Josef Mlejnek: Světu hrozí „somalizace“

Světu hrozí „somalizace“

Josef Mlejnek

ANDRÉ GLUCKSMANN

Počátek letošního června stačil těm, kteří sní o věčném míru, připomenout neúprosnou a nevyhladitelnou přítomnost chaosu v dnešním světě

Malý Východní Timor s necelým milionem obyvatel, vedený úctyhodným nositelem Nobelovy ceny za mír -José Ramos-Horta získal tuto poctu v roce 1996 - a zahrnovaný blahosklonnou přízní OSN, tone v rabování a krveprolití: vzbouřenci z řad armády rozněcují a vyhrocují latentní politicko-sociální zmatek.

Příslušníci afghánského Talibanu, rozprášení před čtyřmi roky, dávají o sobě vědět novými násilnostmi. Pick-upy a terénní vozidla 4X4 ježící se kulomety zajišťují v Somálsku triumf největších fanatiků a islámské soudy vydávají s okamžitou platností zákaz přenosů z fotbalového mistrovství světa, neboť fotbal je satanská hra.

A Irák každý den oplakává mrtvé civilisty, podřezané nebo vyhozené do povětří krvavými řezníky tesknícími po časech Saddáma Husajna.

Jen si to připomeňme

Myšlenkové pochybení západních vojenských představitelů dlouho spočívalo v tom, že současné konflikty měřili opožděnou válkou v minulosti. Toto chorobné oslabení vůle zasáhlo ony pacifistické štáby tak, že Washingtonu nyní předhazují, že nezadržitelně spěje k „novému Vietnamu“. Těžko hledat naivnější nesmysl: Zarkáví přece nebyl Ho Či Min. Irák se vymanil z třicetiletí odporné totalitní diktatury, nikoli ze tří desetiletí protikoloniálního povstání proti Francii, posléze proti Japonsku a znovu proti Francii, na kterou chtě nechtě navázaly Spojené státy. Žádná geopolitická veličina nedovoluje přenášet na současný irácký zmatek schémata poslední velké horké války, která se naštěstí změnila na válku studenou. Hrozba, která visí nad iráckou společností, není žádná vietnamizace, nýbrž „somalizace“.

Jen si připomeňme, jak se v Mogadišu vylodily - pod patronací OSN - speciální mezinárodní oddíly s Američany v čele (Operace Restore Hope). Bylo zapotřebí zajistit přežití vyhladovělé populace, vyvražďované vzájemně mezi sebou soupeřícími klany. Když Američané ztratili devatenáct svých vojáků v děsivé pasti, elitní GIs se vrátili zpátky na loď. Zbytek je znám: zkoprnělý Clinton rozhodl „už nikdy“ a o rok později odmítl intervenovat ve Rwandě (duben 1994), kde by bývalo stačilo pět tisíc modrých baretů k zastavení genocidy, která znamenala smrt jednoho milionu Tutsiů v průběhu tří měsíců; pokud jde o poměr rychlosti a počtu obětí, šlo o překonání osvětimského „rekordu“.

Války proti civilistům

Pokračování tohoto pokračování je známo přinejmenším stejně dobře. Vyhlazovací mor se rozšířil na tropickou Afriku, můžeme připočíst miliony mrtvých v Kongu a v okolních zemích. Dnešní Somálsko vězí v drápech ozbrojených band islámských tribunálů, živících se z fondů, které CIA neúspěšně vynaložila na boj proti nim - nyní hrozí dokonce nebezpečí, že se v Africkém rohu vytvoří nový Afghánistán talibů.

Všimněte si, že v pozadí stojí různí činitelé. OSN je zodpovědná za Timor. NATO (se silnou evropskou účastí) odpovídá za situaci v Afghánistánu, Pentagon v Iráku. Jednotlivé pozice se nicméně vzájemně protínají a překrývají, neboť útrapy kolem kontrol a omezování jsou v postatě stále tytéž. Zjednodušený somálský model se začíná postupně rojit po celé planetě. Braním rukojmích, zastrašováním a zabíjením se obyvatelé stávají snadnou válečnou kořistí místních vůdců bez víry a míry. Pod různými, volně proměnnými záminkami - jednou je to náboženství nebo etnikum, jindy zabedněná rasistická nebo nacionalistická ideologie či pověření plynoucí ze zfalšované paměti - se svářejí o moc komanda s prsty na spouštích kalašnikovů. Proti sobě bojují nepoměrně méně než proti civilistům, kteří tvoří 95 procent obětí, mezi nimiž jsou především ženy a děti.
Terorismus jako vědomý a záměrný útok na civilisty nepatří pouze do výbavy islamistů. Všimněme si, že stejný postup byl použit a je používán pravidelnou armádou (s požehnáním pravoslavných popů) a milicemi na příkaz Kremlu v Čečensku, kde již napočítali desítky tisíc mrtvých dětí. Když se vrahové odvolávají na Korán, jde o neozbrojené kolemjdoucí, muslimy, kteří trpí a umírají. Somálsko je laboratoří in vivo pro ohavnost všech ohavností: války proti civilistům.

