Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Sociální demokracie a fašismus

Luboš Zálom

Vaječné krupobití, které se sneslo na hlavy socialistů, v nich bohužel nevyvolalo záchvat sebereflexe a politování nad hulvátskou a špinavou kampaní, která k vaječné odvetě rozhořčené vedla (alespoň tedy zpočátku). Naopak, přiměla k socialisty jen k dalšímu bohapustému lhaní, očerňování a vymýšlení fantastických konspiračních teorií. Bohuslav Sobotka a David Rath, následováni novopečeným ministrem vnitra Martinem Pecinou (který byl členem ČSSD do doby, než usedl v čele antimonopolního úřadu), se rozhodli, že poučí veřejnost o své představě fašismu. Spoléhají na to, že většina veřejnosti má o tomto slově velmi mlhavé a zkreslené představy a falešně jej spojují s pravicí - a tudíž je velmi snadné a efektní označit, s tváří rozhořčeného demokrata, odpůrce levicové ČSSD nálepkou fašisté.

"Vypadá to tu jak ve 30. letech v Německu, kde sociální demokraté také (!!!) museli čelit fašistům," řekl novinářům Sobotka. Rath nezůstal pozadu: "To je normální fašismus, který přijala ODS... A bohužel se fašismus ve společnosti strašně šíří." A nakonec Pecina: "To, co jsem včera shlédl v televizi, to skutečně v pořádku není, to principiálně nacistické napadání, nacistické rozhánění mítinků legitimní politické strany." Podobné výroky zazněly z úst i dalších socialistů.

Pojmu fašismus se nebezpečně zneužívá. Málokdo je schopný přesně definovat, co je fašismus, jaké jsou jeho klíčové charakteristiky. Ve školních osnovách se v předmětu občanské výchovy význam fašismu nevysvětluje, a když, tak pouze povrchně, na základě spíše druhotných aspektů (kult vůdce, násilí, nebo rasová nenávist). A sdělovací prostředky se v zamlžování pojmu fašismus přímo předhánějí.

Jestliže nespokojení občané, znechucení Paroubkovou sprostotou, začnou házet na socialisty vajíčka, jde o fašismus. Jestliže ODS vyhraje parlamentní volby, jde o fašismus. Jestliže primátorka Chomutova požaduje, aby lidé platili své dluhy, jde o fašismus. Jestliže někdo volá po neregulované ekonomice a odstranění státního sociálního systému, je to fašismus. Jestliže se někdo vysměje lidem, kteří nevědí, co je to fašismus, je to fašismus. A tak dále.

Překrucování a matení významu slova fašismus může mít dva velmi vážné důsledky. Za prvé jde o snadný a velmi špinavý prostředek, jak odsoudit takřka cokoliv na základě nepodstatné podobnosti nebo uměle udržovaného zdání podobnosti (například neustálé zaměňování neonacistů za pravičáky se zdá být cílevědomou cestou, jak diskreditovat pravicové myšlenky jako takové - více v mém textu Co je na "ultrapravici" pravicového). Za druhé, pojem fašismus se dnes používá tak často a v tak fantastických spojeních, že pokud by se v současné společnosti plíživě dostal skutečný fašismus k moci, je možné, že většina lidí, kteří jinak fašismus odmítají, si toho ani nevšimne a ještě bude nadšeně tleskat. Bohužel, právě taková plíživá fašizace je dnes velmi aktuální - ale o tom později.

Většina lidí se mylně domnívá, že fašismus je pravicový politický směr. Ve skutečnosti však má s pravicí pramálo společného. Počátky fašismu lze vystopovat k italským marxistickým socialistům. Otec a hlavní postava italského fašismu, Benito Mussolini, byl tajemníkem Socialistické federace Forli, kde se zařadil k nejradikálnějšímu levému křídlu. Působil nejprve, mimo jiné, jako vydavatel levicového listu Třídní boj a nejprve hlásal proletářský internacionalismus. Později byl ze strany vyloučen a přidal se, aniž by se jakkoliv zřekl socialistického přesvědčení, ke skupině s názvem Fascio Autonomo d'Azione Rivoluzionaria, která byla založena levicovými syndikalisty. (Syndikalismus je směr v dělnickém hnutí, jehož hlavní myšlenkou je důraz na organizaci dělnické třídy formou odborů.) Takřka vzápětí se stal Mussolini i vůdcem této skupiny a přiklonil se k nacionalistickému pojetí socialismu - mimo jiné hlasitě podporoval vstup Itálie do 1. světové války, a podobně jako v Rusku Lenin, i on viděl ve válce počátek sociálních revolucí, které smetou buržoazní řád.

Vzestup fašismu

V roce 1919 Mussolini sjednotil různé fašistické spolky, které v Itálii působily, do jediné organizace - Fascio di commbattimento - jejíž program pro nadcházející parlamentní volby byl výrazně socialistický. Navrhoval progresivní zdanění kapitálu, znárodňování podniků (zejména celého zbrojního průmyslu) i zemědělské půdy, zastoupení dělníků ve vedení továren. Požadoval zvýšení dědických daní, zavedení minimální mzdy a zabavování válečných zisků. Po fatálním volebním neúspěchu se Mussolini přestal navenek k socialismu hlásit a začal stranu prezentovat pouze jako nacionalistickou.

Poté, co se Mussoliniho strana, po přetahování o moc s komunisty a socialisty, dostala do čela italského státu, začala uskutečňovat velmi kolektivistický program, který počítal se silnou rukou státu. Především byl ve značné míře zaveden sociální stát - vládní opatření poskytovala pojištění proti nemocem, podpory ve stáří, pomoc invalidním dělníkům, stipendia a příspěvky pro studenty. V pracovním právu byla zavedena minimální mzda a povinnost firem zaměstnávat invalidní válečné veterány. Státní kancelář pro volný čas zajišťovala placené dovolené dělníkům a letní tábory pro žáky a studenty. Daňový systém zahrnoval úlevy pro velké podniky a velkostatky. Kdo z dnešních sociálních demokratů by s takovým programem nesouhlasil?

Přestože je fašismus považován za extrémně pravicový směr, socialističtí vůdci té doby to viděli jinak. Nikolaj Bucharin si liboval, že si fašisté vedli velmi dobře v naplňování ideálů ruské revoluce. Mussolini zase nazval ruský systém slovanskou cestou fašismu. Italští fašističtí teoretici se zamýšleli nad spojením a vzájemným prolnutím obou směrů.

Teoretičtí apoštolové fašismu, jako byl např. Giovanni Gentile nebo Alfred Rocco, viděli jednotlivce jako bytost podřízenou kolektivu. Svoboda vychází a je definovaná pouze společností a lidská existence sama o sobě, bez společnosti, nemá žádný smysl. Stát je zde vědomou a jednající, všezahrnující entitou, která definuje etické principy, kontroluje ekonomické síly a má za cíl přetvářet člověka k obrazu svému. Snad nic nemůže být vzdálenější principům pravice, která, alespoň ve významné míře, zastává svobodu jednotlivce jako přirozené právo.

Ekonomický systém fašistické Itálie, navenek postavený na soukromém podnikání, byl organizován jako 22 korporací, rozdělených podle oboru a odvětví. Korporace, v nichž se povinně sdružovaly výrobní podniky, byly řízeny na základě informací odborníků a odpovídaly přímo státu - který byl ztělesněním veřejného zájmu a dosahování obecného blaha. Na řízení se určitou měrou měli podílet též zástupci dělnických organizací i vedení podniků. Hlavní a konečné slovo však vždy měli placení aparátčíci, straničtí funkcionáři a konečně vláda, potažmo sám Mussolini, jemuž parlament i fašistická rada přímo podléhaly.

Korporativistický ekonomický systém byl fašisty vyzdvihován jako nová syntéza, třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem. Čistý kapitalismus jako liberální řád postavený na svobodném využívání výrobních prostředků byl, podobně jako dnes sociálními demokraty, považován za překonaný a úpadkový.

Podobně jako v Itálii, i v jiných zemích, kde fašismus zapustil kořeny, se fašisté rekrutovali z řad levice. Maďarský fašista Ferenc Szalasi a jeho hnutí Šípových křížů si za cíl kladl odstranění systému soukromého kapitálu. Jeho strana byla podporována nacistickým Německem a po roce 1938 získala značný vliv (28 % hlasů ve volbách). Vůdce britských fašistů, Oswald Mosley, byl ve 30. letech poslancem za labouristy. Ty však opustil, protože nebyli schopni energičtější akce a silnějších zásahů do ekonomiky. Vedoucími postavami francouzského fašismu byli bývalí komunisté a socialisté Jacques Doriot a Marcel Déate. Ve Španělsku vzešel fašismus z levicového syndikalismu a požadoval pozemkovou reformu spojenou se vznikem zemědělských družstev. Po převzetí moci generálem Frankem byl ve Španělsku zaveden korporativistický systém řízení ekonomiky. V Belgii se stal vůdčí osobnosti fašistů Henry De Man, socialistický teoretik a předseda socialistické strany.

Německý národní socialismus

Německou Národně socialistickou dělnickou stranu (NSDAP) založil Anton Drexler poté, co opustil sociální demokracii, protože se mu zdála málo nacionalistická, a rozešel se i Vlasteneckou stranou, která mu byla málo socialistická. V roce 1920 sepsal Drexler s Adolfem Hitlerem první program národně socialistické strany, jejíž členové se oslovovali po vzoru ostatních levicových stran "soudruzi" (Genossen). Program požadoval zrušení bezpracných příjmů, znárodnění monopolů a obchodních domů, rozdělení zisků z velkoobchodů, zrušení úroků z pozemkové renty, zákaz dětské práce, dostupné vzdělání pro všechny, apod. V programu není ani slova o svobodě jednotlivce individuálních právech, ani slova o volném trhu, žádná zmínka o kapitalismu jako spravedlivém systému. Pravicového na něm není vůbec nic. Stranický symbol, černá svastika v bílém kruhu na rudé vlajce, symbolizoval spojení socialismu s nacionalismem. Rudá představovala socialismus, bílá barva myšlenku nacionalismu, a ve svastice nacisté spatřovali symbol vítězství árijské rasy.

„Jsme socialisté, jsme nepřátelé dnešního kapitalistického ekonomického systému kvůli vykořisťování sociálně slabých, kvůli nespravedlivým mzdám, a protože kapitalismus hodnotí lidské bytosti podle bohatství a majetku namísto zodpovědnosti a výkonnosti. Jsme rozhodnuti bezpodmínečně zničit tento systém!" Takto v kostce shrnul nacismus jeho ideolog Gregor Strasser.

Nacistická ideologie, pro někoho možná překvapivě, nastínila kořeny dnešního levicového environmentalistického hnutí. Jedním z prvních textů o lidském zneužívání životního prostředí je text pronacistického filozofa Ludwiga Klagese s názvem Člověk a Země. Mimoto se mnozí nacisté, mezi nimi například Heinrich Himmler, aktivně zasazovali o práva zvířat. Fašistické tendence jsou stále patrné v mnohém z dnešního ekologistického aktivismu, mimo jiné je to důraz na ovlivňování ekonomiky a podniků nevolenými "občanskými sdruženími". Ekofašismus, jako specifická odnož fašismu, by však bylo téma na celý zvláštní text...

Po svém vítězství nacisté uskutečnili jen některé z kroků, po kterých volali ve svém volebním programu. Ponechali velkou část hospodářství formálně v soukromých rukou, ale svázali ho čtyřletým národním plánem. Soukromí majitelé se stali pouhými správci svých podniků, a vše, od předmětu výroby až po odměny jim nařizoval státní aparát. Byla zavedena rozsáhlá sociální opatření a sociální stát, který se snažil ovládnout a dohlížet na každý aspekt lidského života, od jeho práce až po volný čas. Zcela byla odstraněna nezaměstnanost.

"Naučil jsem se z marxismu mnohé," řekl Adolf Hitler svému příteli Hermannu Rauschningovi. "Rozdíl mezi nimi a mnou je, že já jsem skutečně uskutečnil to, co oni pouze bojácně započali. Pouze jsem logicky rozvinul to, v čem sociální demokraté opakovaně selhali..."

Fašismus a Amerika

Fašistické semínko zapustilo kořeny, třebaže poněkud skrytě a nenápadně, i v USA. Americké sklony k fašismu lze spojit s filozofií pragmatismu, jejímž hlavním představitelem byl John Dewey, který hlasitě podporoval vstup USA do 1. světové války kvůli jejímu přínosu pro americké hospodářství a společnost. Americký prezident Woodrow Wilson během války založil Ligu na ochranu Ameriky, organizaci fungující po vzoru italských fasci, která měla za pomoci násilí zastrašovat Američany a udržovat je pod tlakem. Dále ustanovil propagandistický nástroj, Výbor pro veřejné informace. Po skončení války se však Amerika od válečného socialismu odklonila, a vrátila se ke svobodnějšímu systému - mnoho z tzv. progresivistů, kteří nechtěli opustit představu Ameriky coby antikapitalistického státu, se však zhlédlo v italském a německém fašismu. Levicový pokrokářský list The New Republic opěvoval slovy svého šéfredaktora Herberta Crolyho Mussoliniho cestu tvrdé ruky: "Italský fašismus nahradil nehybnost pohybem, život bez cíle cílevědomým jednáním, a sklíčenost vizí velké budoucnosti."

Rooseveltův Nový úděl byl cestou, jakou se američtí progresivisté pokusili navázat na fašistickou tradici wilsonovského válečného socialismu. Roosevelt otevřeně přiznával, že jeho ekonomická politika se částečně ubírá cestou fašismu i nacismu: "To, co děláme v této zemi je něco z toho, co se odehrává v Rusku a něco z toho, co se děje za Hitlera v Německu." Hugh Johnson, šéf Rooseveltova úřadu národní obnovy, který měl na starost uskutečňování programu Nového údělu, a někdejší člen Wilsonovy rady válečného průmyslu, byl hlasitý obdivovatel Mussoliniho.

Dnešní americká levice, moderní progresivisté a protofašisté, jako je například Barrack Obama nebo Hillary Clintonová, stále vidí Rooseveltův Nový úděl jako nesmírně úspěšný program hodný následování - třebaže se během jeho uskutečňování Amerika dostala na samotné hranice fašistické totality.

Je nad slunce jasné, že fašismus (resp. nacismus) nelze spojovat s pravicovými principy. Není možné jej ani definovat pomocí vágních charakteristik, jako například používání násilí proti svým politickým odpůrcům nebo rasismus. Italský fašismus nikdy nebyl přímo rasistický, i když v sobě samozřejmě ztělesňoval národnostní šovinismus. Mussolini přijal rasové zákony teprve na Hitlerovo naléhání, ale nikdy nebyly v Itálii masově uplatňovány. Násilí proti svým politickým konkurentům se dopouštěly všechny levicové strany, v Itálii i v Německu proti sobě znepřátelené bandy levicových anarchistů, socialistů, komunistů a fašistů házely mnohem častěji kamení, než poměrně neškodná vajíčka. Počet kamenu vržených z rukou socialistů nebyl jistě o nic menší než počet kamenů házených z řad fašistů. Americké fašistické tendence se projevovaly navenek velmi nenásilně, a Nový úděl, uskutečňování fašistického řízení ekonomiky na americkém kontinentě, byl uveden v činnost demokratickou cestou. Rathovo, Sobotkovo a Pecinovo varování, že házení vajíček na sociální demokraty a vyrušování na jejich akcích je projevem fašismu, je legrační a fantastické.

Principem fašismu jakožto jedné větve kolektivismu je nadřazenost kolektivu nad jednotlivcem, podřízení svobodu člověka "vyšším" cílům. Morálkou fašismu je altruismus, ideál sebeobětování. Ekonomicko-politickým cílem je produkce "hodnot pro společnost", sledování společenského blaha, veřejného zájmu. Fašistický systém nevidí podnikatele, schopného a tvořivého jednotlivce, jako jediného oprávněného příjemce ovoce své práce, ale jen jako služebníka veřejného zájmu. Soukromé podnikání není fašismem respektováno jako nezadatelné právo lidské bytosti, ale pouze mlčky trpěno tehdy, pokud primárně naplňuje blaho společnosti. V opačném případě je ostouzeno jako antispolečenské a zkažené.

