Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Papež:marxismu řekni ne

Josef Mlejnek



Koncem září navštíví Českou republiku papež Benedikt XVI. Co je to za muže, který stojí v čele římskokatolické církve? A proč je objektem útoků světové levice?



Josef Mlejnek





Když byl Joseph Ratzinger před více čtyřmi lety zvolen v tajné volbě kolegiem kardinálů „sluhou Božích služebníků“, prohlásil, zjevně dojat, že chce být prostým dělníkem na vinici Páně. Po nadšeném Habemus papam! (Máme papeže!) následovala změť protichůdných úvah, byla-li tato volba šťastná.



Kristův náměstek


Vzhledem k pokročilému věku nového Kristova náměstka se mnozí rovněž ptali: Bude to papež pouze na přechodnou dobu, během které bude nutné se otřepat z předlouhého pontifikátu Jana Pavla II.? (Podobně se uvažovalo i o Janu XXIII., jenž ovšem nakonec svolal 2. vatikánský koncil, který měl epochální význam.) Benedikt XVI. sice nový koncil nesvolal, ale jeho pontifikát si rozhodně nemůže stěžovat na nudu.

Připomeňme si, jaké zběsilé reakce vyvolala v islámském světě jeho řezenská přednáška z 12. září 2006 o vztahu rozumu a víry, kde polemizoval s požadavkem odhelénizovat křesťanství, „vykostit“ víru z řeckého rozumového vkladu. Citoval dialog byzantského císaře Michaela Paleologa ze čtrnáctého století, v němž polemizuje s muslimským vzdělancem své doby a tvrdí, že víru nelze šířit násilím, jak to činí islám,neboť nelze jednat z důvodu, který „protiřečí Boží rozumové přirozenosti“. Pouhá tato zprostředkovaná zmínka vyvolala v muslimském světě vlnu násilností, při nichž bylo zabito několik křesťanů.

A kolik neporozumění provázelo začátkem roku jeho vstřícný krok vůči pokračovatelům schizmatu započatého arcibiskupem Marcelem Lefebvrem (1905-1991), zakladatelem Kněžského bratrstba sv. Pia X. „Lefebvristé“ radikálně odmítají 2. vatikánský koncil jako dílo pekelných sil, které podle nich, kupodivu, přemohly „skálu církve“. Obraz církve jako skály je zcela legitimní, neméně důležitý je však obraz církve jako rostoucího mohutného stromu, na jehož počátku bylo nepatrné semeno. V osmdesátých letech arcibiskup Lefebvre vysvětil bez souhlasu papeže čtyři nové biskupy, za což byl Janem Pavlem II. exkomunikován. Hlava katolické církve má v popisu práce péči o její jednotu - do této péče patří též pastýřovo hledání ztracených ovcí. Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci svého předchůdce vztahující se i na vysvěcené biskupy. Jako první krok na cestě případného smíření - nic víc, nic míň. A protože se v subtilitách kanonického práva málokdo vyzná (a ze všech nejméně novináři), mohli jsme se dozvědět, že papež „rehabilitoval“ lefebvristického biskupa Williamsona, který několik týdnů navíc předtím ve švédské televizi popřel oficiálně uváděný rozsah vyhlazování Židů, šoa, i s jeho názory. Což je nesmysl: kdyby biskup Williamson zabil vlastního otce sekyrou, nic by to na platnosti nebo neplatnosti jeho svěcení neměnilo. A byl znovu oheň na střeše, zrovna před papežovou cestou na Střední Východ. Vše se civilizovaně obešlo bez mrtvých - ale kdo si ze všech svatě pohoršených přečetl papežův dopis katolickým biskupům, v němž vysvětluje své kroky?



Tandem


Joseph Ratzinger pochopitelně neusedl v dubnu roku 2005 na Petrův stolec z čistého nebe. Někdejšího mnichovského arcibiskupa postavil v roce 1981 Jan Pavel II. do čela kongregace pro nauku víry a spolupráce těchto dvou mužů, které sice spojoval prostý původ, ale odlišovala jejich myšlenková formace, byla pro „všeobecné společenství“ skutečným požehnáním. Karol Wojtyła byl filozof, který do poloviny sedmdesátých let vedl katedru etiky na katolické univerzitě v Lublinu a který se snažil ohohatit obnovenou filozofii sv. Tomáše Akvinského o přínos fenomenologie. Mezi teologickými učiteli Josefa Ratzingera vidíme myslitele jako Hans Urs von Balthasar nebo Romano Guardini, inspirované a formované spíše augustinovskou tradicí. Zhruba v psychologických kategoriích vyjádřeno, byl Wojtyła víc extrovert, zatímco Ratzinger více introvert. Oba se komplementárně doplňovali.

Proti diktátorům


Levičácká teologie osvobození, která se rozvíjela v církvi v latinskoamerických zemích, byla eklektickým slepencem křesťanské naděje s marxistickou filozofií dějin, historickým materialismem. Nepředstavovala poprvé hrozbu pro tuto naději, že se utopí v nitrosvětské utopii, která nakonec zmutuje v mocenský cynismus leninského typu - konce tohoto pokusu lze v současnosti názorně vidět v postavě venezuelského polodiktátora Huga Cháveze.

Joseph Ratzinger dokázal nazvat pravým jménem tuto „ideologickou manipulaci s náboženstvím“, která chtěla z křesťanského myšlení učinit nástroj dobytí moci a která by, až by dozrál čas, odhodila křesťanské „prvky“ jako zbytečnou přítěž. Právě toto je možná jeden z důvodů hysterického záští evropské i mimoevropské levice vůči současnému papeži.





Láska v pravdě


V těchto dnech vychází česky překlad nejnovější papežovy encykliky nazvané Caritas in veritate (Láska v pravdě) z letošního roku. Text vyjadřuje přístup katolické církve k dnešnímu globalizovanému světu, reflektuje nejen postavení člověka v něm, ale uvažuje o smyslu směřování celé „lidské rodiny“ a poukazuje rovněž na kořeny současné hospodářské krize. Láska v pravdě je ovšem něco jiného než „láska“ a „pravda“ - dvě oddělená subjektivní prožívání, který se mohou setkat, nehledě k tomu, že u nás často zní toto spojení z jedněch úst jako sentimentální otřepanost a z jiných jako nadávka.

Láska má univerzální rozměr, neboť „dává pravou náplň osobnímu vztahu k Bohu a k bližnímu; je principem nejenom mikro-vztahů: přátelských, rodinných a vztahů uvnitř malých skupin, ale také makro-vztahů: sociálních, ekonomických a politických.“ A tržní ekonomika má svůj širší sociální a politický kontext: „Trh ponechaný pouhému principu ekvivalence hodnot směňovaného zboží nedokáže vyprodukovat takovou sociální soudržnost, kterou má sám zapotřebí, aby fungoval dobře,“ čteme dále v posledním oficiálním vatikánském dokumentu.

Má smysl hovořit k současnému světu o pravdě? Vyžaduje to velkou dávku trpělivosti, velkodušnosti a zároveň neohroženosti, neboť „dnešní sociální a kulturní kontext“ podle papežových slov „pravdu relativizuje a nezřídka o ni přestává pečovat a zpěčuje se jí.“



Chuť života


Nedávno zesnulý polský filozof Leszek Kołakowski, Ratzingerův vrstevník, říká v jednom z posledních svých textů toto: „Buď je svět smysluplný a řídí jej Bůh, je porušený člověkem a uzdravený Vykupitelem - nebo je svět absurdní, nesměřuje nikam a vyúsťuje v prázdnotě, je směšnou hříčkou neosobního fatum, které neudílí tresty ani odměny a neohlíží se na dobro ani na zlo.“ Abychom si mohli na toto dilema uspokojivě odpovědět, musíme mu být bez iluzí a sebeklamů vystaveni. Francouzský myslitel Ernest Hello napsal někdy v půli 19. století: Zapomínají na světlo, a přitom z něj žijí.

Co svět žádá a čeká od dvaaosmdesátiletého muže, v celkovém pořadí už 265. Kristova zástupce na zemi, který koncem září navštíví naši republiku? Co žádáme a čekáme my? Řečeno bez nejmenší stopy patosu: naději. Ani ona však nevisí ve vzduchoprázdnu, ale je ukotvena v pravdě. Dvacet let po pádu totalitního režimu je v mnohých z nás usazeno rozčarování, zahořklost nebo obyčejná dožranost z toho, jak se nám to všechno nějak rozkutálelo. Možná jsme své doufání nenastavili dostatečně vysoko? Naděje je nám každopádně zapotřebí jako soli. Nelze ji ovšem předepsat. Je to otázka chuti života - a chuti k životu. A této chuti se nepoměrně více daří v perspektivě světa, který má smysl a cíl. Jaké si ostatně klást cíle v bezcílném světě?



(Nekrácená verze článku, který vyšel v Reflexu 37/2009)



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 5366 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA