Co je evropské, je suverénní

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA 6-7/2005

Co je všelidové hlasování o evropské ústavě, když ne pokus o praktické uskutečnění ideje společenské smlouvy jakožto zřizovacího aktu nové sociálně- politické pospolitosti? V každé příručce filozofie pro začátečníky se můžeme dočíst, že „společenská smlouva“, jak ji chápali osvícenci, není a nikdy nebyla skutečnou historickou událostí, nýbrž pouhou pomyslnou konstrukcí, prvkem sociální teorie vysvětlující vznik státu. Osvícenci pokládali za samozřejmé, že událost tohoto typu se v realitě nemůže vůbec odehrát už proto, že je to technicky nemožné. Většina voličů jednoduše nemůže vědomě učinit pevné a jednoznačné rozhodnutí v tak komplikované a zásadní otázce, jakou je přechod od „přirozeného stavu“ ke státnímu zřízení. To by mohlo vysvětlit důvody nezdaru referend ve Francii a Nizozemí a možná i ozřejmit utopičnost samotného způsobu konstituování „jednotné Evropy“. Mnozí se s takovým vysvětlením spokojí: postačí jim, aby celý debakl svedli na chyby politických technologů a na nepříznivou vnitropolitickou konjunkturu. Dá se však předpokládat, že kýžené příčiny neleží na povrchu, ale mají hlubší, podstatnější povahu. Co když zřízení nové sociálně-politické pospolitosti nejen z technických důvodů, nýbrž ze zásady nelze provést prostřednictvím demokratické společenské smlouvy? Pokud to tak je, stáváme se nyní svědky praktických dopadů důležité teoretické chyby.

Navzdory přesvědčení osvícenců nové sociálně-politické pospolitosti nevznikají jako důsledek uzavření společenské smlouvy. Ba naopak, taková smlouva coby demokratická procedura přímo předpokládá předchozí existenci již zformovaného národa. Nynější teoretici jednotné Evropy měli pozorněji studovat Platóna, zejména jeho popis cyklu politických přerodů. Athénský filozof již tehdy věděl, že principem demokracie není jednota. Demokracie podle Platóna vzniká jako důsledek procesů rozrůznění, dělení a individuace,
jako důsledek rozpadu původní jednoty. Tak třeba americká demokracie vznikla ve jménu odpadnutí od britského impéria. Není divu, že barikády na cestě lokomotivy evropského ujednocení postavily jako první Francie a Nizozemí, které se tradičně pokládají za pochodně demokracie. Zbývá však odpovědět na banální otázku, zda obrana vlastní individuality ze strany těchto dvou národů je v zájmu Evropy jako celku – pokud vůbec lze mluvit o „Evropě jako celku“ v nějakém jiném smyslu než čistě zeměpisném.

Aniž bychom se hádali o historicko-kulturologických jemnůstkách, můžeme konstatovat zcela nezpochybnitelnou pravdu – a sice, že nejpodstatnějším prvkem současné evropské identity jak pro ni samotnou, tak pro zbytek světa, je právě demokracie ve všech jejích známých projevech. Demokracie jakožto institucionálně zakotvené uznání hodnoty individuality, uznání práva na rozrůzněnost a rozdílnost. Francouzi tedy svým „Non“ ústavě jednotné Evropy demonstrovali pokud ne „vysokou uvědomělost“, pak přinejmenším vytříbenou intuici ohledně vlastní podstaty – ohledně toho, díky čemu vůbec existují jakožto Evropané. Dokládá to také každá zběžná kulturologická analýza základních mýtů o Francii a Nizozemí. Povrchní vědomí konzumenta kulturních klišé fixuje jen vnější obrazy: pro Francii to jsou víno a žabí stehýnka, móda a mušketýři, Paříž a Štrasburk; pro Nizozemí – legalizace drog, euthanasie a každého zakázaného ovoce, tulipány a neoficiální jméno země – Holandsko. Kulturní mýtus pro vnitřní potřebu, abychom pochopili, co jest Francie, najdeme třeba v knize Fernanda Braudela, jejíž název zní právě takto: Co jest Francie? „Francie, to je jen jiné jméno pro různorodost,“ tvrdí Braudel a nemá na mysli jen ojedinělou zeměpisnou polohu země mezi severem a jihem, mezi mořem a horami.

Svéráz Holandska shrnul do jedné věty jiný Francouz, Elisée Reclus. Ve svém díle Země a lidé: všeobecná geografie charakterizuje Nizozemí jakožto útočiště volné mysli: „Spisovatelé přijíždějí do jeho měst, aby zde vydali knihy, které by jinde byly spáleny rukou kata.“ Jako by mluvil o Janu Ámosu Komenském. Elisée Reclus trefně vypíchl nejpodstatnější rys –holandského kulturního mýtu, který platí dodnes. Jen jeho reálie jsou dobové. Již zmíněný Fernand Braudel v úvodu ke knize Co jest Francie připomíná slova Marca Blocha: „Dějiny Francie neexistují, existují jen dějiny Evropy.“ Skutečně: cožpak není svéráz celé Evropy v tom, že se zde, na velmi omezeném prostoru, seběhly subtropy a subarktické ledovce, horské masívy Alp a Karpat a mořská pobřeží poloviny evropských zemí? Není snad specifikum Evropy v tom, že se zde promíchalo tolik národů a jazyků a v čelním střetu kulturních tradic vznikl základní rys kontinentu, jímž je různorodost? Vypadá to tak, že nejen Francie, ale i Evropa je jen jiné jméno pro různorodost. A protože specifika Francie a Nizozemí mají formotvorný význam pro specifika celé Evropy, svou obranou vlastního svérázu paradoxně oba národy obhájily i svéráz Evropy jako celku. Nelze zpochybnit existenci evropské civilizace, jakož i nelze zpochybnit existenci určité makroregionální identity „Evropana“, jejímž jádrem zůstává hodnota rozlišené osobnosti a demokratičnost. Nikoli proti, ale právě ve prospěch této evropské identity vyzněla zamítavá referenda. Narozdíl od Evropy Evropská unie nevytvořila vlastní identitu. Staří politici, kteří zakládali jednotící proces na ekonomických a politických předpokladech, věřili, že se jim evropská identita nevzepře, že se jednoduše ztotožní s identitou Unie. Kulturní konflikt, který vyhřezl po rozšíření Unie na východ, vyjevil, že nabízená identita EU se zdaleka nekryje s tím, co nazýváme „evropskostí“.

Jednotná“ Evropa je oxymóron, protimluv. Nářek politiků nad mrtvolkou smlouvy zakládající „jednotnou“ Evropu není ničím jiným než zoufalstvím „starých struktur“, které se podílely na pokusu o vymýcení evropské identity. Jejich čas uplynul. Varování před oslabením Starého světa tváří v tvář Spojeným státům je jen jejich taktickou lstí. Rozmanitost Evropy ji nepřipraví o statut jednoho z geopolitických pólů světa. Multipolární svět totiž není pouhým světem s jistým množstvím rozmanitých pólů, nýbrž takovým světem, kde je přítomen také pól rozmanitosti.

Jefim Fištejn