Proč volím Václava Klause
Mirek Topolánek
LN 2.2.2008
Prezident je prezidentem všech občanů. Z této věty se stalo tak trochu klišé. Ale málo platné, tak si Češi prostě představují ideální hlavu státu.
Jsem si jist, že právě schopnost reprezentovat všech deset a půl milionu českých občanů je největší přednost Václava Klause.
Klausovi političtí odpůrci před pěti lety vsadili na špatnou kartu, když ho vykreslili jako politika, který národ fatálně rozdělí. Říkali, že po intelektuálovi Václavu Havlovi přece nemůže přijít člověk s tak vyhraněnými názory, navíc čestný předseda ODS a pravicový reformátor. Jak by prý bývalý premiér, který prošel řadou ostrých šarvátek s koaličními partnery, mohl naplňovat masarykovskou vizi nadstranické hlavy republiky? Jenomže nový prezident záhy ukázal, že opak je pravdou. Že přednosti, které využíval v roli předsedy strany a premiéra, se mu hodí i na Hradě. Schopnost mluvit s lidmi přímo, osobně se s nimi setkávat, píle, s níž objíždí republiku a která mu přinejmenším dvakrát zachránila jeho politickou kariéru, mu přináší body i nyní.
Jenom už nezískává hlasy pro ODS, ale pro instituci hlavy státu. Úspěšně, soudě podle jeho popularity u veřejnosti. Bojovník na Hradě Kupodivu dnes Klausovi protivníci dělají stejnou chybu znovu. Znovu se snaží tvrdit, že vlastnosti jako schopnost naslouchat lidem, rozumět jejich problémům, hledat konsenzuální řešení co nejvýhodnější pro všechny, se lépe hledají u osobností, které nikdy neměly nic společného s aktivní politikou. To je přece absurdní. Ve skutečnosti každý dobrý politik má tuto ambici. Každý skutečný státník chce spojovat, nikoli rozdělovat polis – obec. Jenomže nutnost zvítězit v demokratické soutěži ho zároveň nutí bojovat, říkat vyhraněné názory, odlišit se od ostatních politiků. Tyhle potyčky lidi často štvou (a vzhledem k jejich úrovni někdy právem), ale zbavit se jich znamená žít v diktatuře, byť třeba osvícené. Václav Klaus je příkladem takového bojovníka. Je příkladem politika, který se nikdy nevzdává. Ale je také příkladem státníka, který umí zkušenosti z nesčetných bitev v roli hlavy státu dobře využít. Který ví, jak je těžké najít většinovou podporu pro politické návrhy. Který si váží názoru druhých. Je hráčem, který rozumí hře, který velice dobře zná rozdíl mezi funkcí prezidenta a premiéra. Václav Klaus si umí vážit luxusu, kdy se nemusí každý den rvát o svoji politickou pravdu, a je proto vskutku nadstranickou hlavou státu. Je integrující osobností z přesvědčení, nikoli z donucení.
Já bych si dokonce dovolil onu nejčastější výtku vůči prezidentu Klausovi pootočit. Jak by mohl spojovat národ někdo, kdo neprošel tvrdou politickou školou a nepředvedl umění integrovat v denních stranických sporech? Pokud někdo dokáže, aby byl na sto procent respektován v tak konkurenčním a řevnivém prostředí, jakým je politická strana, je to ta nejlepší průprava pro prezidentskou funkci. Je to přímo vysoká škola v hledání konsenzu. Právě v testu jednoty propadl, a ne vlastní vinou, jinak velice nadějný kandidát Miloš Zeman. A jeho ČSSD se z tohoto debaklu nevzpamatovala dodnes. Nejen že není vůbec schopna postavit kandidáta z vlastních řad. Ona ani nenašla nikoho sobě myšlenkově blízkého a musí hledat zcela mimo sociálně demokratický ideový okruh. Prý je to přednost. Ale není to spíše z nouze ctnost? Poté, co Lidový dům nezvládl ani tak základní úkol, jakým je loajalita k vlastnímu osvědčenému státníkovi, má ČSSD spojit někdo zvenčí. Ale domy se stavějí od základů, ne od střechy…
Je ostatně příznačné, že tu od počátku nešlo ani tak o vlastního kandidáta, o vlastní osobnost. Hledal se prostě „Antiklaus“. Nejde o pozitivní volbu, volbu pro něco, ale o volbu proti něčemu, o volbu negativní. Ničím nezklamal Samozřejmě budu volit Klause, vždyť jsem ho spolu s ostatními zákonodárci ODS sám navrhl. Ale volil bych ho i jako občan Topolánek v přímé volbě. Proč? Protože je pro mě čitelný. Vím, jaké má názory, vím, že mě něčím nepříjemným nepřekvapí. A za uplynulých pět let jsem si u něj zvykl na to, že ho zajímají problémy obyčejných lidí a svoji stranickou legitimaci si obrazně řečeno nenosí na Hrad.
Těch pět let váží pro mě – a věřím, že i pro občany České republiky – nekonečně víc než nějaká inscenovaná debata kandidátů v senátorském klubu ČSSD. Nicméně Václav Klaus ukázal, že se nebojí vystoupit ani v takto jednostranně nepřátelském prostředí. Že neuhýbá a říká svůj názor přesto, že ví, že nebude kladně přijat. I to je vlastnost velkého státníka. Stručně řečeno, volil bych Klause, protože naplnil má očekávání a ničím mě nezklamal. Je potřeba hledat další důvody?