Václav Klaus-Winston Churchill dneška

Lukáš Petřík

Řada lidí se asi bude ptát, co spojuje tyto na první pohled rozdílné politiky z různých časových období a dvou odlišných zemí. Při bližším porovnávání ale zjistíme řadu důležitých paralel v postojích obou významných státníků dvacátého, resp. jednadvacátého století.

Winston Churchill se proslavil svým nepřátelským postojem vůči všem totalitním ideologiím, které se snažily zotročit jednotlivce i evropské národy. Míním tím samozřejmě komunismus, nacismus a socialismus.

Hned v počátcích Velké říjnové revoluce rozpoznal Churchill její barbarskou krutost, podlost a expanzivitu nesrovnatelnou s doposud proběhlými revolucemi. Na hrozbu komunismu se snažil upozorňovat i v době, kdy řada levicových intelektuálů obdivovala vytvoření „nového svobodného člověka“ v sovětském Rusku. To vše dělal v období poválečného výrazného vzestupu socialistických myšlenek, aniž by si lámal hlavu s tím, jestli tím získá popularitu či nezíská.

Ve třicátých letech potom s nástupem nacismu a Hitlera varoval Churchill opět, že Mein Kampf není pouze snůškou fantasmagorií, ale že tyto aspirace na ovládnutí Evropy a světa jsou myšleny vážně. Téměř nikdo mu v té době nevěřil a Churchill byl izolován dokonce sám ve své Konzervativní straně, protože její vedení věřilo v politiku usmiřování. Doufali, že Hitlera usmíří, když mu obětují řadu menších států. V době, kdy se jako rakovina rozlézaly po Evropě diktátorské režimy, zastával se Churchill se svou buldočí zarputilostí jediné demokratické zemičky v srdci Evropy, která si uchovala demokratické zřízení, ač celoevropský trend směřoval ke spolupráci nedemokratických režimů s Německem.

A co s tím má tedy společného Klaus? Odpověď je jednoduchá: boj proti všem levicovým utopickým ideologiím, které však pod spasitelskou rouškou často skrývají čistě přízemní zájmy. A je jedno, zda se tyto ideologie nazývají komunismus, nacismus, socialismus, „nový světový řád“ či evropeismus.

V době, kdy se v Evropě i ve světě rozmáhá řada radiálně levicových ideologií a velmocenské choutky Německa se stávají čím dál tím zřejmějšími, stojí Klaus opět na straně svobody. Zmiňme alespoň rázný Klausův výstup proti bombardování Jugoslávie, kde nešlo ani tak o záchranu životů kosovských Albánců, ale o elitářské úmysly narušovat suverenitu národního státu. Nehledě na to, že vše bylo mediální propagandou manichejsky vylíčeno jako boj hodných Albánců a zrůdných Srbů. Vůbec se např. nemluvilo se o teroristických akcích albánské osvobozenecké armády a jejího napojení na organizovaný zločin. Zaměňovala se příčina a následek.

Stejně tak neoblomně Klaus kritizoval válku v Iráku, kdy se několik amerických neokonzervativců rozhodlo, že budou světu vnucovat své ideologické černobílé pojetí demokracie za každou cenu. Není jistě náhodou, že řada z nich byla členy amerického trockistického a komunistického hnutí, než přešli na pravici.

Známý je i Klausův kritický postoj k ideologii multikulturalismu, která se snaží rozložit národního stát fragmentací na řadu etnicky a kulturně nesourodých skupin, čehož dosahuje diskriminací obyvatel původního národa a protěžováním často špatně aklimatizovatelných přistěhovalců.

Nejmarkantněji se však Klausův obezřetný postoj vůči všem levicovým ideologiím projevuje ve vztahu k Evropské unii, která je jimi až neuvěřitelně nasáklá. Klaus tak přebírá prapor po Margaret Thatcherové, mimochodem velké obdivovatelce Winstona Churchilla.

Klaus stojí stále se svou buldočí zatvrzelostí na svých názorech, i když evropské trendy dnes směřují jinam. Stejně tak, jak tak činil Winston Churchill ve stoletím dvacátém, kdy politické trendy často směřovaly k totalitě . Upozorňuje na nezdravou unifikaci Evropy, která popírá demokratickou legitimitu národních států a chce ji nahradit socialistickou centralistickou vládou „osvícených“ intelektuálů majících patent na jim zjevenou pravdu. Tito elitáři chtějí pýchou rozumu konstruktivisticky se shora vytvořit jednotný evropský superstát a národ. Čistě náhodou však podle politického a sociálního vzoru Německa. To že Německo a Francie pak skrývají své sobecké zájmy za „bohulibý“ evropský projekt, snad už musí být každému racionálně uvažujícímu člověku jasné.

Dnes, kdy se rozhoduje o přijetí či nepřijetí evropské ústavy, dnes, kdy se rozhoduje o svobodě či nesvobodě občanů evropských národů, stojí Václav Klaus, stejně jako Winston Churchill před desetiletími, jako jeden z mála na straně svobody. Bojuje na všech frontách, ale věřím, že se nikdy nevzdá. Neustupuje ze svých pozic, ač řada dokonce i pravicových politiků začíná podporovat appeasement vůči eurocentralismu.

Držme našemu prezidentovi proto palce, budeme tím totiž držet palce nám všem. Pomozme mu v boji za Evropu svobodných národů a národní státy svobodných občanů.

Lukáš Petřík

šéfredaktor http://EU.ePortal.cz

25. dubna 2005