Šaráda „všehoschopné čarodějnice“

Martin Stín

Paní ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová se kdysi v žertu označila za „všehoschopnou čarodějnici“. Pokud tím chtěla říci, že je ochotná se pustit do řešení problémů, před nimiž jiní couvají, nepřeháněla. Krátce po nástupu do úřadu se rozhodla spustit od 1. ledna 2010 zavádění trestu domácího vězení, kdysi jedné z vlajkových lodí sebechvály exministra Jiřího Pospíšila, později zanedbané a odsunuté na neurčito. Je to odvážný kousek, protože se určitě najdou šikulové, kteří budou zneužívat nedostatečnosti náhodného dozoru pracovníky Probační a mediační služby ČR a budou mít díky obcházení podmínek domácího vězení skutečně „fešáčky kriminál“. Novináři takové případy jistě odhalí a budou za ně smělou ministryni ostouzet. Avšak alea iacta est a právě pod tlakem neudržitelnosti přechodného řešení bude stát nucen technické vybavení pro hlídání odsouzených co nejrychleji obstarat. Pokud by se paní ministryně neosmělila, trvalo by hledání dodavatele hlídacích náramků možná i několik let, během nichž by se přeplněné věznice dále plnily lidmi, jejichž věznění nepřinese žádný užitek.

Dalším husarským kouskem bylo napadení zákonnosti trestního stíhání Jiřího Čunka stížností pro porušení zákona ve prospěch i neprospěch obviněného. Kauza vyvolávala od počátku velkou pozornost veřejnosti, která přerostla v rozhořčení, když 4.června 2007 státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek případ těsně před ukončením policejního vyšetřování odebral dozorovému státnímu zástupci Radimu Obstovi, aniž by mu dal možnost rozhodnout o důvodnosti případného podání obžaloby. Předal jej místně nepříslušnému jihlavskému státnímu zástupci Arifu Salichovovi, který trestní stíhání zastavil. Za počiny svých podřízených se vehementně postavila nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, jež tím na sebe vzala nesmazatelně svůj díl odpovědnosti. Událost se stala podkladem pro vznik legendy o „justiční mafii“ tří významných právníků a „střelivem“ mediálních útoků na všechny, kdo mohli mít se zásahem cokoli společného. Exministr Jiří Pospíšil vytrvale odmítal všechny podněty ke stížnosti pro porušení zákona proti předání věci do Jihlavy s tím, že na postupu NSZ neshledal žádné vady. Zpráva, že se paní ministryně rozhodla sáhnout do vosího hnízda a stížností pro porušení zákona předhodit zákonnost postupu státních zástupců k posouzení autoritě nejvyšší – soudcům Nejvyššího soudu ČR – byla proto překvapením. Zněla ovšem sympaticky, protože paní ministryně deklarovala úmysl očistit touto cestou pověst české justice (tím trochu „ujela“, neboť státní zástupci jsou součástí moci výkonné).

Další překvapení a s ním i rozpaky se dostavily po zveřejnění obsahu stížnosti. Nenapadá totiž předmět nevole veřejnosti – předání věci z Přerova do Jihlavy - ale nezákonnost trestního stíhání již od sdělení obvinění, a to z ryze formálních důvodů, bez ohledu na obsah skutkových zjištění, jež by údajně vedla policii k záměru navrhnout podání obžaloby. Pokud Nejvyšší soud ČR potvrdí při ohlášeném zasedání dne 1.října 2009 její domněnku o nezákonnosti stíhání Jiřího Čunka od samého začátku, přezkoumání zásahu z 4. června 2007 již patrně nebude možné, snad s výjimkou použití nástrojů trestního práva.To by ale státní zástupci asi nepřipustili.

Podstata finty paní ministryně je pro laika obtížně pochopitelná. Spočívá v nadřazení nároku na zachování formálních pravidel spravedlivého procesu nad věcné posouzení obsahu skutkových zjištění, učiněných v trestním řízení. Jednou z hlavních zásad zákonného postupu trestního stíhání je dozor a usměrňování činnosti policie místně příslušným dozorovým státním zástupcem, nad nímž bdí dohledový státní zástupce z nadřízeného státního zastupitelství. Trestní stíhání mají provádět orgány místně příslušné, jimž může být věc odebrána jen zákonným postupem. V našem případě by to mělo být Okresní státní zastupitelství ve Vsetíně. Na návrh PČR ale dohledový státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (jehož nadřízenou je krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, která se smutně proslavila v „Ceplově“ procesu na ochranu osobnosti proti Marii Benešové) pověřil dozorem přerovského státního zástupce Radima Obsta, který jej skutečně vykonával až do zásahu NSZ. Jenže v usnesení o přikázání věci do Přerova se hovoří o prověřování případu, a „prověřování“ je terminus technicus trestního řádu, který označuje určitou fázi vyšetřování, v odůvodněných případech ukončenou sdělením obvinění, jímž je teprve zahájeno vlastní trestní stíhání. Zjednodušeně řečeno, těžiště stížnosti pro porušení zákona spočívá v názoru, že ve chvíli, kdy PČR sdělila Jiřímu Čunkovi obvinění, prověřování skončilo a dozorování mělo být vráceno místně příslušnému OSZ ve Vsetíně, nebo měl dohledový státní zástupce pověřit Radima Obsta dozorem nad trestním stíháním. Protože se nic z toho nestalo, podle právního názoru autorů stížnosti nebyla ve fázi trestního stíhání naplněna základní podmínka jeho zákonnosti, tj. dozorování činnosti PČR místně příslušným státním zástupcem. Sílu námitky nesnižuje ani skutečnost, že zůstal i tak zachován dohled místně příslušným vyšším státním zastupitelstvím. Námitka je logická, po formálněprávní stránce se zdá být neprůstřelná, a pokud ji soudci Nejvyššího soudu ČR potvrdí, bude třeba ji přijmout. Není mi ovšem jasné, zda by v tom případě bylo na místě zastavení trestního stíhání jako nezákonného od samého počátku, či jeho vrácení na začátek. Hlodá ve mně ale červ pochybnosti: představme si modelovou situaci, v které by byl Jiří Čunek na základě stejně chatrných důkazů, jaké byly proti němu použity v tomto případě, obviněn nikoli z úplatkářství, ale z vraždy. Námitka by zřejmě platila i pak, se všemi z toho vyplývajícími důsledky, a to i jako vodítko v budoucích možných podobných případech.

Proti argumentaci, použité ve stížnosti paní ministryně, se ale ozývají i kritické hlasy. Poukazuje se na to, že trestní řád nezná pojem přikázání věci státnímu zástupci na dobu určitou či na vymezený úsek vyšetřování, a také jsou pochybnosti, zda formulace nešťastného usnesení dohledového státního zástupce je skutečně míněna jako vymezení úseku vyšetřování, pro který je dozorový státní zástupce zmocněn, nebo jako označení věci, která se předává.

V souvislosti s výše uvedeným vystupuje do popředí nejpodstatnější část šarády, kterou nám paní ministryně předhodila k luštění: jaký vliv má mít rozhodnutí o její stížnosti na očištění pověsti české justice, zpochybněné právě předáním věci Jiřího Čunka na OSZ v Jihlavě ? Neznáme její záměry, jak naložit s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, ať bude jakékoli. Lze předpokládat, že má připravena variantní řešení, v nichž bude skryta odpověď na výše uvedenou otázku. Jisté je ovšem tolik, že vyhověním stížnosti by soudci Nejvyššího soudu ČR státním zástupcům neprospěli: odhalili by totiž nekompetentnost státních zástupců všech stupňů, kteří se od samého počátku věcí Jiřího Čunka zabývali. Poměrně nejlépe by z toho vyšel Radim Obst, od něhož při jeho postavení státního zástupce OSZ nelze požadovat více než rutinní plnění přikázaných povinností. Všichni, kdo stojí v hierarchii státního zastupitelství nad ním, měli být právnicky vyzrálejší a pochybení měli odhalit již dávno, dokud je bylo možno napravit. Například státní zástupce NSZ, který mu věc odebral, ji měl v souladu s argumentací stížnosti vrátit na OSZ ve Vsetíně, ale místo toho ji předal dalšímu místně nepříslušnému státnímu zástupci v Jihlavě. A tak bychom mohli probírat i další činitele státního zastupitelství až po Renatu Veseckou, a pozornost by zasloužil i exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil a jeho bájeslovní „experti“.