Jan Schwippel: Potřebujeme evropskou ústavní smlouvu?

Potřebujeme evropskou ústavní smlouvu?

Jan Schwippel

13.02.2007, Metro

V současné době sociální demokracie stále častěji směruje otázky na stanovisko vlády k debatě o evropské ústavní smlouvě. Lubomír Zaorálek ve sněmovně dokonce prohlásil, že Česká republika by se mohla stát klíčovým oponentem tohoto dokumentu. Jde o zajímavý názor zahraničního experta sociální demokracie, který svého času tvrdil, že Unie dnes vnímá střední Evropu, přesně řečeno Polsko a ČR, jako klíčovou oblast nestability. Trochu podle hesla " když nemůžeme být nejlepší, buďme zajímaví aspoň tím, že jsme nejhorší". Je ovšem takový názor oprávněný?

V poslední době se zdá, že tzv. období reflexe, vyhlášené v Evropské unii po " ne" v referendech ve Francii a Nizozemsku, mělo sloužit k tomu, aby některé věci upadly v zapomnění. Někdy je ale dobré fakta připomenout. Již na jaře 2005, ještě před referendy ve Francii a Nizozemsku, se obrátil poslanec Evropského parlamentu za ODS Jan Zahradil interpelací na Evropskou komisi s otázkou, jaké právní důsledky by mělo" ne" v referendu k evropské ústavní smlouvě, byť jen v jedné členské zemi. Zdůraznil, že mu jde o jednoznačné právní důsledky vyplývající z evropského primárního práva.

Evropská komise mu ústy tehdejší komisařky Margot Wallströmové odpověděla, že pokud byť pouze jediná země odmítne euroústavu ratifikovat, současné znění evropských smluv neumožní, aby vstoupila v platnost. To je důležité sdělení. Stávají se tak nepravdivými nejrůznější spekulace, že jedna země nemůže ratifikaci zablokovat nebo že v ratifikaci je možno pokračovat i po" ne" v jedné zemi, jako by se nic nestalo.

Česká republika tedy poté, co euroústavu v referendu odmítly dvě zakládajícízemě EU, není a nemůže být jejím klíčovým oponentem. Někdy se ale hovoří o tom, že referenda se v těchto dvou zemích mohou opakovat, což by v případě, že by tentokrát dopadla v obou případech kladně, mohla situaci zásadně změnit.

Nic ale nenasvědčuje tomu, že by k tomu snad mohlo dojít. Ze sporadických reakcí politiků v Nizozemském království lze vytušit konsensus, že ústavní smlouva ve stávající podobě již ke schválení znovu předložena být nemůže. Lze uvést příklad ministra zahraničí Bota, který se vyjádřil na podporu nové smlouvy, která by neobsahovala ústavní prvky, jakými jsou vlajka nebo hymna Evropské unie.

Podobně ani ve Francii se opakování referenda nerýsuje a v tomto duchu se vyjadřují i oba nejvýznamnější kandidáti ve volbách prezidenta Francouzské republiky, které proběhnou 22. dubna. Nicolas Sarkozy je zastáncem " mini smlouvy", zástupkyně francouzských socialistů Ségolene Royalová podporuje myšlenku sjednání nové smlouvy, což je dáno jistě i tím, že socialisté byli v otázce ústavní smlouvy rozděleni a Royalová chce toto rozdělení překonat. Podobně - ve smyslu sjednání nové, kratší a přehlednější smlouvy, se vyjadřuje ostatně i " třetí vzadu" - zástupce centristů Francois Bayrou.

Ve Francii a Nizozemsku se tedy referendum opakovat nebude. Nezměněná pokračování v ratifikačním procesu - za okolností odmítnutí textu ve Francii a Nizozemsku a navzdory uvedeným jasným předpisům primárního práva Evropské unie - tedy nejsou ničím jiným než zavíráním očí před realitou a popíráním faktů.

Takový postoj může reálně poškodit nejen Českou republiku, ale i Evropskou unii a může v krajním případě znamenat až konec EU jako uznávaného právního prostředí.