Konec nacionalistické Evropy

Emanuel Mandler

28.06.2005 - MF Dnes


Jestliže nacionalistická Evropa skončí, jaká bude Evropa po ní? Dnes se zdá, že žádná. I když se podaří překlenout rozpory v pohledu na euroústavu a rozpočet Unie, nepomůže to. Podstatná překážka v úsilí o Evropu je zjevná a stálá: bazální nacionalismus, to jest takové trvání na vlastní moci, jehož nositelé se často domnívají, že nemají s nacionalismem nic společného. Připočteme-li k tomu velké závaží minulosti, jež tíží snad všechny evropské státy, dojdeme k smutným závěrům: dezintegrovaná Evropa je smrtelně ohrožena. Když ničím jiným, tak hospodářsky - růstem velkých celků (USA, Čína, Indie, jihovýchodní Asie) - a ideově a nábožensky - radikálním islámem. Proti nim stojí Evropa rozkouskovaná na státy, z nichž každý chce něco jiného. Připočteme-li k tomu, že nynější velké státy Unie byly koloniálními mocnostmi a že na to nemohou zapomenout, nic nenasvědčuje, že se vlády národních států přestanou škorpit o základních věcech.

Existuje řešení?

Řešení neexistuje, a přece se musí najít. Je třeba spojit to, co se rozloučilo. Rozloučila se Evropa a Spojené státy, rozpojeny zůstaly národní státy. Sloučení obojího není myslitelné na základě ničeho jiného než toho, co je v historickém smyslu evropské, tedy křesťanství. Křesťanství v náboženském smyslu i ve smyslu hodnot, jež vznikly během staletí v koexistenci církevní a světské moci.

Jsou to hodnoty důležité: mimo jiné tolerance, svoboda, občanská práva. Evropské státy je sice přijaly, i když mnohdy formálně, ale jejich vliv zasahuje i do křesťanských církví a svou existencí přispívá k jejich krizi, protože církve se s nimi dosud nedokázaly důsledně vyrovnat. A to je pouhý díl novot posledních století, které na církve kladou mimořádné nároky, protože jde o emancipaci celých lidských skupin: žen, etnik, homosexuálů. Jde především o církev katolickou, protože zejména o ni se potřebuje Evropa opřít, aby mohla co nejtěsněji spolupracovat se Spojenými státy.

Ale katolická církev je také v krizi. Náboženství, má-li být základní oporou dnešním lidem a národům Evropy, nemůže mít středověký charakter. Naopak by mělo být schopno odpovídat na nejaktuálnější otázky. Ovšemže nelze žádat, aby církve řešily to, čeho je schopna pouze světská moc. Ale měly by bojovně usilovat, aby se světská moc opírala o křesťanství, nikoli o islám.

Potřebujeme USA

Nepochybně tomu příliš nepomůže zápas Vatikánu proti kondomům. Je naopak důležité chápat křesťanství v plné historicitě. V tom zbývá důležitý dluh - vztah k židovskému státu. Evropa se k němu chová tak, jako by umírněněji navazovala na tradice evropského antisemitismu. Evropské křesťanství by však nemělo zapomenout, z čeho vlastně vzniklo. A jak vznikl Izrael, že Židé byli - řečeno s mírnou nadsázkou - v Evropě buď vyvražděni, nebo vyhnáni.
Pokud jde o spolupráci s USA, vzpomeňme na nedávné předsevzetí Unie, že Evropa do deseti let ekonomicky předežene USA. Realita tomu bojovému heslu rychle odzvonila. Evropa naopak v mnoha směrech potřebuje pomoc USA. Zatím se zdá, že USA jsou více ochotny pomáhat, než je Evropa schopna pomoc přijímat.


Klausovy národní základy

Když se teď Václav Klaus jednoznačně vyjádřil proti Evropské unii a pro „Organizaci evropských států (OES), jejímiž členy budou jednotlivé evropské státy, nikoli tedy přímo občané těchto států“, přišel s něčím, co je u nás v diskusi o EU nové. Avšak nynější Klausovy myšlenky na vztahy Česka k evropským státům a vůbec k Západu mají kořeny v minulosti.

Samostatný český (československý) stát vznikl přičiněním Spojených států a západníchmocností, zejména Francie, které mělo Československo sloužit jako součást její obrany. Češi vděčili Západu za rozbití Rakouska-Uherska (odtud česko-rakouský a česko-maďarský antagonismus) a za vznik samostatného státu. Uvnitř tohoto státu existovalo zejména vzájemné nepřátelství mezi Čechy a třímilionovým německým etnikem, připojeným k novému státu násilím. Toto nepřátelství se s nástupem Hitlera k moci stupňovalo. Vedlo až k rozpadu Československé republiky a k připojení českého a moravského pohraničí k nacistickému Německu. Dost se o tom hovoří, stejně jako o tom, že se tak mohlo stát pouze proto, že Francie a Anglie české pohraničí Německu vydaly. V té době byla oblast střední Evropy naplněna nevraživostí.

Součástí této nevraživosti byla nedůvěra české odbojové politiky a celého českého národa k západním mocnostem. Když pak byly západní státy nuceny hájit svou existenci a bojovat proti Hitlerovi, česká exilová vláda se k nim připojila (nic jiného jí nezbývalo), ale důvěru k nim nechovala. Spatřovala záruku bezpečí státu, který měl být a byl po válce obnoven, nikoli v Západu, ale v komunistickém Sovětském svazu, v němž spatřovala z dnešního pohledu těžko uvěřitelné pozitivní stránky.

Co vše Dr. Beneše a občanskou exilovou politiku vedlo k tomu, že se tak těsně přimkl ke Kremlu, přesahuje rámec tohoto krátkého článku. Pro nás je podstatné, že většina českého národa zaujala za druhé světové války rozporný vztah k západním státům jakožto k mocnostem, které Československo zradily, a zároveň jako ke státům, které přinesou svobodu. Tento vztah obyvatelstva se příliš nezměnil ani za studené války, kdy Západ bojoval za svobodu a Sovětský svaz za své totalitně ovládané impérium. Nevraživost vůči Západu, trvající i ve dvou desetiletích před rokem 1989, poměrně dobře vysvětluje netečnost českého národa, zejména proti ruským okupantům.

Po listopadu 1989 převzala česká politika bez jakéhokoli přemýšlení dědictví ambivalentního vztahu vůči Západu. Václav Klaus stál v čele nacionalistické ODS, a byla to především tato strana, která zmíněný obojetný vztah k Západu udržovala a udržuje. Když se Klaus stal prezidentem, bylo zřejmé, že se stupňuje jeho nacionalismus, jak to dosvědčuje jeho konflikt s USA a odmítání kontaktů se zástupci sudetských Němců.

Větší integrace se západními státy (a s Německem!), jimž česká politika od Mnichova upřímně nedůvěřuje, je pro něho zcela nepřijatelná. Asi právě tak by byla nepřijatelná pro prezidenta Beneše. A tak, kde se vzal, tu se vzal, máme tu Klausův projekt Spojených států evropských. Kdyby se uskutečnil, integrace Evropy by byla utopií.
Klausův ambivalentní vztah k Západu ovlivňují i jiné okolnosti; myslím, že tato „historická“ je nejzávažnější.