Petr Hájek: Kdo hledá, najde

Kdo hledá, najde

Petr Hájek

7.11. HN

„Zpátky k modrým kořenům chce vést Občanskou demokratickou stranu kandidát na jejího předsedu Pavel Bém (jenž) … mysticky odkazuje ke „klausovskému fundamentu staré ODS“ říká ve svém článku (Hledám modrý kořen. Zn.:Bém, HN 5.11.) Jiří Leschtina, aby se vzápětí ironicky zeptal „co je vlastně onen Klausův fundament a kde jsou spásonosné kořeny ODS zakopány.“

Nepodezřívám komentátora HN, že to neví, ale potřebuje rozehrát hru na to, že žádné takové kořeny vlastně nikdy nebyly. A třeba tomu (a nejen on) chce i věřit. Jenže ony byly a jsou, a právě jejich opuštění, odříznutí se od nich, přivedlo ODS po dvojí volební katastrofě na fatální křižovatku. Musí se totiž rozhodnout, zda ideová občanská pravice bude dál hrát na české politické scéně jednu z hlavních rolí, nebo zda bude vymazána, a nahradí ji strana nepolitické politiky, která pak ještě chvíli ponese v čele „vytunelovanou“ značku, než naplní osud všech nepoliticko politických hnutí, která (navzdory obrovské mediální podpoře) neodvratně zajdou na úbytě voličského nezájmu.

ODS vznikla počátkem devadesátých let, v době, kdy žádná sociální demokracie fakticky neexistovala a komunisté nepředstavovali levici, ale sebeobranné seskupení pohrobků bolševického socialismu. V té chvíli Václav Klaus řekl to „sprosté“slovo kapitalismus. Dnes to už nikoho nevyděsí (také proto, že kapitalismus prochází právě u nás i v EU skokovou demontáží). Tehdy to ovšem vůbec nevyplašilo komunisty, ale především Václava Havla a jeho sdružení přátel nepolitické politiky (OH), které ovšem vzápětí – a potom ještě mnohokrát – vymazaly volby z politické mapy. To byla reálná levice. Zabývala se plány na likvidaci NATO, žila myšlenkami na nahrazení jedné utopie druhou: Místo komunistické utopie nějakým modernizovaným druhem „socialismu s lidskou tváří“, s komárkovskou perestrojkovou hospodářskou reformou, s kabinetní politikou „vizionářských intelektuálních elit“ bez jasně definovaných politických stran, s vizí Dobra pro všechny („Strany jsou pro straníky, OF pro všechny!“ už jsme zapomněli?) s ignorací přirozených zájmů občanů.

Do tohoto prostoru řekl Václav Klaus nedvojsmyslně: „Kapitalismus, transformace do tržního hospodářství bez přívlastků, individuální svoboda, suverenita státu jako ideálního prostoru pro demokratické procesy, standardní politické strany, malý silný stát, víra v autonomii a kreativitu jednotlivce, namísto sociálně-inženýrského vizionářství důvěra v evoluční procesy ve společnosti, které se projevují jako přirozené zájmy, reprezentované politickými stranami v pravo levém spektru – a vše, co z toho vyplývá. Politická pravice s tímto jednoznačným a jasným programem dostala svůj organizační výraz a jméno: Občanská demokratická strana. A zvítězila.

Správně píše pan Leschtina, že (již v roce 1993 resp. 1996) „Zieleniec vyzval k rozkročení ODS, v níž by otevřeně hlásali své přesvědčení lidé s různou životní filosofií od středu doprava“. Ideovou infekci nepolitické politiky skutečně do ODS přinesl jako první právě on. „Životní filosofie“ jsou ovšem pro kluby a kavárny a jsou definičním znakem levice. Transformovat pravicovou politickou stranu v debatní kroužek rozervaných existencialistů, kteří se přou o vize pro kontinenty, planetu, vesmír a vůbec – to byl a je hlavní zájem lobby nepolitické politiky v prostředí uměleckých, intelektuálských a mediálních elit. Pro pravici je to politická sebevražda.

Autor se však mýlí, že „všechny (tyto) plány vzaly za své po pádu vlády a rozštěpení ODS“ (na němž J. Zieleniec tak skvěle spolupracoval). Sám to přesvědčivě dokládá o pár odstavců později, když líčí cestu Mirka Topolánka po Klausově odchodu z čela strany, přičemž ho s uznáním chválí, že: „…vytvořil koaliční kabinet s lidovci a zelenými“ a …“částečně tak naplňuje v praxi Zieleniecovu myšlenku rozkročení. Béma ale neoklamal.“

Úplnou pravdu má však Jiří Leschtina, v samém závěru, když konstatuje: „Na kongresu tedy půjde o to, jestli se strana podstatněji vzdálí od Václava Klause … anebo zda se v čele s Pavlem Bémem vydá hledat vybájené modré kořeny.“ Netuší pouze, či spíše si přeje nevědět, že ony kořeny nejsou vybájené i když mnozí dnes opět usilovně pracují na tom, aby se z nich stala jen bájná vzpomínka. Ten kořen, o němž byla řeč výše a z něhož Václav Klaus nechal vyrůst ODS, aby s ní – až do atentátů nepolitických politiků – vítězil, se jmenuje prostě a občansky: Politická pravice.