezi ty, pro něž by byla celá Unie ochotna položit život. A Němci přece uspěli.

Samozřejmě že se můžeme přít o to, co je "uvnitř" těchto návrhů, nic to však nemění na tom, že po technické stránce se s nimi naši západní sousedé vypořádali skvěle. Do puntíku splnili vše, co se od nich coby předsednické země čekalo: zjišťovat, co si myslí ostatní, navrhovat schůdná legislativní řešení a přesvědčovat váhající a nevěřící. Proč o tom píšu? Přípravy na české předsednictví v první půli roku 2009 svírá obava z toho, že výsledkem našeho angažmá bude přinejlepším plichta a odřené uši všech, kteří s ním budou mít co dočinění. Přitom řešení je docela snadné: nerozředit náš potenciál v desítkách priorit, zvolit si jich jen několik a soustředit se na to, co už je na stole. Ostatně většina států, které se ujímaly předsednického postu poprvé, to tak udělala a dlouhodobě se jim to vyplatilo. Začaly být brány vážněji a alespoň zčásti se zbavily pověsti těch, již v EU sice jsou, ale málokdo o nich opravdu něco ví.

Reflex, 22/2007