Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


„Mai 68“ čím byl a co po něm zůstalo? (I.část)

Michal Petřík

Revue Politika, 4/2008

Pochopit blíže „pařížské jaro“ (Mai 68) není pro českého pozorovatele jednoduché. Nabízejí se mnohé podobnosti, ale konstatovat všeobjímajícím tvrzením, že v obou případech, českém i francouzském, lidé chtěli pro svůj život více svobody a mládež byla jen poněkud radikálnější, by bylo minutím se podstaty bouřlivých a leccos odhalujících (nejen) pařížských událostí. A zatímco většina po svobodě volajících Čechů nijak neprotestovala proti oficiální linii svých tehdejších představitelů, jen toužících nasadit stávajícímu socialistickému režimu „lidskou tvář,“ bouřícím se mladým Francouzům jejich tehdejší kapitalismus nepostačoval a nezřídka požadovali jeho revoluční odstranění.



Situace V. republiky


Jsme ve Francii V. republiky, vzniklé triumfálním příchodem generála De Gaulla k moci v roce 1958. Moderní, místy až vojensky jednoznačná dikce Ústavy V. republiky, zavádějící podle mnohých pozorovatelů tehdy nejsilnější prezidentský systém na světě, stanovila rámec, který pomohl zachránit důstojnost z Alžíru a z dalších částí své rozpadající se koloniální říše se stahující Francie. I získání jaderné zbraně a vystoupení Francie z vojenských struktur NATO v roce 1966 jen posílilo představu Francie jako vojensky nezávislého, suverénního a silného státu. Několik referend, která de Gaulle v 60. letech vypsal, aby odpovědí ANO na své otázky získal podporu své politice, sice skutečně vytvořilo velmi specifický (a jeho následovníky v prezidentské funkci nenapodobitelný) výkon prezidentského úřadu, zde mnohem podstatnější je však skutečnost, kdo tvořil vládnoucí většinu.

Po celou dobu od vzniku V. republiky od roku 1958 to byla pravice a představitelé gaullistického bloku, kdo tvořil vládu. Gaullistou byl jak první premiér V. republiky Michel Debré (1959-1962), tak druhý Georges Pompidou (1962-1968). Naší pozornosti by však neměla ujít relativní síla radikální levice: pro francouzskou komunistickou stranu hlasovalo v parlamentních volbách roku 1962 21,8% voličů, komunisté se tak stali druhým nejsilnějším blokem v zemi (v důsledku většinového systému však získali jen malé množství mandátů.) Dalšími parlamentními volbami byly březnové volby v roce 1967. Gaullisté vyhráli s 38% hlasů, druzí byli komunisté s 22,5% hlasů. Pravý střed sice opět sestavoval vládu (a premiérem se opět stal G. Pompidou,) šlo však už jen o relativně těsnou většinu.

Mai 68
bylo ale především volnomyšlenkářské hnutí, které odmítalo jakékoliv nálepky, dokonce i ty anarchistické, protože většina těch, kteří jej tvořili nebo se jej na různých úrovních účastnili, se nehlásila k žádné konkrétní ideologii, ani politické doktríně. Pro úplnost tedy dodejme, že toto hnutí se stavělo proti tehdy převládající, fakticky neostalinistické doktríně francouzské komunistické strany. Do čela této vzpoury se sice maoistům, trockistům a anarchistům úspěšně daří umístit své prapory, ale věčným předmětem sporu zůstane, nakolik byla ideologie reprezentovaná těmito symboly s hnutím Mai 68 skutečně spojená.



