Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Postmoderna ve spárech podvodníků

Aleš Knapp

51PRO 10/2008

Debata o postmoderně vrcholila a ve světě vyčpěla koncem 80. let. Pojem, sloužící jako charakteristika soudobé společnosti, byl poté dovezen do Česka. Chopili se jej podvodníci ve filozofii i v literatuře a otravují s ním dodnes.

České vydání publikace Wolfganga Welsche Naše postmoderní moderna se v roce 1994 jevilo jako snaha dohnat resty z minulosti, způsobené komunistickou izolací. Welsch, profesor filozofie na univerzitě v německém Bamberku, v ní podal ucelený výklad dějin této debaty. Čtenáři v Čechách, neznalí originálu, se mohli z knihy těšit. Jen málokdo si všiml utajené poznámky v tiráži, že text „vybrala“ z originálu Jolana Poláková a že překlad je „krácen“.

Netřeba přílišného ohledávání a zjistíme, že z dvanácti kapitol zmizelo po výběru rovných sedm, aniž se editorka a překladatelé namáhali svůj počin vysvětlit. Nakladatelství Zvon v čele s redaktorkami Marií Kyralovou a Markétou Hejnou si nebylo či nechtělo být vědomo, že promyšleně komponovaná Welschova práce je oním dřevorubeckým zásahem znehodnocena. Finanční prostředky na vydání knihy nakladatelství vytahalo z významné německé nadace Konrad-Adenaur-Stiftung. Stejně jako čtenáři ani ta ovšem nemohla mít ponětí, co zde oni „kratiknoti“ - jak by je trefně pojmenoval F.X.Šalda - společnými silami napáchali. Překladatele Miroslava Petříčka juniora lze při dobré vůli uznat jako bytost mající cosi společného s filozofií a německým jazykem. Jméno jeho neznámého překladatelského kumpána Ivana Ozarčuka ale hovoří samo za sebe. Snad jako by tu nad Petříčkovým překladem bděl ruský poradce.

Informační poušť
Zmrzačené vydání Welschovy knihy je neblahou předzvěstí tuzemského zacházení s fenoménem postmoderny. Kdo vezme do ruky originál a nikoli zrubanou podobu, dočte se, že od konce 50. let, kdy se pojem zformoval v americké literární vědě, vyšly na Západě na dané téma tuny publikací. Vedle teoretiků architektury si předponu „-post“ osvojili v USA hlasatelé postindustriální společnosti, ve Francii filozofové. Za postmoderního spisovatele byl označen Umberto Eco a těžko existovala oblast, která by byla vůči rozšíření tohoto čarovného slůvka imunní.

V 80. letech se sdělovací prostředky ve světě předháněly v hovorech o postmoderní teologii, ale také postmoderním cestování, postmoderních pacientech, postmoderní tělesné kultuře, postmoderních meditacích, postmoderní gastronomii i postmoderních projevech něžnosti. V tuzemsku byla média i po listopadu 1989 tak nejvýš horko těžko ochotna seznámit širší veřejnost se jménem francouzského myslitele postmoderny Jeana-Francoise Lyotarda. I dnes mají čtenáři v ruce publikaci Wofganga Welsche pouze deformovanou, uprostřed všeobecné informační pouště, jelikož redakce většiny domácích médií jsou čím dál méně ochotny zprostředkovávat v nezkreslené podobě názory přicházející ze zahraničí. Stěží pak odhalujeme politickou šarádu, již pod rouškou učených slov provedly s postmodernou figury prezentované jako seriózní univerzitní filozofové.

Tmář Bělohradský
Ve světě je už téměř dvacet let otázka postmoderny vyřešena. Doma naopak jedinci, bedlivě vybraní, otravují s její překroucenou podobou i dnes. Postmoderní teorie v necenzorované podobě mají několikerý význam. Zasazují se za pluralismus, odmítají totalitu včetně té marxisticko-leninské. Na rozdíl od vědeckého komunismu nechtějí mít vědecký patent na rozum a činí-li si kdo na takový patent nárok, budiž zesměšněn v konfrontaci s „vědeckým dadaismem“ Paula Feyerabenda. Postmoderna je zárukou fungování liberální společnosti, jelikož politiku chápe jako liberální ironii. Mezi postmoderní autory tak bývá řazen mistr ironie Milan Kundera i americký filozof Richard Rorty (viz Liberál bez mravní instance, 51PRO, č. 7/2007; www.virtually.cz).

