Srbské volby, kosovský Mnichov, Izrael a pravicoví piláti

Michael Anděl

Srbským prezidentem zůstává dosavadní prounijně orientovaný Boris Tadić. Většina liberálních novinářů si oddechla, že Srbové nezvolili „zpátečnického ultranacionalistu“ Tomislava Nikoliće. Celý minulý týden jsme totiž v našich novinových plátcích čítali titulky jako „Srbsko volí mezi Evropou a izolacionizmem“ atp. Jenomže většina těchto liberální redaktorů si neuvědomuje, že tím, kdo Srbsko vzdaluje Evropě a Západu a vrhá jej do náručí ruského medvěda není Nikolić, Šešelj ani „ultranacionalisté“, nýbrž sama Evropská unie. Zoufalí Srbové za nestoudné mezinárodní šikany přijímají falešnou a zištnou pomoc od Putina, tak jako Češi po roce 1938 od Stalina.

Celý sled událostí okolo plánované nezávislosti Kosova je nespravedlnost, jako vejce vejci podobná mnichovskému diktátu v roce 1938. Dnes opět má být suverénní stát zbaven části území proti své vůli, ba dokonce proti vůli Rady bezpečnosti. Sudety 1938, Kosovo 2008! Tehdy lord Runciman, nyní kníže Schwarzenberg. Tento ministr vlády, která má tu drzost zvát se pravicovou, se nechal slyšet, že „z právního hlediska to má své mouchy, bezpochyby... Naprosto chápu a jako právník mám velké sympatie k názoru, že bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN to není čisté právní řešení. Nicméně věci se vyvíjejí,“ řekl Schwarzenberg. Podle něj je nutno vzít v potaz politiku exprezidenta Miloševiče, „jehož politika vedla k rozpadu (??) Jugoslávie“.1) Nepřipo­­míná vám to něco? „Tak nám zabili Ferdinanda…, za všechno může Princip…, na Bělehrááád!“ Jenomže tehdy byli Češi na straně Srbů a jejich statečnost obdivovali. V roce 1938 se zase Jugoslávie, jako jediná spolu se SSSR, veřejně zastala Československa na půdě Společnosti národů. Srbové totiž narozdíl od Čechů nejsou vohnouti. Nezlomili je Turci (Srbové oproti Bosňákům a Albáncům nepřijali Islám), ani Rakušané, proti Nacistům vedli hrdý odboj (opět narozdíl od všech (!) okolních národů – Chorvati, Bosňáci, Maďaři, Rumuni a Bulhaři kolaborovali) a ani Sovětskému svazu se Jugoslávii nepodařilo dostat pod svůj vliv. Češi se zato sklonili před Hitlerem, poté před Stalinem a nyní před EU a sprostým diktátem mezinárodního společenství vůči Srbsku. Je smutné, že se Česká republika po mnichovské zkušenosti Srbů nezastanou.

Srbsko, podobně jako Izrael na blízkém východě, je human-rightistickou mediální propagandou prezentováno coby hlavní satan na Balkáně. Toto zažité tvrzení je však klamné. Je sice pravda, že na hrůzách války v letech 1991 – 1995 nesou velký podíl srbští, resp. bosenskosrbští nacionalisté, nenesou však vinu celou. Jakkoliv masakr v Srebrenici odporuje zásadám čestně vedené války, málokdo už ví, že na tom samém místě se před tím odehrál masakr srbských civilistů muslimskou milicí. Stejně tak jako Srbové na Chorvatech, páchali Chorvati válečné zločiny na Srbech (např. Franjo Tudjman) – ze Srbské Krajiny bylo vyhnáno na půl milionu Srbů (téměř veškeré srbské obyvatelstvo této chorvatské provincie), aniž by jim dodnes byl umožněn návrat. Na Balkáně se vraždilo vždycky; za 2. světové války tu zase ustašovští Chorvati a Muslimové páchali genocidu na Srbech a Židech. Je to region plný mnohaleté nenávisti a msty. Ale nelze veškerou vinu svalovat na Srby, což by bylo jistě velmi pohodlné. Na tragédii balkánské války (1991 – 1995) má taktéž podíl mezinárodní společenství (Srebrenica), tak jako má podíl na Osvětimi.

Proto, když došlo ke konfliktu v Kosovu, mezinárodní společenství, mající špatné svědomí ze Srebrenice, poukázalo na Srbsko jako na jediného viníka, čímž si značně zjednodušilo situaci a mohlo zahájit „humanitární“ bombardování. Jenže Kosovo bylo vždy součástí Srbska a separatistické snahy Albánských extrémistů začali už v 80. letech, tedy mnohem dříve před Miloševičem. Zde je třeba podotknout, že Maďaři ze severosrbské Vojvodiny separatistické tendence neprojevovali. UÇK je ale zločinná organizace, jejíž příjmy, tak jako příjmy klasické teroristické skupiny, pocházejí z obchodu s drogami a z prostituce. Kosovští Albánci jsou také mnohem religióznější než Albánci z vlastní Albánie. Temná Hoxhova totalita, narozdíl od tolerantního Tita, islámu nikterak nepřála. Kosovský separatismus je tedy součástí globálního džihádu a je ostuda, že se Západ a křesťané (Halík!) Srbska nezastanou. Inu, Izrael, výspa evropské demokracie v moři barbarství, také nenachází u zbytku západní civilizace valného zastání.

Politicky nekorektním faktem je, že sama UÇK zavraždila více Albánců než srbští četníci. Kdo se k nim nepřidal, byl automaticky označen jako špeh a zrádce a následně odpraven. Nemluvě o netrénované, téměř neozbrojené mládeži, kterou UÇK posílala proti srbským tankům po vzoru Stalinova „nas mnogo“. 2) To UÇK páchala v Kosovu válečné zločiny! Nyní, po mezinárodní intervenci do Kosova, žijí kosovští Srbové v neustálém strachu z albánského teroru. Pravoslavné kostely hoří, Srbové jsou napadáni, zabíjeni, to vše za účelem etnického vyčištění Kosova od nealbánského obyvatelstva. A mezinárodní jednotky nejsou sto Srby ochránit. „Humanitární“ bombardování je selháním Západu. Probíhalo ale, když u nás vládla ČSSD a k džihádu tehdy vyzývali salonní levičáci (Havel, Halík, Patočka). Někteří se tedy domnívali, že celá ta fraška byla záležitostí humanistické levice (komunisty tam nepočítám). Avšak dnes můžeme s lítostí pozorovat, jak „pravičáci“ Vondra a Topolánek lokajsky kývou na nový Mnichov. A to nemluvě o „konzervativní“ Bushově vládě.

Na Srbsko je, podobně jako na Izrael, soustavně uplatňován mezinárodní dvojí metr. Na jednu stranu je schvalováno odtržení Kosova a Západního břehu, zatímco Baskům, Korsičanům či Irům z Ulsteru právo na sebeurčení přiznáno není. Odtržení Kosova bude nebezpečným mezinárodně právním precedentem, který vnese ještě větší nestabilitu do světových separatistických regionů (Abcházie, Osetie, Baskicko, Flandry), vzdálí Srbsko Evropě, posílí ruský vliv na balkánském poloostrově a povede k další balkanizaci Balkánu.