Návštěvy na dívčích kolejích


Co se ale tenkrát vlastně stalo? Pro odpověď na tuto otázku se musíme vrátit do druhé poloviny 60. let ve Francii. Gaullistický (tedy pravicový) režim V. Republiky je již dostatečně upevněn a stabilizován, což vyvolává nespokojenost radikalizující se levice. I mezi studenty v druhé polovině 60. let vzniká hned několik anarchistických a levičáckých skupin, inspirovaných mimo jiné i odporem proti válce USA ve Vietnamu. Předetapu událostí z Mai 68 tak lze nalézt již v roce 1967, na nově vzniklé univerzitě na pařížském předměstí Nanterre. Nebude levnou zkratkou když připomeneme, že první významnější událostí bylo obsazení dívčích kolejí dne 21. března 1967 těmi studenty, kteří nesouhlasili se striktním režimem zakazujícím mužské návštěvy na ženském bloku. (oficiální formulace: studenti požadovali „volný pohyb mezi budovami.“) Již v dubnu 67 se na Nanterre stávkovalo, stejně jako na jiných francouzských univerizách, kde tento zákaz rovněž platil. (Neoblíbená nařízení neexistovala jen u vysokoškoláků, ale i u středoškoláků. Připomeňme, že ve Francii až do roku 1968 existovaly, na rozdíl od tehdejšího Československa, například pro studenty lyceí povinné školní uniformy -nejen v Dijonu, kde byli tradičně přijímáni Čeští studenti- neoblíbené šedé pláště.) Jeden z principů, který tehdy rezonoval mladou (a zde jistě spíš vysokoškolskou, než středoškolskou Francií) zněl, že lidé jsou přece sami odpovědni za své vlastní sexuální chování a administrativní zákazy či regulace jsou nedůstojné. Dalším mezníkem, který by v této souvislosti rozhodně neměl zůstat opomenut, je oficiální legalizace používání ženské antikoncepce z 28. 12. 1967. V roce 1968 pak vzniká i novodobé feministické hnutí, charakterizované svým důrazem na kariérní vyrovnávání se žen mužům a dosažení sexuální nezávislosti žen (rozšířením hormonální antikoncepce a liberalizace interrupcí.)



Sexualita a W. Reich


Již 21. března 1968 se konala v Paříži konference na téma „sexualita a represe,“ inspirovaná dílem Herberta Marcuse (Eros a civilizace) a experimentálního marxistického psychoanalytika Wilhelma Reicha. Jeho myšlenky výrazně ovlivnily myšlení a požadavky části radikálních studentů. Reich totiž sjednocoval. Jak ty ze studentů, kteří měli blíže k levicově-revolučním požadavkům, tak ty, kteří se přikláněli spíše k radikálně liberálnímu, anarchistickému a volnomyšlenkářskému vidění. Pro Reicha je totiž boj za sexuální osvobození zároveň bojem proti kapitalismu, s perspektivou komunistické společnosti; Marx a Lenin se otázce lidské sexuality a její roli ve velkých společenských hnutích věnovali podle něj nedostatečně.

Implicitní moralismus komunistického hnutí je kritizován. Již zde připomeňme, že jistě není náhodou, že francouzská komunistická strana v celé této bezesporu levicové revoltě pro sebe našla nikoliv určující či výraznou roli. Pro Reicha je sexuální represe, která je přítomná v morálce, náboženství i ve vzdělání, integrální součástí kapitalistického útisku. Je přímo odpovědná za sexuální a psychologické svízele a strasti. Reich atakuje autoritářský, paternalistický model rodiny. Jedním z typicky levičáckých leitmotivů různých obdobných hnutí z konce 60. let říká, že ten, kdo je prostý (jako například dítě,) je přirozeně čistým a dobrým člověkem, a jeho neštěstí tkví v tom, že naše civilizace a naše společnost ho zkazily. Díky psychoanalýze se podle W. Reicha pak zdá i mnohem jednodušší samosprávné jednání mas. Autentická hospodářská demokracie by měla zahrnovat psychoanalýzu tak, aby umožnila jak jednotlivcům, tak společnosti, být skutečně autonomními. V dnešním kapitalismu vidí Reich přímo prvky fašismu; jde zejména o represi a sadismus. Uvidíme, že v květnových dnech roku 1968 francouzská revoltující mládež dostatečnou ventilaci svým vnitřním puzením rozhodně poskytla.

Nemělo by nás tedy překvapit, že autoři některých dobových plakátů zašli až tak daleko, že na nich zobrazili A. Hitlera s páskou Lotrinského kříže (symbol gaullistického hnutí), držící před tváří masku generála De Gaulla. Fenomén revoltující nedospělosti těchto událostí (v kontrastu s uvědomělou revolucí, je-li připravována podle marxismu-leninismu) byl patrný především v kultuře. Nepřekvapí tedy charakteristické vyznění následujícího citátu, kdy o generaci svých rodičů smýšlí jedna z hlavních postav Bertolucciho filmu Snílci (2002) z období Mai 68 tak, jako ostatně většina jeho vrstevníků: „měli by je všechny zavřít, soudit, měli by se přiznat ke svým zločinům, měli by je poslat na venkov, kde by se podrobili sebekritice a převýchově.“



