Marťanská národní knihovna

Ladislav Bátora

51 PRO

Když v sobotu 3. března zveřejnily některé deníky na první straně maketu naší nové Národní knihovny, nechtěl jsem věřit svým očím. První pocit byl – absurdnost. Nestydatost. Nadutost. Kýč... Zatoulané poselství pro cizí světy.

Dokonce jsem si na chvíli pomyslel, že se v závěru zprávy či na poslední stránce novin dozvím, že jde o recesi nebo sofistikovanou reklamu Future Systems. A oddechnu si pak stejně jako Američané v říjnu 1938, když po skončení „přímé reportáže“ s úlevou zjistili, že „válka světů“ je jen Wellsovou fikcí a že žádný „obrovský planoucí předmět“ poblíž Grovers Mill v New Jersey vlastně nepřistál...

Jenže uplynulo bezmála čtvrt roku a zdá se, že to zadavatel, porota i Jan Kaplický myslí pořád vážně.

Dokonalý blob
Kaplického příšernost, která mnohým z nás připadá, jako by spadla z jiného světa nebo pro jiný svět byla určena, obratem ovládla noviny, televizi, internet... Současná veřejná debata může někomu dokonce připomenout někdejší „bratrovražedný“ boj Čechů proti Čechům o rukopisy, onu tehdejší sveřepost i manipulaci s fakty, včetně odkazů na nevzdělanost laické veřejnosti a nekompetentnost „nepohodlných“ odborníků...

Rázem se také objevily případné (i nepřípadné) lidové názvy pro to, co nás na Letenské pláni sice dnes čeká, ale v budoucnu věřme mine. Z těch pro Kaplického salon přijatelných jsou to vedle nejčastější „Chobotnice“ například: Medúza, Oko nad městem, Žabička, Mořská vlna... Z protilehlých tlampačů „vocis populi“ lze zaslechnout jak výrazy zesměšňující, tak i slova plná rozhořčení, skoro na samé hranici publikovatelnosti: Bunkr od Teletubbies, Šmoulí hrad, Klobouk prožraný od myší, Zelený plkanec, Vesmírný flus, Dinosauří lejno...
Případ však obohatil každodenní češtinu i o jeden odborný termín. Dozvěděli jsme se, že Národní knihovna bude vlastně „blob“ a že něco takového Praze už dlouhá léta trestuhodně chybí. Podívejme se tedy, co to slovo vlastně znamená.

Slovníky české samozřejmě „blob“ ještě nezaznamenaly, takže nám musí postačit Websterův slovník: „1. kapka, bublina; 2. malý žmolek, krůpěj, kaňka nebo mazanice; 3. předmět, obzvláště veliký, nemající zřetelný tvar nebo vymezení; 4. hloupá, zabedněná, nezajímavá osoba; 5. falešný tón, obzvláště u dechového nástroje; 6. pokaňkat.“ Je ale zvláštní, že renomovaný slovník ve vydání z roku 1994 ještě neuvádí dnes tolik frekventovaný význam přenesený, údajně zcela nezastupitelný v současné architektuře... A tak který význam čtenář vezme za svůj z těch nabízených, to nechávám samosebou na něm, na jeho vztahu k „blobu“. Jen se mi zdá, že zdejší propagátoři „žmolků a falešných tónů“ svým odpůrcům předem přisoudili onen význam v pořadí čtvrtý. Ostatně, není to dnes ojedinělý postup – kvapně ukřičet veřejnost a současně znectít protivníka natolik, že jeho stanovisko chtě nechtě jakoby ztrácí legitimitu. To se to pak diskutuje...

„Občané“ a „ti druzí“

V polistopadových svárech – řekněme – národní tradice se „světovým pokrokem“ proti sobě doposud obvykle stály dvě výrazné skupiny: domnělá „občanská společnost“ či spíše její domnělí parlamentáři – a „ti druzí“ (jako opozitum se podbízí spojení „národní pospolitost“, jenže – bohužel – případnější je asi „mlčící většina“). Tentokrát je tomu ale kupodivu přece jen trochu jinak, alespoň u některých ze známých tvůrců veřejného mínění.

A tak bylo pro tradicionalisty jistě milým překvapením, že proti „blobu“ vystoupil třeba Ludvík Vaculík (aspoň na chvíli) nebo, a to razantně a náležitě nevybíravě, Ivan Klíma. Překvapením zase pro oba jmenované (ovšem nemilým) asi bylo, že to jsou tentokrát oni, koho prokurátoři, soudci a kati z „občanské společnosti“ ve zkrácených řízeních „podezírají a hned i usvědčují“ z nekompetentnosti... Na druhou stranu bylo ovšem zklamáním, že třeba Milanu Knížákovi je vyloženě proti srsti jen dislokace objektu.

K zarputilým zastáncům „Chobotnice“ patří především členové odborné poroty a přirozeně Jan Kaplický. Nejsou však sami, kdo si pro tentokrát naordinoval roli vševědoucí a kárající „občanské společnosti“, která nás vede navzdory našim národním předsudkům a intelektuální omezenosti k světlým kosmopolitním a multikulturním zítřkům. Podle očekávání se k nim přidali všichni ti, jež přivádí k nepříčetnosti, že v pár lidech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku ještě zbyla ta trocha národní hrdosti a konzervativního citu pro symbolický význam některých staveb.

Je proto škoda, že námitky odpůrců dlouho směřovaly jen proti estetické stránce v uzším slova smyslu nebo proti účelovému sestavení poroty a jejím stejně tak účelovým flagrantním pochybením při řízení soutěže a výběru vítězného projektu. Ano, všechno to je jistě pravda, vždyť například sám Kaplický v roce 2005 v rozhovoru pro BBC nepopřel, že Eva Jiřičná (pozdější předsedkyně poroty) je jeho „přítelkyní a blízkou kamarádkou“, a ve stejné době v interview pro Hospodářské noviny potvrdil, že Zaha Hadidová (budoucí členka poroty) napsala předmluvu k jeho knize „Sketches“. Už z těchto dvou příkladů lze dovodit, že ten, kdo porotu sestavoval, sotva může přesvědčivě vyvrátit podezření, že od počátku sledoval Kaplického úspěch. Stejně tak je nesporné, že „Chobotnice“ by působila na Letné „jako pěst na oko“. Jsou to však podle mého názoru argumenty sice pádné, ale jen zdánlivě nevyvratitelné, a co hlavně – neobnažují samotný kořen věci.

Předně si nedělám iluze o tom, že Vlastimil Ježek, který si dávno umanul, že prosadí Kaplického projekt stůj co stůj, probere svoje svědomí a pro případné opakování soutěže jen tak připustí sestavení opravdu nezávislé poroty. Na to je pozdě, teď se hraje i o jeho ředitelskou hlavu, nemá už na vybranou – Ježek stojí a padá s „Chobotnicí“. To argument estetický je už důraznější, protože s ním – paradoxně – nejde tolik žonglovat jako s obskurními procedurálními záležitostmi. „Chobotnice“ je totiž opravdu nebetyčně ošklivá, v jejím případě snad i měřitelně... A kromě jiného to není „knihovna“, zkrátka budově chybí aspoň elementární soulad mezi formou a jejím účelem. A mnoho jiných a jiných věcí, zejména stavebního rázu, by se projektu dalo zazlívat. Třeba tak, jak to udělal Radek Martišek. Ovšem i ten by měl podle Kaplického mlčet, navzdory tomu, že na rozdíl od jiných „antiblobistů“ je architekt. Kaplický totiž kritiku nerad vidí: „Z jakého titulu vůbec tato soukromá osoba kritizuje vítězný návrh vybraný mezinárodní porotou?“

To není tribuna
Jak jsem však předeslal, považuji tuto věcnou argumentaci proti „blobu“ za sice důležitou a patřičnou, kruciální výhradu však možná za všechny odpůrce formuloval teprve nedávno prezident Klaus: „...obchodní dům a tribuna stadionu jsou něčím jiným než ‚národní‘ knihovna svébytné, kulturní, ve své dlouhé a křivolaké historii se evolučně vyvíjející, a proto v ní zakotvené zemi.“

Je příznačné, že v zákopech obránců letenského „blobu“ vyvolal prezident zuřivou reakci, v níž nechybělo ani tradiční obvinění z „čecháčkovství“. Je až k nevíře, co všechno tímhle již hodně zdevalvovaným pojmem dokáží – snad ze zoufalství a vzteku nad svou chorobou – dnešní „oikofobní čechožrouti“ ve vlastním hnízdě pokálet: dokonce i snahu „oddělit kvalitu od nekvality, skromnost od pýchy, svévol od respektu k tomu, o co v naší zemi šlo a jde.“ Ale snad se ještě dožijeme toho, že se stejným opovržením budeme jednou hovořit my o „světáčcích“ a „světáčkovství“ a dostane se nám sluchu...
Existují přece veřejné statky či instituce, které jsou vnímány jako reflexe národní svébytnosti či národního svérázu. V případě „národního“ divadla nebo muzea je proto jistě nadmíru významná i vnější podoba „schrány“, v jaké je taková pro národ (snad ještě) posvátná instituce umístěna. A nejinak tomu je i s budovou Národní knihovny, jak správně zdůrazňuje prezident Klaus.

A má-li se v ní odrážet český svéráz, česká kulturní tradice, pak musí taková budova být neskonale konzervativnější a méně okázalá. Zkrátka - měla by být na pohled „česká“, a ne „světová à la Kaplický“. Goethe kdysi poznamenal: „Pro každý národ je dobré jenom to, co pramení z jeho vlastní mízy a co odpovídá jeho vlastním potřebám bez opičení se po jiných národech. Všechny pokusy o zavedení cizích novinek jsou bláhovosti, nemají-li potřeby změn kořeny v samotných hlubinách národní bytosti.“ Pro českou Národní knihovnu to platí beze zbytku. Na druhou stranu ovšem nemám nic proti tomu, aby světovost Kaplického projektu byla využita třeba pro stavbu zednářského templu či stálého cirkusového šapitó...

Jistě, můj názor je názorem konzervativního českého vlastence a národovce. Chápu, že světáčkové musejí zastávat názor nekonečně odlišný. Nehodlám ho ale tolerovat a troufám si říci, že Kaplického šeredné a ironizující monstrum je jen jejich dalším útokem na sebevědomí a soudržnost českého národa. Aniž si toho možná chudák Kaplický je vědom.
Roger Scruton v „Průvodci inteligentního člověka po moderní kultuře“ výstižně napsal, že „nemůžeme moderní vysokou kulturu pochopit správně, pokud si neuvědomíme, že její značná část je přetvářka.“ A proto půjdu proti „blobu“ nesmlouvavě. Třeba i s prezidentem na barikádu, když varovná slova stačit nebudou.

„Ať nepovíte někdy, že jsme vás nenapomenuli včas,“ říkával František Ladislav Rieger…