Skončil celý ten mumraj kolem pražského Kongresového centra a v nastalém tichu se můžeme pokusit odpovědět na otázku, co se vlastně před několika měsíci v Praze odehrálo. Jaké budou další osudy Severoatlantické aliance? Říci o nějaké události, že je historická, znamená přece neříct nic víc, než že je další v řadě, pokud neumíme srozumitelně označit, kudy se ta historie bude dále ubírat.

Každou událost můžeme pochopit, jen pokud pochopíme její zásadní sdělení. Takovým sdělením, které je klíčem k pochopení pražského summitu NATO, byla hned první tisková konference dvou prezidentů, Václava Havla a George Bushe. Český prezident nabídl vizi aliance, v níž vojenské zásahy toho druhu, jenž se nyní chystá proti Iráku, mohou být pouze společným rozhodnutím NATO. Americký prezident opáčil, že do příštích vojenských operací jeho země povede příležitostnou koalici složenou z dobrovolnických zemí, na jejichž počtu a členství v NATO příliš nezáleží. Havlova vize vychází ze zásady, že každý další postup může být pouze výsledkem všeobecného konsensu dosaženého po pečlivém zvážení 26 členskými zeměmi. Nebude-li souhlasná účast všech, nebude ani žádný další postup. Zájmy evropských států jsou nesmiřitelně různorodé a nezřídka značně ambiciózní. Pro Bushe je to zaručený návod na trvalou paralýzu aliance podbarvenou nekonečnou alibistickou diskuzí o nesmrtelnosti brouka. Poučen svými vzdělanými poradci Texasan ví to, co evropští diskutéři zarytě odmítají vzít na vědomí: konfigurace globálních zájmů Spojených států je jiná, než byla v době podpisu Severoatlantické smlouvy.

Zahraniční politika Ameriky přímo před našima očima dostává stále více euroasijskou orientaci. I když zmínky o významu euroasijského prostoru byly obsaženy v amerických strategických koncepcích, reálně v soustavě zahraničněpolitických priorit dominovala Evropa, země západní hemisféry a Japonsko. Ale především Evropa. Nyní se význam Evropy radikálně proměnil. Dříve to byla první zákopová linie, předsunutá obrana, plocha konfrontačního dotyku s nejnebezpečnějším protivníkem. Nyní je Evropa hlubokým zázemím americké politiky. Skutečná fronta se posunula do hloubi střední Eurasie - tam, kde se sbíhají hranice Afghánistánu, bývalých středoasijských sovětských republik a dvou nových atomových velmocí - Pákistánu a Indie. Sem se posunul geopolitický střed světa. Na východ od něj leží Čína, mocná a nebezpečná, na západ Írán, Irák a Saúdská Arábie - tři světové zásobárny ropy, otevřeně nebo skrytě nepřátelské vůči Spojeným státům. V těchto končinách Evropa Američanům zásadním způsobem pomoci nemůže. Z celé současné struktury NATO jen jedna jediná země - Velká Británie - může Americe poskytnout praktickou pomoc v řešení globálních vojenských úkolů. V nové konstelaci Severoatlantická aliance ztrácí svůj bývalý vojenský význam a zůstává nátlakovou skupinou, sice důležitou, ale jinak důležitou než dříve. Z ofenzívní úderné struktury s globálním významem, jakou bylo NATO v minulosti, se postupně stává standardní evropská bezpečnostní struktura, jedna z mnoha svého druhu. Američané nemají jiného zbytí, než se ve své zahraničněpolitické strategii opírat o dvoustranná spojenectví vytvářená ad hoc: s Velkou Británií, Japonskem, časem možná s Indií.

V tomto novém politicko-psychologickém kontextu se stává srozumitelným současné americko-ruské sblížení. Poprvé od roku 1945 mají Rusko a Amerika ze svého partnerství praktický užitek, zatímco dříve usilovaly, v lepším případě, o minimalizaci škod. Zájem Spojených států o Rusko není jen náhlým vzplanutím lásky nebo pominutím smyslů. Je to chladný a přesný kalkul, který počítá s mimořádnou politickou a vojenskou vahou partnera přesně tam, kde je umístěn středobod strategických siločar.

Z pražského summitu vyšlo NATO posíleno jednotkami litevské pohraniční stráže, rumunskou pobřežní hlídkou a desítkou estonských čmuchacích psů. Do obecných rozprav přibylo sedm zdatných řečníků. Pořád ještě zbývá to nejtěžší: upřesnit samotný smysl další existence této vojenské organizace právě v její vojenské dimenzi. Nebude to snadné, alespoň dokud z evropské forbíny neodejde generace politiků zasypaných po prsa iluzemi minulého století.

Jefim Fištejn