Narozdíl od komunismu nejde fašismus cestou znárodňování, zespolečenšťování výrobních prostředků. Ponechá podniky v rukou svých majitelů, pouze ovládne podniky bezpočtem zákonů a regulací, které omezují a určují výrobu, normy, zaměstnanecké vztahy, odměny, a nechá do fungování podniku mluvit i další hlasy - odborové organizace, odvětvové komory a asociace.

Kdo má v současném politickém kolbišti k takovým ekonomickým a společenským vizím nejblíže? Kromě různých vcelku bezvýznamných tlup vyholených hlav jsou to paradoxně ti, kteří o fašismu nejvíc křičí - sociální demokraté.

Fašistické kořeny dnes

Podívejme se na volební program ČSSD. Především hájí tzv. evropský sociální model, požaduje "sociální ochranu založenou na principu solidarity, rovné příležitosti a spravedlivou odměnu za práci, svobodné odbory a účast zaměstnanců na řízení podniků." Socialisté chtějí rozsáhlý pečovatelský stát - prosazují vysoké dávky v nezaměstnanosti i přídavky na děti, státní školství, státní stipendijní programy, dotace pro školy i rodiny, například na pořízení počítače. Všemožně brojí proti kapitalismu a trhu, který považují za příčinu chudoby, krizí a především nerovnosti mezi lidmi. Soukromé vlastnictví jsou ochotni uznávat jen do té míry, pokud slouží vyšším cílům - ekonomickému růstu, zajištění prostředků pro financování sociálních programů, snižování nezaměstnanosti.

V dlouhodobém programu sociálních demokratů stojí: "Dnešní sociální demokracie se zasazuje o rovnoprávné partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem a hlásí se k tzv. demokratickému socialismu jako k hnutí usilujícímu slovy Karla Kautského o 'odstranění každého druhu vykořisťování a útlaku, zaměřeného proti jakékoliv třídě, straně, pohlaví nebo rase'." Zmínka o rovnoprávném postavení státu a soukromého sektoru je však pouze vyjádřením socialistického pokrytectví. Ve skutečnost vidí sociální demokracie soukromý sektor jako obětního beránka, který na jedné straně slouží pro naplňování "ideálů" socialismu, na druhé straně je obviňován z vykořisťování a bezuzdného drancování.

Samozřejmě nelze nazývat sociální demokraty přímo a aktivně fašisticky orientovanou stranou. Důležité je, že je to právě sociální demokracie, jejíž politicko-ekonomické ideály a základní ideologické principy se nápadně shodují s politicko-ekonomickými ideály a principy fašistů. Neplatí to pouze o našich, malých a často směšných, českých sociálních demokratech, reprezentovaných kašpárky jako je Paroubek nebo Rath, ale například o dnes nejváženější autoritě, která naplňuje sociálně demokratický myšlenkový směr - o Barracku Obamovi. Američtí demokraté jsou dlouholetými ideologickými souputníky sociální demokracie. Ne náhodou si Jiří Paroubek po Obamově zvolení do Bílého domu liboval, že za "jeho program by se nemusela stydět žádná sociální demokracie." Kult osobnosti, který je kolem Obamy vytvářen, a jeho pověst zachránce a spasitele světa si v mnohém nezadá s gloriolou okolo fašistických vůdců. Heslem Obamovy kampaně byla "Změna" - není náhoda, že sloganem "Vše se musí změnit" (Alles muss anders sein!) doprovázel svoji kampaň Adolf Hitler.

Současná vládní "řešení" hospodářské krize lze označit za plíživé zavádění fašistického řízení ekonomiky. Americká vláda, následována vládami v Evropě, postupně zasahuje do řízení stále většího počtu podniků, pod záminkou jejich záchrany před následky krize. Továrny a finanční domy, kterým je poskytnuta vládní finanční pomoc, jsou následně svázány řadou příkazů a regulací. Právě v těchto dnech Obamova vláda zestátnila a získala pod svou kontrolu automobilku General Motors, a plánuje rozsáhlou restrukturalizaci, včetně předmětu výroby. Nejde samozřejmě o zestátnění ve smyslu úplného převzetí podniku státem, ale o získání dominantního postavení. Takovéto partnerství vlády a podniků, ve jménu "vyššího dobra", je hlavní charakteristikou fašistického hospodářství. Podle úmyslů novodobé generace centrálních plánovačů mají nadále soukromé továrny a banky sloužit nikoliv sobeckým zájmům svých majitelů, ale veřejnému zájmu a blahu. Kupříkladu americká demokratická poslankyně Maxine Watersová před časem otevřeně vyhrožovala zástupcům ropných společností, že jejich podniky budou ovládnuty státem, pokud bude cena ropy příliš vysoká.

Takové jsou vize a ideologie dnešních etatistů, kteří se pasují do role zachránců světa před ekonomickou krizí. Dnes ti, kteří přijali, ať už vědomě nebo implicitně, "ideál" fašistického řízení společnosti, nepotřebují násilí jako prostředek získání moci. Pozvolný růst moci státu a stále citelnější zásahy do ekonomiky jsou provázeny stejnými nadšenými ovacemi davů, jako vystoupení fašistických národních vůdců v první polovině minulého století. Lidé, kteří jsou kolektivistickými autoritami soustavně balamuceni a obelháváni - o skutečném významu a nebezpečí fašismu, o pravém důvodu vzniku ekonomické krize nebo skutečných principech svobodné společnosti a kapitalismu - se své svobody rádi vzdají, s blaženým úsměvem na tváři.

Je zřejmé, že než naši sociální demokraté začnou poukazovat na nějaké smyšlené fašistické pohnutky svých odpůrců, měli by si nejprve udělat pořádek doma, ve svých vlastních postojích a myšlenkových kořenech. Jsou těmi posledními, kteří by zde měli upozorňovat na údajnou fašizaci společnosti a nabízet řešení. S fašisty sdílí zásadní myšlenkové principy. Základní ideologická východiska sociální demokracie mají stejné kořeny, jako fašismus: morálku altruismu, která tvrdí, že člověk se má obětovávat pro vyšší cíle, pro blaho společnosti.

Fašismus není házení vajíček na předvolebních akcích socialistů, ani není charakterizován násilnými pokusy o převzetí moci nebo rasistickými zákony - podstatnou charakteristikou jsou politicko-ekonomické cíle a ideologické předpoklady. Měli bychom se mít na pozoru, a nenechat pojem fašismu soustavně zamlžovat a překrucovat - jednoho dne se můžeme probudit v plně fašistickém politickém a ekonomickém systému, o němž naprostá většina veřejnosti vůbec nebude smýšlet jako o fašismu. Sociální demokracie, včetně levicové americké Demokratické strany, tzv. "liberálů", k takovému vývoji značně přispívají.

Zdroje:
Peikoff, Leonard: The Ominous Parallels.
Muravchik, Joshua: Nebe na zemi - vzestup a pád socialismu.
Goldberg, Jonah: Liberal Fascism: The Secret History of the American Left from Mussoliny to the Politics of Meaning.
DeCoester, Karen: Obama to Government Motors: "Let's Roll". Dostupné z: http://mises.org/story/3484

Shiver, Kyle-Anne: Barrack Obama, the Quintessential Liberal Fascist. Dostupné z: http://www.americanthinker.com/2009/05/barack_obama_the_quintessentia_1.html
Ledeen, Michael: We Are All Fascists Now. Dostupné z: http://pajamasmedia.com/michaelledeen/2009/02/12/we-are-all-illiterates-now/
The Ayn Rand Lexicon - Fascism/Nazism. Dosupné z: http://aynrandlexicon.com/lexicon/fascism-nazism.html
Frajdl, Jiří, Prof. PhDr, CSc.: Typologie fašismu. Dostupné z: www.kcprymarov.estranky.cz/archiv/uploaded/8



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 40470 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA