Nová hračka

Martin Stín

Odhalené plagiátorství na Právnické fakultě ZČU mělo účinek jiskry, která zapálila požár: následovalo skandální odhalení podezřelého nabývání vysokoškolských titulů uchazeči, podílejícími se dílem na moci, dílem na trestné činnosti. Vzedmula se vlna až hysterického zájmu novinářů, která se vzápětí přelila mezi politiky. Novináři i politici tak dostali novou hračku k té, kterou jim poskytl pan prezident trváním na pojistném doplňku k Lisabonské smlouvě. Jiří N.Paroubek se s ponurým výrazem boha svaté pomsty svěřil novinářům, že jeho strana bude požadovat zřízení poslanecké komise pro vyšetření poměrů na skandalizované fakultě. Napoleónek z Lidového domu jistě dobře ví, že dosud žádná poslanecká komise nic nevyšetřila, a úplně zapomněl, že ještě nedávno stejně hrozivě požadoval zřízení vyšetřovací komise, která by vyšetřila protiprávní zásahy státních zástupců do trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka, a brousil si zuby na odvolání Renaty Vesecké z úřadu nejvyšší státní zástupkyně. Souběh jeho zapomnětlivosti a zájmu o novou hračku dává tušit, jak poslanecké vyšetřování v případě zřízení komise skončí: do ztracena. A stejně se vyčerpá zájem novinářů, jako je omrzelo pronásledování původců a vykonavatelů záchrany Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho případu, jenž se ještě před několika týdny ucházel o postavení „trvalky“, srovnatelné s tzv. kauzou „katarského prince“. V posledně zmíněném případě halasení novinářů a politiků umlklo náhle, jakoby po závěrečném švihnutí taktovkou neviditelného dirigenta, jakmile Daniela Kovářová oznámila předložení stížnosti pro porušení zákona v kauze Jiřího Čunka, jejíž obsah byl do poslední chvíle pečlivě střeženým tajemstvím. Až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009 nemělo smysl se věcí zabývat. K vyhasnutí zájmu jistě přispělo prohlášení paní ministryně, že smyslem podání stížnosti je očištění justice v očích veřejnosti. Když se pak ukázalo, že stížnost směřovala pouze proti zcela formálnímu pochybení státních zástupců v počáteční části trestního řízení, jež je z hlediska obrazu státního zastupitelství v očích veřejnosti zcela bezvýznamné, očekával jsem, že se na paní ministryni snese déšť kamení. Nestalo se: novinářský zájem se omezil na pár článků a nezaznamenal jsem žádný významný záporný ohlas ze strany politiků. Z celé kauzy zbyly jen průvodní nepříjemnosti: trestní stíhání Romana Zubíka a Petra Smiřáka kvůli pokusu o podplacení Marcely Urbanové a kárné řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlovi Kučerovi, který nemá vůči státním zástupcům žádnou pravomoc av podstatě trpí za to, že se rád baví a přátelí se mimo jiné s exministrem Pavlem Němcem a nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou. Opad zájmu je tak nápadný, že to až působí dojmem, že došlo k utajené dohodě mezi parlamentními politickými stranami, že ve věci nastolí perpetuum silentium. (Toto konstatování nemá být pokynem ke kamenování paní ministryně: na místě je trpělivost s tajuplnou dámou, protože nevíme, co má dále za lubem a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009 jí asi vytvořil vhodné předmostí k úspěšnému útoku na protiprávní usnesení státního zástupce NSZ z 4.června 2007). Pokud se něco takového stalo, byl by to důkaz o nevážnosti zájmu politiků a novinářů o takové trvalé hodnoty, jako je stabilita právního řádu, rovnost občanů před zákonem či etika jednání vymahatelů práva.

Předpokládám, že mediální bublina senzačních odhalení neřádstva na Právnické fakultě ZČU v Plzni časem splaskne: případů neoprávněně získaných titulů asi nebude tolik, jak se nyní zdá. Plagiátorství si zachová pevnou zápornou hodnotu, ale týká se jen několika jedinců, takže po odchodu provinilců z fakulty se na ně brzy zapomene. Naopak, budou-li novináři důslední a projeví skutečného investigativního ducha, vytáhnou jistě na světlo také podivné podnikatelské aktivity některých fakultních hodnostářů a dalších, s nimi spolupracujících právníků na Karlovarsku a možná i jinde. Národ se pak bude „bavit“ ještě lépe. Celý případ je dílčí částí odpudivého obrazu specifických projevů obecného mravního úpadku současné společnosti, příznačných pro prostředí profesionálů, činných v orgánech vynucování práva a přilehlých institucích. Stejně jako nepravosti v kauze Jiřího Čunka, také plzeňský případ ukazuje, že se v těchto kruzích vytvořilo „měkké“ mravní prostředí, snášenlivé jak vůči zneužívání státem propůjčené moci, tak připouštějící ochotné přijímání či dokonce bezohledné využívání neoprávněných výhod a tolerující „směnný obchod“ s protislužbami mezi lidmi „stejné krevní skupiny“. Samozřejmě, na nepravostech, jež páchají policisté, státní zástupci, soudci a příslušníci dalších právnických povolání, se podílí jen část z nich. Přesto nelze podceňovat závažnost případu. Zvyšuje ji poznatek, že v orgánech vynucování práva a pořádku v zemi v duchu hesla „kozel zahradníkem“ působí neznámo kolik mravně narušených jedinců, kteří se neostýchali využít „levnější“ cesty k získání diplomu. Spojuje je mezi sebou stejný druh provinění, pokleslá morálka a přátelství, navázaná při studiu: v souhrnu to jsou skvělé podmínky pro vytváření účelových společenství, sloužících k získávání prospěchu na úkor společnosti. Budeme se těšit na zprávy o jejich dalších osudech.

Veřejnost by si měla položit otázku, jak je možné, že profesní morálka části právníků, působících v orgánech vynucování práva a pořádku klesla na výše popsanou úroveň. Jako laik se domnívám, že jde o jeden z projevů nedůslednosti „sametové revoluce“, spočívající v zachování kontinuity našeho právního systému s předlistopadovými poměry. Není bez významu, že se do nového řádu přenesly snahy vést řízení v utajení před zraky veřejnosti či chránit příslušníky orgánů před kritikou účastníků řízení. Zejména v činnosti státních zastupitelství se díky tomu udržují prvky inkvizičního řízení. Nositeli kontinuity se strukturami protiprávního režimu a zvyklostmi, které v nich panovaly, jsou předlistopadoví soudci, bývalí prokurátoři (včetně vojenských) a další, kteří prošli sítem polistopadových občanských komisí: z minulosti si přinesli do nových poměrů dobové zvyklosti a postoje a přenášejí je na své mladší kolegy. Jejich jména se často vyskytují v kauzách, budících pochybnosti veřejnosti. Neblahý vliv má vytvoření soustavy opatření, prakticky zbavující příslušníky orgánů vynucování práva odpovědnosti za neetické chování, neprofesionalitu či dokonce za zneužití pravomoci. Bičem na pachatele kárných provinění by měly být kárné soudy. Různé zveřejněné případy jejich kolegiální smířlivosti s hříchy obviněných se časem staly předmětem až posměchu a rozhořčení zasvěcené části veřejnosti. Neudržitelnou situaci kárného řízení měla napravit novelizace zákona o soudech a soudcích v r.2008. Byly zrušeny dosavadní kárné senáty, obsazené výlučně soudci a státními zástupci, zasedající na vrchních soudech a Nejvyšším soudu ČR. Funkci kárného soudu nyní vykonává kárný senát Nejvyššího správního soudu, do něhož byli vpuštěni také představitelé jiných právnických profesí, jako advokáti či pedagogové právnických fakult. Komunity soudců a státních zástupců přijaly novinku s nelibostí v domnění, že se jim v nových poměrech povede špatně. Mnoho se ale nezměnilo, neboť „kde není žalobce, tam není soudce“: kárná pravomoc zůstala nadále v rukou předsedů soudů a ministra spravedlnosti, již se vyvolání kárného řízení proti svým podřízeným bojí „jako čert kříže“. Stejně dobře jsou soudci a státní zástupci chráněni před možností trestního řízení kvůli zneužívání pravomoci, nadržování aj. trestným činům. Chrání je stavovská solidarita a podzákonný předpis, vydaný bývalou nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou, jenž téměř znemožňuje zahájení trestního stíhání soudců a státních zástupců za činy, spáchané v souvislosti s výkonem profese. Ve společenském prostředí, v němž kárná provinění a trestné činy, související s výkonem profese, téměř vždy unikají potrestání, nevyžaduje rozhodnutí státních zástupců či soudců k protiprávnímu jednání žádnou zvláštní odvahu. Dlouhodobě uplatňovaná kázeňská a trestněprávní imunita má zhoubné účinky na jejich profesní morálku. Dokud soudci a státní zástupci „neklesnou“ v tomto ohledu na úroveň neprávnických profesí, budou se dále rodit skandální aféry v resortu spravedlnosti a „přilehlých“ institucích.