Molotovův koktejl a chuť stavět barikády


Požadavky (zatím jen nanterských) studentů ještě koncem března 68 nepřesahují studentské prostředí: nové návštěvní řády na kolejích, samospráva, odmítání zacházení s dospělými jako s dětmi. Třistačlenná demonstrace studentů rozbíjí 20. března na demonstraci proti válce ve Vietnamu pařížskou vitrínu společnosti American Express. Ještě 22. 3. nebyl nikdo ze zadržených propuštěn, studenti se tedy rozhodli pro okupační stávku administrativní budovy univerzity v Nanterre. Jejich požadavky jsou sepsány v Manifestu 142, který vydává formující se Hnutí 22. března. Ten jde však dále, než za práva studentů a témata sexuální volnosti. Jeho autoři chtějí bojovat proti kapitalismu a imperialismu, za „práva dělníků.“ 29. března je setkání studentských aktivistů a radikálů na Sorbonně rektorem zakázáno. Studentské hnutí se postupně rozšiřuje a radikalizuje. Objevují se první radikální nápisy nastříkané na nanterrských zdech („Profesoři, jste staří. Vaše kultura také.“) A první Bulletin du 22 Mars obsahuje názorný návod, jak vyrobit Molotovův koktejl. Policie 2. května obsazuje a uzavírá Univerzitu v Nanterre. Její studenti se soustřeďují na Sorboně, kterou ale již 3. května přišly obsadit a vyklidit pořádkové oddíly policie.

Dochází k prvním násilným srážkám v Latinské čtvrti. Vytrhané dlažební kostky a semafory, převrácené automobily, první barikády, policie používá slzný plyn. Šest set studentů je předvedeno, mnoho zraněných. 4. a 5. května bylo 13 přistižených studentů odsouzeno na dva měsíce nepodmíněně do vězení. Šestého května se studentské protesty rozlévají do celé Paříže. V Latinské čtvrti začínají vznikat další barikády. 422 zatčených, četná zranění. Sedmého května se studenti vydávají za zpěvu Internacionály na náměstí Étolile k hrobu Neznámého vojína. 434 osob je předvedeno, z nichž 17 zůstává zadrženo. Deník Action ve svém prvním čísle vyzývá ke generální stávce.

Studenti požadují propuštění zadržených, opuštění akademické půdy policií, svobodu projevu. Protesty se šíří po celé zemi. Nanterrre je znovuotevřena 10. května, v podvečer však začíná okupační stávka v Latinské čtvrti: nastává tzv. noc barikád. Na 350 zraněných, 200 zapálených automobilů. Tehdejší nanterrský student a snad nejvýraznější postava a lídr Mai 68, Daniel Cohn - Bendit, pozdější zakladatel francouzského a německého hnutí zelených v 80. letech a dnešní spolupředseda frakce zelených v Evropském parlamentu vzpomíná: „byl to svátek, šlo o určité uvolnění, vyřádění se. Lidé dělali cokoliv, bez přemýšlení. (...) V ulici Gay-Lussac vzniklo deset barikád, jedna vedle druhé. Nemělo to žádný vojenský význam, prostě jsme měli chuť stavět barikády.“

Třináctého května se koná jednodenní generální stávka odborů, podporovaná desetitisícovými demonstracemi i v jiných francouzských městech (Marseille, Lyon,Toulouse, atd.) Pošta nedoručuje, země je ochromena. Ve druhé polovině května se okupační stávky rozmáhají po továrnách v celé Francii (zvlášť silná ve firmě Renault.) Na transparentech se objevuje „1936 = 1968“, „Vive le proletariat.“ V noci z 23. na 24. května znovu vznikají v Paříži v obvodu Latinské čtvrti barikády; je zadrženo 210 lidí. Transparenty hlásají: „Non au régime capitaliste, oui a la revolution de la société.“ To však již jedná premiér G. Pompidou a zve odbory na ministerstvo sociálních věcí v ulici Grenelle (na straně vlády se účastní i pozdější prezident J. Chirac, státní tajemník pro zaměstnanost.) Na základě jednání vlády, zaměstnavatelů a odborů je 27. května 1968 dojednána celá řada dalekosáhlých ústupků demonstrujícím: zvýšení minimální mzdy o 35 - 56%, celkový nárůst mezd o 13%, zavedení různých příplatků a zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne. Nejmilitantnějším stávkujícím centrům to však již nestačí a dohodu odmítají. I později je často připomínáno, že studentům jejich revoltu odbory ukradly, přivlastnily si ji a proměnily ve vítězství svých požadavků.




Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 3278 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA