„Mai 68“ čím byl a co po něm zůstalo? (II.část)

Michal Petřík

Odpověď gaullistů

Nebyli bychom však ve Francii, aby druhá strana mlčela příliš dlouho. Studentské hnutí bylo rozdrobené, neorganizované, chaotické a spíše ventilací nahromaděného nesouhlasu i revoltou tzv. situacionistů, než systematickou a uvědomělou demontáží stávajícího režimu. Nesouhlas demonstrujících a celkově napjatou situaci ale ve svůj prospěch dokázaly obrátit odbory, které včas využily situace a předložily vládě své požadavky.

Na 30. květen je ale již svolána manifestace stoupenců gaullistického režimu na Champs Elyséé, která svou početností (několik stovek tisíc lidí) překvapila i její organizátory. Ještě předtím, v krátkém rozhlasovém a televizním projevu de Gaulle odmítl odstoupit, rozpustil Národní shromáždění a na 23. a 30. června vypsal nové volby. V červnu okupační stávky postupně končí. Vlna revolty mizí právě tak rychle, jak vznikla. Gaullistický režim z ní vyšel posílen.

Červnové volby totiž přinášejí nečekaně výrazný úspěch pravici. Gaullistické hnutí získává v Národním shromáždění vůbec poprvé absolutní většinu. Je jmenována nová, reformněji laděná vláda, která přijímá kroky ke stabilizaci země. Studenti se rozjíždějí na letní prázdniny, revolta se stává minulostí.. Opravdu? Není totiž vůbec jisté, zda je průměrný Francouz roku 2008 až natolik odlišný od svého modelu z roku 1968. Tím spíše, že dnes u velké části Francouzů stále vidíme odmítání jakýchkoliv liberálně zaměřených reforem, fobii z podnikání, nechápání principů světové ekonomiky a skutečné role Francie v jejích proporcích, a zejména permanentní nárokování různých sociálních dávek, a to v situaci, kdy i ti, o nichž toto říci nelze, spoléhají na relativně zakonzervovanou, maximálně protekcionistickou hospodářskou politiku své vlády. O období od „Mai 68“ by tak bylo možno v jistém smyslu mluvit jako o čtyřiceti letech stagnace francouzské mentality.





Revoluce jako masový symbol národa

Budeme-li si klást otázku, proč bylo celé hnutí Mai 68 tak rychlé, s tak silnou amplitudou a později tak dramaticky zasahující celou zemi a proč se s ním identifikovalo tolik převážně mladých Francouzů, můžeme se -i přes jistě omezenou vypovídací schopnost těchto přiblížení- na události Mai 68 podívat rovněž prismatem Canettiho typologie národních masových symbolů. Francouzský národní masový symbol je relativně mladý a je jím francouzská revoluce. Evokuje radikálním, revolučním zvratem navozené osvobozování člověka ze své závislosti na ujařmujících, znesvobodňujících a již nevyhovujících vazbách, stereotypech a vztazích, jimiž byl jeho život až dosud svázán.

Skutečný politický význam událostí z Mai 68 a jeho dlouhodobé (byť často skryté) působení v dalších desetiletích tak pochopíme lépe, když si uvědomíme rozměr symbolického významu revolty, vzpoury a revoluce pro Francouze.

Připomeňme také některé slogany a nápisy, které vyjadřovaly hlavní myšlenky revoltujících studentů. K vlivu médií: odmítněte intoxikaci. K věkové hranici pro výkon aktivního volebního práva: Je vám méně než 21 let? Zde je Váš hlasovací lístek! (zobrazena dlažební kostka.) Je zakázáno zakazovat. Buďte realisté, žádejte nemožné. Hranice = represe. Již zmíněný odpor k politice prezidenta de Gaulla byl natolik silný, že jeho zjednodušená silueta byla častým terčem nezřídka i velmi kritických plakátových karikatur. Úcta k hlavě státu, ať už je jí kdokoliv, tak typická pro náš listopad 1989, se ve Francii v obdobných situacích nenosí.



Co zůstalo?

I takto tedy vypadalo poněkud masovější rozšíření kultury květinové mládeže II. poloviny 60. let a Beat Generation ve Francii. Generace osmašedesátníků z pařížských barikád dnes dospěla, ale svá témata si ponechala. Zůstává fascinována volným pohybem, odstraňováním jakýchkoliv hranic (a někdy i zábran), svým vlastním internacionalismem. Ve srovnání se svými politickými začátky se však poučila. Koncem 60. let byla extrémně radikální a rozdělená. Proto nemohla uspět. Ve Francii trvalo celá sedmdesátá léta, než se přiblížila politickému středu a výrazněji ovlivnila francouzskou politiku let osmdesátých a počínaje devadesátými lety i politiku evropskou.

Možná nás překvapí, že na rozdíl od ostentativního nenásilí, které se stává charakteristickým pro obdobná masová hnutí u nás (1968, listopad 1989) byla francouzská mládež mnohem explicitněji násilná: dlažební kostky, barikády, Molotovovy koktejly. Nesmíme ale zapomínat, že mnohem stabilnější a právě na tyto pouliční bitky a šarvátky mocensky připravenější byla i druhá strana sporu. (Kdy byl u nás proti demonstrujícím použit slzný plyn? Ale také: kdy byla proti francouzským studentům použita ostrá střelba?)

I tímto se od našeho „osmašedesátého“ liší dokonané a poté samovolně odeznělé studentské „vyřádění se“ v pařížských ulicích jara 1968. Přímým i nepřímým protagonistům Mai 68 pak byl -na rozdíl od našich „osmašedesátníků- dopřán ve svobodných podmínkách dvou následujících desetiletí dostatečný čas pro reflexi a vývoj.

Příběh Mai 68 je však přece naší vlastní novodobé historii v jednom ohledu blízký: ukazuje, jak obtížné bývá změnit politickou barvu vlády, aniž jsou zároveň otřeseny základy režimu (zde tzv. V. republiky, vzniklé v roce 1958), pakliže má jít o vůbec první takovou změnu vlády od vzniku tohoto režimu.

Ti, kteří se o takovou změnu pokoušejí, totiž často nedokáží oddělit to, co je projevem konkrétní vládní politiky od toho, co je systémovým projevem daného ústavního a politického zřízení. Ve Francii byl gaullistický režim revoltou z roku 1968 naopak dále stabilizován či až zakonzervován, a ke klasické změně vlády (zde z pravice či pravého středu na levici) ve Francii došlo až o dalších 13 let později, nástupem Mitterrandových socialistů k moci na jaře 1981.

Mnohé myšlenky a přístupy, které tak výrazně zazněly před 40 léty v Paříži, pak dozrály po jednom až dvou desetiletích v zelené hnutí, jehož stále nejviditelnější tváří je symbol studentské revolty z Mai 68 a dnešní představitel zelených v Evropském parlamentu Daniel Cohn-Bendit. Klasické, pravolevé politické spektrum (coby přežitek) odmítají. Rivalizují se svými (neo či post)marxistickým konkurenty, odmítají takzvaně konzumní společnost, ostentativně zdůrazňují svůj environmentální altruismus a své sympatie pro pokrok, přímou akci a přímou demokracii.