Vážení a milí,

Emanuel Mandler

když jsem v článku „Počátek benešovské legendy“ ohlásil, že napíšu několik článků týkajících se poválečného odsunu Němců, věděl jsem, že mé názory, které se liší od názorů oficiálních, rozvine diskuse. Nechtěl jsem se na ni jakkoli vázat, aby neovlivnila to, co chci čtenářům sdělit. Ale poté, co jsem si přečetl diskusní příspěvky k svému prvnímu článku, došel jsem k závěru, že musím své záměry poopravit. Čtenáři mají k obsahu mého textu závažné připomínky (některé jsou seriozní, jiné na okraji nepravděpodobnosti), které často vyjadřují stanovisko většiny našich občanů. Nezbývá mi, než se hlavním z připomínek věnovat. (Jména, beztak nemusí být pravá, neuvádím)

Nerad bych přešel – tak jak se to běžně dělává – námitku nejzávažnější. Podle ní vlastně nejde o diskusi v pravém smyslu, jelikož autor článku jedná (píše) v žoldu Sudetoněmeckého krajanského sdružení („Oni to Mandler a Doležal mají tak trochu v popisu práce"; „…já alespoň, být panem Posseltem, bych za tohle panu Mandlerovi nezaplatil ani floka.“ atd.). Na první pohled jde o primitivní reakci na argumenty, proti nimž dotyčný diskutující není schopen racionálně odpovědět. Nikdo mi nikdy ani nenaznačil (mluvím za sebe, ale nepochybuji, že Bohumil Doležal by mohl říci totéž), jakým způsobem jsem vázán na SL (Sudetendeutsce Landsmannschaft), kdo mi z Mnichova dává příkazy a posílá marky. Přirozeně, že to vše je nepěkná pomluva: mám český důchod a přivydělávám si, za což jsem opět placen pražskou institucí korunami. Toť vše.
Opravdu vše? Nestojí něco faktického za námitkami že někoho z nás naturálně obohatili naši severozápadní sousedé? Nedá příliš práce přijít, oč jde.
Když byli Němci vyhnáni z českých zemí, směli si vzít „osobní věci“ – kromě šperků a jiných cenností Jednou to bylo zavazadlo o váze 30 kg, jindy víc, někdy i 60 kilo, všechno ostatní (pole, lesy, stavení, dílny továrny, ale také zařízení bytů, zásoby potravin, dobytek i cennosti) museli nechat zde. Kdo si u nás, v českých zemích vzal tento majetek, kdo se jím obohatil? Přece my. My Češi, český stát. Přisvojili jsme si majetek každého jednotlivého Němce a nestarali jsme se o to, kdo byl vinen či nevinen, zda tím nepřipravujeme děti o oprávněné dědictví. Takové jednání logicky vytváří mezigenerační komplex, který sami ze sebe známe: všechny viny svádíme na sudetské Němce, tváříme se, jako by na světě nebyli – kromě toho, že tu mají svou pátou kolonu. „Pátá kolona“ jsou ti, kteří nepodléhají nacionalismu a vidí ve vyhnání Němců naši velkou vinu.
Nastupuje tak dobře známý obranný reflex: chyťte je. To oni, Doležal (jmenovali ho v diskusi, tak snad i já si to mohu dovolit) a Mandler, to jsou ti padouši, kteří pracují v žoldu Krajanského sdružení a berou za to tučný honorář. Podívejme, co takový Mandler dokáže: podle jednoho diskusního příspěvku rozdělil poválečné řešení sudetoněmecké otázky na maximální variantu a minimální variantu. Úplně vynechal možnost exterminace (tj. vyhlazení) Němců. Je to tak snadné. Mandler totiž citoval Edvarda Beneše:
„8. září 1941, tedy před příchodem Heydricha, napsal /Dr. Beneš/ v depeši pro Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD):

„…Počet Němců u nás musí být bezpodmínečně zmenšen o jeden milion nejméně. To musí být pro nás program minimální. To znamená tudíž mít dva programy: a) maximální: zachování historických hranic při vystěhování všech Němců, b) minimální: zbavení se aspoň milionu Němců za cenu každou…“