Se zatvrzelostí povýtce komunistickou si ovšem ze zahraničních poznatků nevzal nic k srdci ani Jiří Přibáň, ačkoli jej média představují jako profesora univerzity v Cardiffu. Přibáň se odvolává na postmodernu, zároveň ale v rozporu s jejími principy volá po „návratu politiky identity v jejích komunitaristických formách“ (viz Rudé právo a jeho filiálky, 51PRO, č. 5/2007; www. virtually.cz). Václav Bělohradský, záhadný filozofický fenomén působící po léta v Itálii a vydávající se za liberála (viz Pochybný liberál Bělohradský, www.virtually.cz), mele sice v doslovu knihy Společnost nevolnosti cosi o tom, že jeho texty jsou skrznaskrz inspirovány Rortym a Kunderou. Lže. Ve skutečnosti vyznává lásku Karlu Marxovi. S podvodným zneužitím dezinformace čtenářů, kterou způsobila i vykleštěná publikace Wolfganga Welsche, čerpá Bělohradský inspiraci pro svůj omezený postmoderní horizont hlavně u amerického marxistického konzervativce Fredrika Jamesona, jako by snad myslitelé formátu Lyotarda či Rortyho ani neexistovali. Bělohradský v rozporu s tuzemskou realitou drze prohlašuje, že máme příliš mnoho informací, že jsme si „zvykli na komunikační hojnost“ a v příspěvku k událostem roku 1968 de facto volá po zavedení cenzury (Hoře z hojnosti, Salon Práva, 14.8. 2008). Svým tmářstvím vlastně navázal na vzývání „nového středověku“ u ruského marxisticko-náboženského vizionáře Nikolaje Berďajeva. Že z překladu Welschovy knihy zmizela i kritická pasáž o Berďajevovi, není náhodou.

„Naše“ postmoderna ruská
Neméně intenzivně unavují s postmodernou i jiní. Čiperný ruštinář Vladimir Novotný, který jako člen redakční rady a chrlič textů už několik let řádí jak černá ruka na internetovém Portálu české literatury Ministerstva kultury ČR, dostal na stará kolena zřejmě uloženo obdržet doktorát, stvrzující jeho odbornost v oblasti české literatury. A nevymyslel nic lepšího než do titulku dizertace nacpat výraz „postmoderna“. Snůšku desítky již všemožně publikovaných a nesourodých referátů - což je pro vědeckou práci tohoto druhu nepřípustné - posvětil školitel prof. Aleš Haman a přijala filozofická fakulta Ostravské univerzity s oponenty prof. Dobravou Moldanovou a prof. Oldřichem Richterkem. Knižní podobu vydalo v roce 2002 s názvem Mezi moderností a postmoderností nakladatelství Cherm. V seznamu doporučené literatury je tu sice zmíněn Wolfgang Welsch i práce o postmoderně od někdejšího stalinisty Zygmunta Baumana. Soudě dle obsahu dizertace se však autor, jenž o sobě nechává šířit pověst mravencovitě pilného „dělníka literární vědy“, nenamáhal přečíst Welschovu knihu ani ve zmrzačené podobě.

V Novotného textech nenalézáme sebemenší náznak znalostí diskuse o postmoderně na Západě. Pojem je tu naopak převzat z nejasné charakteristiky jakési „postsovětské“ etapy v ruské literatuře, charakteristiky, kterou v podobě románu Igora Jerofejeva Ruská krasavice přivezl do Česka ruštinář, někdejší šéf poroty překladatelské anticeny Skřipec, sám velmi průměrný překladatel do češtiny, dnes redaktor Českého rohlasu - 6 čili bývalé Svobodné Evropy Libor Dvořák. Není pak divu, že si jako postmoderního spisovatele dovoluje Novotný představit i Jáchyma Topola. Postmoderní beletristé vykazují vzdělání a pracují s filozofickými reflexemi i citacemi, Topola jeho nevzdělanost z postmoderny vylučuje.

Dotěrnost falešných postmodernistů je bezmezná. Navzdory ruským inspiracím Vladimir Novotný nazval svůj nejnovější svazek podomácku Ta naše postmoderna česká. Upečen byl v kuchyni nakladatelství Protis, zamýšlejícím na letošním veletrhu Svět knihy okázale představit velmi špatnou antologii erotické literatury a diskreditovat tím písemnictví s erotickou tematikou vůbec - literární kritik a protagonista pořadu ji naštěstí smetl ze stolu jako odstrašující příklad. Nakladatelství je nyní jedním z těch, která postupně obchází s editorskými nápady, vesměs pochybnými, šéfredaktor ministerského Portálu české literatury Radim Kopáč. Protis zajistil Novotného knize vydatnou reklamu v týdeníku A2 - a list se kdovíproč rozplývá, jak dobře autor zachází s češtinou.

I kdyby jeho doktorát z literární vědy nebyl získán podfukem, autor krkolomných úvah o české postmoderně by jej měl vrátit. Mimochodem i proto, že se jako literární kritik a vysokoškolský pedagog přihlouple táže, zda povinnou četbou pachatelů „kuřimské kauzy“ nebyl markýz de Sade. Jen hubitelé a paliči knih nechtějí slyšet, že zločinečtí sadisté se naopak rekrutují z nečtenářů Sada, že Sade je ve světě učebnicovým klasikem. A že v knihkupectvích je tam k mání v regálu vedle Sartra a Stendhala.

Na Virtually vychází tento text v autorizované podobě.



Aleš Knapp
publicista, literární kritik
 
  Přístupy: 6024 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA