Postavme se k základně čelem

Alexandr Vondra

03.08.2006, Hospodářské noviny

Nabídka americké vlády zřídit ve střední Evropě jednu ze základen protiraketové obrany je výzva, před níž bychom neměli strkat hlavu do písku. Zlehčování naší bezpečnosti se nám v historii několikrát vymstilo.
Systémy protiraketové obrany jsou čistě defenzívní a nemají nic společného se sovětskými ofenzívními raketami, které byly rozmístěné na našem území v minulosti. Obranné systémy byly v dobách studené války zapovězené. V souladu s doktrínou vzájemně zaručeného zničení si Američané a Sověti udržovali jen útočné rakety. Doktrína to byla sice nemravná - ostatně její anglická zkrátka MAD (mutually assured destruction) znamená též "šílená" -, ale fungovala.
Bezpečnostní situace ve světě je nyní jiná, méně předvídatelná.

Evropa si sama nepomůže
Raketovými systémy a jaderným programem disponují režimy v Íránu a v Severní Koreji, u nichž se na racionalitu jednání nemůžeme spoléhat. Pro příklady nemusíme chodit daleko - začínají odlišným chápáním ceny lidského života a končí sebevražednými atentátníky a ideologií fanatických islamistů.
Rozmístění obranných protiraketových systémů je v USA předmětem celonárodního konsensu. Začala s ním Clintonova administrativa a k dalšímu rozvoji dochází za vlády dnešního prezidenta. Program bude pokračovat bez ohledu na to, kdo příště usedne do Bílého domu.
Potřebu rozvoje protiraketových systémů k obraně našeho kontinentu uznávají všichni spojenci Američanů v Evropě, jak dokládá deklarace NATO ze summitu v Praze v roce 2002. V rámci NATO je tento systém reálný a klíčem k úspěchu je jedině jeho propojení se systémem americkým. Evropa nemá ani finanční, ani technologické prostředky, aby si takový systém vytvořila sama.

Tři důvody pro základny...
Za této situace máme v zásadě dvě možnosti. Jednak můžeme jen pasívně vyčkávat, až se NATO na svém systému k ochraně Evropy dohodne. S ohledem na naši geografickou polohu budeme nakonec základnu hostit zřejmě také, ale poneseme svůj díl nákladů. Máme také druhou možnost: jednat s Američany a zřídit základnu již nyní. Finanční a další náklady s tím spojené ponesou naší američtí spojenci.
Existují tři důvody, proč se k této nabídce - samozřejmě po důkladném vyjednávání, které bude plně respektovat naše zájmy - postavit čelem. Zaprvé, významně přispějeme k upevnění transatlantického spojenectví. Přidáme se ke státům jako Velká Británie a Dánsko, které s Američany na protiraketových systémech již déle spolupracují, a ukážeme, společně s Poláky, cestu dalším. Budeme-li ale my i další Evropané váhat, hrozí, že se Američané uzavřou za svůj vlastní "obranný štít", který mohou postavit sami, začnou stahovat své vojáky z Evropy a ztratí zájem o spolupráci s námi. NATO by se mohlo rozmělnit nebo by z něj zůstala byrokratická instituce s oslabenými politickými závazky.
Zadruhé, není radno brát hrozbu spojenou zejména s raketovým a jaderným programem Íránu na lehko. Již dnes tato země disponuje raketami, které jsou schopny zasáhnout Evropu. Na zvýšeném napětí na Blízkém východě má Teherán, spojenec libanonského Hizballáhu, nepominutelný podíl.
A zatřetí, existence takové základny bude mít pozitivní dopad na postavení a prestiž naší země. Ukáže, že jsme pro obranu svou i našich spojenců ochotni něco učinit, nejen o ní mluvit. Posílíme naši spolupráci se zemí, která stojí v čele technologického pokroku. Základna bude mít i ekonomický přínos. Poskytne pracovní příležitosti a přispěje k rozvoji infrastruktury v příslušném regionu.

...nebo strach a pohodlí?
Česká veřejnost se k možnosti americké základny na našem území zatím staví rezervovaně. Iracionální strach, tradiční pohodlnost i různé historické paralely tu hrají svou roli.
Není ale žádný důvod této atmosféře podlehnout. Naopak, je to výzva pro politiky a odborníky, aby veřejnosti trpělivě vysvětlovali, že takový krok ve prospěch bezpečnosti naší i našich spojenců je na místě a že výhody, které z něj plynou, převažují nad riziky, která jsou s ním spojená.