Dehonestace našeho školství

Jiří Krejčí

Dehonestace našeho školství



Všechny sdělovací prostředky včetně našeho bigblogeru jsou plné aféry, která vypukla na Právnické fakultě Plzeňské university. Většina komentátorů této aféry konstatuje, že teprve polistopadový režim umožnil takovéto nepravosti a myslí si, že dříve tomu tak nebylo. Rád bych je vyvedl z jejich velkého omylu.

Dehonestace našeho školství začala ihned po bolševickém únorovém puči v roce 1948, kdy byli ze škol, nejen vysokých, vyhazováni studenti a učitelé jenom proto, že měli jiný politický názor nebo neměli ten správný třídní původ. Byly zřízeny tzv. dělnické přípravky, jejichž absolventi byli ihned přijímáni na vysoké školy, které absolvovali ve zkráceném termínu, jenom aby co nejrychleji nahradili ty třídně nespolehlivé osoby a to nejen ve školství. Zářným příkladem těchto „vysokoškoláků“ je bývalá prokurátorka Brožová-Polednová. Současně začal výběr budoucích studentů na střední i vysoké školy. Kdo neměl správný třídní původ nebo jehož rodiče chodili do kostela, tak měl smůlu. Pokud byl vynikajícím žákem na základní škole, tak se na tu střední ještě dostal, ale většinou na takovou, o kterou nebyl velký zájem, a bylo tam potřeba naplnit tabulkový počet žáků. Obdobně to bylo i se školami vysokými, kde se vynikající studenti, ale děti nespolehlivých rodičů, dostali tak maximálně na Vysokou školu zemědělskou nebo Vysokou školu dopravní v Žilině a to ještě na ty obory, které nechtěl nikdo studovat. Kromě toho studenti s tím správným kádrovým profilem museli školu úspěšně ukončit za každou cenu, byť byli sebehloupější. Ze svého okolí znám řadu takových případů. Pro ilustraci uvádím pouze dva. Vynikajícímu studentovi z té nesprávné rodiny bylo doporučeno, že pokud chce získat vysokoškolské vzdělání, tak se má přihlásit na Vysokou školu dopravní do Žiliny, že tam má naději na přijetí, protože mají nouzi o české studenty. Tak se tam přihlásil na obor kybernetika v dopravě a spojích. Byl sice přijat, ale na obor Prevádzka a údržba koľajových vozidieľ, o který byl minimální zájem. Na druhé straně uchazeč o studium na jedné lékařské fakultě byl odkázán do tzv. nultého ročníku, a proto požádal o přijetí do tohoto ročníku na fakultě bližší jeho bydlišti a byl okamžitě přijat k řádnému studiu, protože měl ten správný třídní původ a na této fakultě jim chyběl tento původ do splnění příslušné kvóty.

Dalším problémem je tehdejší dehonestace titulů. Dnes jediný titul, který jasně říká, jakou „vysokou školu“ jeho nositel absolvoval, je RSDr. Udělovaný na Vokovické Sorbonně. U titulu PhDr už je to obtížnější, protože tento titul získali také vojenští politici na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda. Obdobně je tomu u titulu Ing., který získávali na Vojenské akademii Antonína Zápotockého i absolventi tzv. velitelského směru, kterým jejich kolegové absolventi směru technického posměšně říkali inženýři pořadového kroku. Také ne všichni nositelé titulu JUDr. Jsou absolventy Právnických fakult, ale pyšní se jim i absolventi Vysoké školy SNB či jak se ta škola jmenovala. Jedině tituly MUDr., PharmDr., RNDr. A PaeDr. snad vypovídají o tom, že jde o absolventy odpovídající fakulty.

Protože jsme před dvaceti lety razili heslo: „NEJSME JAKO ONI!“ a nechali na všech stupních škol bolševické kádry, potom se nesmíme divit, že se jejich praktiky v jiné podobě přenesly i do dnešní doby. Jedinou výhodou je, že dnes se o těchto praktikách může veřejně mluvit a odpovídajícím způsobem je stíhat, ale jde o to koho za tyto praktiky stíhat. Zdá se mi trochu divné požadovat na absolventovi vysoké školy požadovat, aby doložil průběh svého studia. Nevím jak je tomu v současné době, ale v době. Kdy jsem studoval já, tak jsme indexy museli na konci studia odevzdat škole a jako doklad o studiu jsme dostali pouze diplom a osvědčení o závěrečné zkoušce. Proto nevím jaké další doklady bych měl v případě dokazování, že jsem vysokoškolské studium řádně ukončil, předložit.

Pokud se na plzeňské Právnické fakultě doklady ztratily, potom je to problém této fakulty, který by měl být řešen s jejími pracovníky, kteří tento nepořádek zapříčinili a ne s absolventy školy. Pokud někdo z odpovědných vysokoškolských učitelů schválil Marku Bendovi jeho magisterskou práci, i když neodpovídala počtem stran či jinak zvyklostem nebo předpisům, potom není vinen Marek Benda, ale ten, kdo tuto práci přijal a schválil, aniž by mu ji vrátil k dopracování či přepracování. Obdobně je tomu i u paní Řábkové. Pokud dostala doklad o řádném dokončení magisterského studia, tak není vina ona, ale ten, kdo jí tento doklad vydal a tak potvrdil, že řádně splnila všechny potřebné podmínky pro získání titulu magistr. Něco jiného by bylo, kdyby se dokázalo, že tyto tituly získali za úplatu. Potom je na policii, aby tato fakta zjistila, dokázala a vyřkla patřičné obvinění, a to jak těch, kteří úplatu přijali nebo dokonce vyžadovali, tak těch, kteří ji zaplatili. Potom jde o trestný čin úplatkářství podle §160-163 a jako takový by měl být řešen v trestním řízení.