Dobývat, dobývat, dobývat

Válka, která od roku 1945 až do pádu berlínské zdi v roce 1989 probíhala v Evropě i Severní Americe, byla studená. Všude jinde ve světě propukaly revoluce a kontrarevoluce, docházelo ke státním převratům a k vraždění boháčů. V dějinách lidských společenství nikdy nedocházelo k podobným otřesům jako v onom krátkém půlstoletí, kdy se hroutily nespravedlivé koloniální říše a kdy na druhé straně boje za osvobození a různá povstání a převraty zplodily nové despocie více méně totalitární povahy. V bouřlivém víru braly zasvé tisícileté tradice. Správní struktury, odvěké vazby a obyčeje byly vystaveny systematickému ničení. Dvě třetiny nám podobných lidských bytostí ztratily u výstupu z tohoto světového historického otřesu svá poznávací znamení. Nemohou žít jako předtím. A už vůbec nemohou (zatím ne, tvrdí optimisté) existovat jako spokojení občané západních právních států.

Ve všech čtyřech světových stranách našeho univerza se rozmáhají rybníky s potěrem mladých a ještě mladších válečníků, svlečených do půl těla nebo oblečených v uniformě, kteří jsou všichni ovládáni stejnou žádostivostí dobýt pro sebe za každou cenu obydlí, prýmky, ženy a bohatství. Pomocí kulometů a minometů se zmocňují venkova a velkých sídlišť, nechávají vybuchovat automobily s výbušninami a lidské bomby, aby se o svou nadvládu nemuseli s nikým dělit. Ambiciózní státy bez nejmenších skrupulí mohou mezi zmíněným válečnickým potěrem hledat potřebné vrahy, aby podporou různých terorismů získávaly moc a vliv nelegálními cestami.

Takže co chceme?

Ernst von Solomon na počátku výmarské republiky (1920) prorocky prohlásil, že „světová válka 1914-1918 skončila, ale válečníci jsou stále zde“ - v hitlerovských přepadových oddílech se to nakonec polovičními žoldáky jen hemžilo. Při pádu sovětského impéria ruský spisovatel Vladimir Bukovskij upozorňoval na to, že „drak je mrtev, ale dračí setba pokračuje“. A někdejší příslušníci Rudé armády devastovali pod Miloševičem bývalou Jugoslávii nebo na příkaz Jelcina a Putina Severní Kavkaz.
Bývalo by lépe neodstraňovat Saddáma Husajna a umožnit mu, aby v následujícím desetiletí rozšířil a doplnil svou děsivou statistiku mučení, mrzačení a mrtvol o jeden nebo dva miliony obětí během jednoho čtvrtstoletí?

Iráčané se dokázali přes všechno vyhrožování zabitím už třikrát dostavit ve stále masivnějším počtu k volebním urnám; nezdá se tedy, že by diktátorova pádu želeli. Mají se dnes Američané a jejich spojenci okamžitě stáhnout jako před časem ze Somálska? Dokonce i ty nejvíc protiamerické vlády včetně těch nejposedlejších, jako je francouzská, se modlí, aby se nic takového nestalo a aby koalice nevyklidila půdu řezníkům uřezávajícím hlavy.

Boj za odvrácení „somalizace“ planety začíná právě teď a velice pravděpodobně ovládne celé 21. století. Odolají-li Američané sirénám izolacionismu, dokážou se poučit ze svých omylů. Evropa se buď rozhodne jim pomoci, nebo se vydá napospas vřelé péči petrolejového cara Putina, který je připraven ohlídat starý kontinent. Při hlásání protiteroristického terorismu se bude opírat o příklad jím zdevastovaného Čečenska. Je třeba se rozhodnout. Buď přistoupíme na všeobecnou somalizaci a budeme hledat útočiště v iluzorní euroasijské pevnosti, nebo obnovíme demokratické, vojenské a kritické euroatlantické spojenectví.
----------------------------------------------------------------------
André Glucksmann - narodil se roku 1937 ve Francii židovským emigrantům, které z Německa vyhnal nacismus. Uznávaný filozof, spisovatel, esejista, autor řady knih (např. Dostojevskij na Manhattanu či Západ proti Západu), z nichž však žádná dosud nevyšla česky.
-----------------------------------------------------------------------
Autor poskytl svůj text k publikaci v MF DNES. Přeložil Josef Mlejnek, titulek a mezititulky jsou redakční. Vyšlo v 1. 7. 2006 v příloze Kavárna.