Kdy skončí kšefty se zdravím?

Tomáš Munzi

Diskuse o reformách v českém zdravotnictví jsou v plném proudu, ale některé mýty a pojmové dezinterpretace jsou neustále vyživovány, či spíše přiživovány. Opravdu nám do budoucna hrozí nadvláda monopolů a diktatura pojišťoven, jejichž oběťmi se stanou nebozí pacienti a monopoly zneužívaní lékaři?

Pokud se podíváme střízlivě na organizaci současného českého zdravotnictví, nelze se ubránit dojmu, že výše uvedené mýty do písmene naplňují známé přísloví: Kdo nejvíc křičí, od toho to fičí. Dějiny monopolizace jsou vždy spojeny se státem garantovanými privilegii, nikoliv s tržním podílem na svobodném trhu. Kdyby se měla vytvořit parodická analogie se známou společenskou hrou Monopoly, současné české zdravotnictví, plně postavené na kartelizaci a monopolizaci, by mohlo sloužit za krásný pracovní materiál.

Tím nejdrastičtějším současným monopolem je cechovní charakter povinného členství v České lékařské komoře. Ta má být ze zákona garantem kvality lékařské péče a zároveň hájit profesní zájmy lékařů. Tím je ale monopolně uměle vytvářen principiální střet zájmů, který je znám už od dob středověkých cechů. Své by o tom mohlo vyprávět mnoho poškozených pacientů, neřkuli pozůstalých, kteří se v mnoha případech nikdy nedopátrají spravedlivého, tedy nezávislého vyřízení svých stížností na lékařské postupy. Jakékoliv povinné členství vždy vytváří morální hazard, který v případě doktorů vede k nivelizaci kvalitativního srovnávání, a především profesní odpovědnosti. To dlouhodobě vede k potenciálně nižší akumulaci profesního, intelektuálního a sociálního kapitálu pod záštitou diktatury jednoho politického předsednictva než v rámci případné svobodné a dobrovolné konkurence čistě odborných a nepolitických sdružení lékařů. Z tohoto důvodu je myslím až příliš jasné, že strach před takzvanou diktaturou pojišťoven je spíše panickou obavou před vznikem konkurenčních arbitrů v nezávislém posuzování kvality lékařské péče a stížností pacientů.

Co je příčinou toho všeho? Proč se najednou tolik lékařů bojí reforem a křičí, že do zdravotnictví obchod nepatří? Lékařům snad o peníze nejde? Myslím si, že rozumní doktoři vědí, v čem je prapůvod tohoto pseudohumanistického cynismu. České zdravotnictví je dnes jedním z nejbrutálnějších obchodů, který si lze vůbec představit. Na veřejnosti vám sice každý lékař řekne v rámci politické korektnosti, že je současné zdravotnictví rovné, spravedlivé a bezplatné pro všechny.

Mezi čtyřma očima se pak dozvíte možná tak o rovnosti rovnějších a tvrdé korupční hře té nejdrsnější protekce. Dokonce i jedna moje bývalá spolužačka mi otevřeně řekla, že šla studovat medicínu hlavně proto, aby do budoucna vůbec ochránila svou rodinu v případě nějaké tragédie a nemusela být rukojmím černého trhu.

Jako všude, tak právě hlavně ve zdravotnictví v mnohem větší míře platí, že pokud není díky ústavní chiméře bezplatnosti umožněn svobodný obchod pro všechny, musí se nutně ustavit nesvobodný obchod privilegovaných. Na něm platí železné ekonomické zákony prohibice, které zúčastněné lidi transformuje v bezohledné cyniky. V netransparentním obchodním prostředí trpí kvalita služeb, odpovědnost a vůbec celé morální klima. Lidé se tolik neusmívají a lidská důstojnost je podrývána díky vnucené atmosféře socialistického pokrytectví. Je proto nutné jasně říci, že každý lékařský úkon obchodem vždy byl, je a bude. Jde jen o to, jestli je transparentní, etický a svobodně přístupný pro všechny. Jakékoliv snahy o omezení svobodného obchodu jsou vždy motivovány snahou o skryté dobývání renty většinou v podobě nějakého obálkového bypassu. Vše je navíc absurdně ospravedlňováno nějakým zdánlivě vznešeným cílem – solidarita, rovnost, bratrství, bezplatnost apod.

Největším přínosem starořeckého lékaře Hippokrata bylo separování objektivní lékařské vědy od společenského mysticismu té doby v jeho nejslavnějším díle Corpus Hippocraticum. Současné české zdravotnictví fatálně potřebuje separování svého fungování od socialistického mysticismu a falešné solidarity. Doufejme proto, že se dnes sám Hippokrates obrací v hrobě.