Americký prezident George Bush zpravidla vyvolává chápavý úšklebek na rtech evropských osvícenců. Je to venkovský balík bez salónního espritu, nevzdělanec, který si plete Platóna s platinou, slon v porcelánu, zkrátka nezpůsobný kovboj. Bilance posledních týdnů je však taková, že mnozí v Evropě jsou nuceni tento názor poopravit. S bezradným podrbáním v týlu evropští komentátoři uznávají, že na pozadí Bushova výkonu duchaplní a rafinovaní evropští státníci stále více upadají do bezvýznamnosti. Bushovy iniciativy, zpočátku obecně vnímané jako přehnané a neprůchozí, jsou vedeny s takovým gradujícím důrazem a buldočím stiskem, že nakonec končí výrazným úspěchem. Evropská levice mohla odsuzovat středověký talibanský režim do aleluja, ale v reálu pro jeho odstranění nehnula prstem. A jestliže dnes v Afghánistánu znovu hraje hudba, promítají se filmy a ženy smějí na televizní obrazovku, pak to způsobil především Bushův zásah. Ještě názorněji se tato obdivuhodná sebeprosazivá síla projevila v konfliktu s Irákem. Nevím, zdali nakonec dojde nebo nedojde k jeho vojenskému vyústění, ale již dnes je jasné, že spoutat nevyzpytatelného diktátora a zajistit celý region se Bushovi podařilo lépe než komukoli z jeho předchůdců. Příběh rezoluce Rady bezpečnosti k Iráku snad vejde do učebnic jako příklad vítězství důsledné rozhodnosti nad malomyslností a úzkoprsostí. V Radě bezpečnosti nakonec nezbyl nikdo, kdo by neuznal oprávněnost Bushova postoje. Zpupný německý kancléř, pyšný francouzský prezident a enigmatický vládce Ruska byli rozvikláni ve svých pozicích neutichajícím americkým tlakem, čímž dosvědčili, že jejich odpor byl jen účelovou záležitostí. Když se komentátoři ohlížejí zpět k začátku celého příběhu a vybavují si Bushův projev ze 12. září před Valným shromážděním OSN, v němž tuto organizaci varoval před nebezpečím upadnutí do bezvýznamnosti a irelevantnosti, spatřují v něm náhle "záblesk politické geniality". Proč, ptají se sebe a jiných, proč nám až doteď nebylo jasné, že šestnáct rezolucí Rady bezpečnosti, které Saddám Husajn drze ignoroval, skutečně podkopává autoritu této mezinárodní organizace, a proč je to tak jasné teď? Proč tato věc nebyla tak samozřejmá v osmi letech prezidentování okouzlujícího Billa Clintona, miláčka světových médií? Bude to asi tím, odpovídají si komentátoři, že Bill Clinton byl cokoli jiného, jen ne lídr. Možná jednou dostane Nobelovu cenu míru, když se bude kamarádit s teroristy a hořekovat nad stavem světa. Lídrem ale nebyl a nebude. Zatímco George Bush lídrem je.

Právě a jedině pochopením této skutečnosti se dá vysvětlit impozantní Bushovo vítězství v nedávných amerických volbách do obou komor Kongresu. V polovině funkčního období vládnoucí strany tyto volby zpravidla hanebně prohrávají. Taková je mentalita amerického voliče. Clinton kupříkladu ve stejné situaci dopadl žalostně v roce 1994 i 1998. Říká se, že volby národní povahu nemění, ale odráží. Američané očividně nechtějí více v čele státu miláčka dam a kurtoazního žvanila. Chtějí lídra, člověka, který zná potřeby své země, umí v souladu s nimi určit strategický cíl a sledovat ho bez intelektuálské rozpolcenosti a malověrnosti. Před dvěma lety byl George Bush pokládán za politika lehké váhy. Nejpozději v době pražského summitu NATO bylo jasné, jak mohutně se vylamuje z řady ostatních politických světáků. Každému svítá, že tento texaský balík je supertěžká váha. Pro svět to není špatná zpráva.

Jefim Fištejn