Justiční padouši a hrdinové

Bohumil Pečinka

Když někoho nechytíte přímo u předávání úplatku, je obtížné ho usvědčit. Snad pod tímto dojmem šli policisté dál, než měli, a v průběhu vyšetřování několikrát porušili procesní postupy.

V té hře nevystupují jednoznační padouši ani hrdinové - tak lze označit boje na špici státního zastupitelství a spory okolo vyšetřování Jiřího Čunka. Nejde totiž o jednu hru, ale o sled tří zájmových vrstev, které se občas protínají. Jaké jsou osoby a obsazení této hry?

První rovinu tvoří personální boje uvnitř státního zastupitelství mezi lidmi spojenými s někdejší nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou na straně jedné a její nástupkyní Renátou Veseckou na straně druhé a mají povahu mocenskopoziční.

Spor má dále rozměr politický, protože stínová ministryně spravedlnosti za ČSSD dokázala spojit svět justiční i stranický.

Třetí polohu tvoří mnohovrstevná kauza Jiřího Čunka. Na jedné straně stojí nestandardní odejmutí dozorování kauzy spojené s možným půlmilionovým úplatkem a její předání z Přerova do Jihlavy. Na straně druhé prokazatelná procesní pochybení vyšetřovatelů. Všechno korunuje výrok státního zástupce Arifa Salichova, který případ odložil se slovy, že přijetí úplatku prokázáno nebylo, ale v Čunkových osobních financích jsou milionové nesrovnalosti. Souběh všech uvedených motivů dokonale zatemňuje podstatu sporu, která je pro svou nesrozumitelnost na veřejnosti prodávána pod chytlavou nálepkou Čunek.

Počátek dnešních sporů lze hledat v roce 1999, když premiér Miloš Zeman bez zdůvodnění nechal odvolat nejvyššího státního zástupce. Vít Veselý tehdy v osobním rozhovoru odmítl postupovat v rámci akce Čisté ruce nad rámec tehdy platných zákonů. Zeman, který z této akce učinil jádro volebního programu, povolal Marii Benešovou. Právě v té době začíná praxe, jejíž úrodu dnes sklízíme - různé druhy moci se mimoústavně proplétají a některé kauzy jsou mimořádně upřednostňovány. Pravdu má novinář Jan Urban, který nedávno na serveru Aktuálně.cz napsal, že „sama Marie Benešová, po šest let šéfka Nejvyššího státního zastupitelství, je nejdůležitější autorkou a konstruktérkou systému, který dnes tak vehementně kritizuje. Řečeno jinak -nevadí jí ani tak to, co dělá skupina jejích bývalých podřízených, kterou expresivně nazývá ,justiční mafií‘. Vadí jí především to, že to nedělá ve prospěch těch, komu sloužila ona sama.“

Sama Benešová se před několika měsíci dostala do nemilosti šéfa opozice Jiřího Paroubka.

Pro upevnění své pozice nejdříve vstoupila do sociální demokracie a současně pustila do světa zprávu o „justiční mafii“, kvůli které na ni podalo žalobu na ochranu osobnosti sedm dotčených státních zástupců a soudců. Na svou podporu pak zmobilizovala několik odvolaných podřízených v čele s bývalým vojenským prokurátorem Igorem Střížem. Její tvrzení ohledně „mafiánského“ ovlivňování trestních kauz se nakonec smrsklo na kauzu Čunek, která sama o sobě je obtěžkána vnitřními protiklady.

Její základní charakteristikou je, že byla rozehrána jako velký proces, přičemž většině pozorovatelů muselo být z obdobných případů jasné, že když někoho nechytíte přímo u předávání úplatku, je obtížné ho usvědčit. Snad pod tímto dojmem šli policisté dál, než měli, a v průběhu vyšetřování několikrát porušili procesní postupy. Snad pod tímto dojmem byla kauza předána k dozorování do jiného kraje, což šlo proti duchu zákona, jak ho koncipovalo Nejvyšší státní zastupitelství. Jestli někteří policisté a státní zástupci chtěli pomoci „dobré věci“ na úkor zákonného postupu, je to jejich chyba a měli by nést následky.

A nakonec zůstává osoba Jiřího Čunka. Pokud státní zástupce (a pravděpodobně za pár týdnů i detektivní agentura) řekne, že se v jeho rodinném rozpočtu objevuje několik milionů nezdaněných peněz, nemá bez ohledu na daňové promlčení v politice co dělat.

Bohumil Pečinka