Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Barrosovo neklidné léto

Petra Kuchyňková

Revue politika

Současný předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso si letos zřejmě klidné dovolené příliš neužije. Na pořadu inauguračního plenárního zasedání nově sestaveného Evropského parlamentu, které se uskuteční ve Štrasburku od 14. července, mělo být opětovné schválení tohoto portugalského politika v čele nejvyššího exekutivního orgánu EU na dalších pět let. Výsledky schůzky momentálního předsedy EU, švédského premiéra Reinfeldta, s francouzským prezidentem Sarkozym, jenž se zřejmě již definitivně pasoval do role „rádce" slabších a menších předsednických zemí, však naznačují, že chystané Barrosovo znovuzvolení se na červencové jednání parlamentu nedostane.

Tvrdohlavý europarlament


Na červnové Evropské radě daly hlavy států a vlád členských zemí EU Barrosovi jednomyslnou podporu. Platné primární právo EU ale vyžaduje, aby tuto nominaci ještě potvrdila i většina členů Evropského parlamentu. A tam tři frakce (socialisté, zelení a částečně liberálové), které dohromady tvoří nezanedbatelnou sílu, žádají o odklad volby na podzim, nejlépe po nechvalně proslulém opakovaném irském referendu o Lisabonské smlouvě.

Vadí jim Barroso jako kandidát po volbách opět nejsilnější pravicové Evropské lidové strany tolik? Nespokojené hlasy z parlamentu tvrdí, že nejde jen o to; cítí se nedostatečně konzultovány. Nazývají dnešní stav, v němž přirozeně stále platí Smlouva z Nice, ale mnozí již na obzoru až příliš netrpělivě vyhlížejí Smlouvu lisabonskou, právním vakuem a žádají, aby se nejprve počkalo na irské schválení nového dokumentu (jež považují za jisté). Lisabonská smlouva totiž ukládá členským státům povinnost diskutovat s parlamentem o vhodném kandidátovi již při nominačním procesu. Co na tom, že od nespokojených frakcí prozatím žádné konkrétní jméno Barrosova protikandidáta - s výjimkou bývalého belgického premiéra Verhofstadta, jehož podporovala část liberálů - nezaznělo. Liberálové navíc zaujali fluktuantský postoj: zástupci frakce většinou prohlašují, že Barrosa podpoří, část se ale přidávala k volání po odkladu hlasování. Že by je znechutil způsob, jakým se v poslední době José Barroso pokoušel naklonit si socialisty, kteří proti němu mají nejen procedurální, ale i „obsahové" výhrady?

Barroso měl s frakcemi, které mu v europarlamentu zatápějí, problémy už dřív. Nelehká byla již první nominace jeho Komise. Mnozí si dodnes vzpomenou na tzv. kauzu Buttiglione, v níž Barroso musel ze svého týmu stáhnout italského profesora politických věd, který měl zastávat funkci komisaře pro spravedlnost a vnitřní věci. Především socialistům a liberálům tehdy vadily jeho příliš konzervativní názory, například na postavení homosexuálů, a hrozilo, že celá Komise kvůli tomu při hlasování v europarlamentu propadne. Evropští poslanci tehdy poprvé silněji zahrozili a pokračovali dál, mimo jiné i s vidinou dalšího posilování svých pravomocí, jež jim slibovala napřed euroústava a pak Lisabonská smlouva. Barroso v roce 2005 dokonce čelil impeachmentu, který proti němu zahájili poslanci z frakce nezávislých poukazujíce na to, že v době své nominace pěstoval nebezpečné známosti s jedním řeckým rejdařem. Dali ale dohromady všehovšudy pětatřicet hlasů.

Účel světí prostředky?

José Barroso do své funkce nastupoval jako politik známý v ekonomické oblasti spíše liberálním smýšlením. To se projevilo například na jeho návrhu revize tzv. Lisabonské strategie, v níž chtěl posílit ekonomickou dimenzi a konkurenceschopnost EU na úkor welfare state a ekologie. Neuspěl nejen u socialistů a zelených, a od té doby se už raději o nic podobného nepokoušel. Dnes, když žádá zástupce frakce socialistů o podporu, se od liberalismu spíše distancuje: řadu pro levici nepřijatelných návrhů typu směrnice o liberalizaci sektoru služeb v EU nevymyslel on; jeho Komise je pouze zdědila od své předchůdkyně. A sama se chovala „vzorněji": má na kontě třeba klimaticko-energetický balíček.

Flexibilita v názorech je pro politika, jde-li mu o znovuzvolení, často nezbytná. Lze ale namítnout, že předseda Evropské komise žádný politik není. Je to „jen" nejvyšší úředník a v současnosti pravděpodobně nejmocnější nevolený funkcionář na světě. V evropských volbách nefunguje vazba voliče a strany s jasným evropským programem, která má svého předsedu, jenž by z logiky věci měl po vítězných volbách zasednout v čele nejvyššího exekutivního orgánu, tedy Evropské komise. Tak to v EU nefunguje. Barroso není nikým, kdo by v evropských volbách vystupoval politicky, a disponoval tak skutečným mandátem. Přesto je s funkcí předsedy Evropské komise spojena aureola náležející jinde voleným politikům, neboť zastupuje EU navenek a mluví za ni.

Uvidíme, co s tím může udělat Lisabonská smlouva, která vytvoří nové funkce předsedy Evropské rady a faktického ministra zahraničí. Funkce, o které ještě bude bitka, protože i ony budou primárně výsledkem nominace, nikoli volby (a už vůbec ne voleb evropských, které čím dál víc občanů stejně ignoruje).

Evropskému parlamentu (respektive jeho části) se podařilo prosadit si svou a odložit hlasování o Barrosovi až na podzim, byť ještě není jasné, zda před, nebo až po irském reparátu. Je otázka, co se do té doby stane. Zda se někdo vytasí s novým kandidátem spoléhaje na to, že se mezitím může změnit politická konstelace v některých členských zemích (parlamentní volby se budou konat například v Německu), anebo, což je pravděpodobnější, budou některé frakce v europarlamentu prostě déle napínat: „grilovat" stávajícího předsedu Komise Barrosa a mámit z něj nepříliš důstojnou sebekritiku a sliby.

Barrosa nečeká klidné léto. Za funkci „nejvyššího úředníka" to ale asi stojí.



Petra Kuchyňková
Autorka je analytička CDK
Osobní stránky
 
  Přístupy: 8606 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA