Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Reportáž točená na „Tlusté“ oprátce

Dušan Šrámek

Reportáž televizní stanice Nova a týmu pořadu Natvrdo. Tvůrci pořadu, kteří chtěli odkrýt zákulisí české vrcholné politiky přitom podle všeho netušili, na co vlastně narazí. I z tohoto důvodu se zvedly v mediálním světě i mezi některými českými právníky diskuse o míře novinářské etiky, a hranici, kde začíná a končí veřejný zájem, který by ospravedlňoval některé netradiční novinářské praktiky, jako je používání skryté kamery či aktivní vytváření příběhu cestou cílené provokace. Dlužno říci, že toto ospravedlnění se autorům dostalo až v průběhu reportáže jaksi mimochodem, a to jenom díky hlouposti, pocitu důležitosti a řadě dalších nepěkných vlastností poslance Jana Moravy. Bez toho, aniž by sám nadále rozvíjel a postrčil celou kauzu do další fáze tím, že si objednal natáčení dcery poslankyně Olgy Zubové, by s natočeným materiálem zřejmě niv moc nepořídil. Přitom právě natáčení společného setkání dcery Martiny s aktivním poradcem vnáší do počínání Janka kroupy největší etický problém. Například podle advokáta Tomáše Sokola je pořizování cílených audiovizuálních nahrávek třetích osob naprosto nepřípustná. Je otázkou, jak by dopadla žaloba na ochranu osobnosti, pokud by ji Martina Zubová skutečně podala. Nicméně bez verifikace poslancových úmyslů skutečným natočením by se dalo stěží dokázat, kam až je schopen daleko zajít, a ztotožnit osoby, které stály v hledáčku jeho zájmu. Moravova obhajoba toho, že sám chtěl objevit, kdo za sháněním informací na politiky stojí, je účelová a lživá. To potvrzuje jednak jeho aktivní zájem o nabídku Tlustého fotografií premiérovu poradci Marku Dalíkovi a předsedovi klubu, ale především jeho reakce ve chvíli, kdy byl konfrontován se skutečným pozadím celého příběhu. Český James Bond, jak sám sebe Morava tituloval, ovšem mohl informovat policii, případně státního zástupce, a s jejich případným svolením a návodem mohl celou fiktivní detektivní kancelář monitorovat. Takhle se i přes svůj odchod, který byl nakonec stejně nevyhnutelný, stále vystavuje podezření ze spáchání trestného činu vydírání, respektive přípravy k tomuto trestnému činu.

Zbývá zodpovědět zásadní otázku, zda byl skutečně pouhým sólistou, jak tvrdil, a jak tvrdí i celá ODS v čele s premiérem, či zda existuje skutečně v ODS nějaká širší skupina, která se věnuje sběru kompromitujících materiálů na své politické protivníky, koaliční partnery, ba dokonce neposlušné poslance ze svých řad. O tom, že jsou poslanci přetahováni či přemlouváni k potřebnému hlasování i za pomoci nečistých metod si cvrlikají vrabci na střeše. Opakující se mediální útoky na Tlustého, nábojnice či výhružné SMS zprávy poslancům a senátorům při volbě hlavy státu či podivné okolnosti provázející odchody poslanců z opoziční ČSSD zavdávají pochopitelně důvod k nejrůznějším spekulacím. Ostatně předseda ČSSD Jiří Paroubek slova o politické korupci nezapomíná po vzoru starořímského politika Cata při každé příležitosti připomenout, že „tato vláda je založena na politické korupci.“ Ovšem právě s ohledem na odchod posledních z „přeběhlíků“ Petra Wolfa z nejsilnější opoziční strany, a na informace, které se vzápětí objevily v médiích o jím údajně zneužité dotaci, by si zasloužily, aby jim televizní štáb věnoval patřičnou pozornost. Přitom nemuselo jít o žádné netradiční pseudodetektivní postupy se skrytou kamerou, najatými figurantkami či provokujícími poslanci. Stačilo si jenom vzít k ruce příslušné usnesení Paroubkovy vlády, které se zabývalo kontrolní zprávou NKÚ, a zjistit, jak s ní vláda naložila. V každém případě je podivné, že materiál, s nímž se tehdejší premiér a předseda ČSSD seznámil, se objeví v médiích právě v okamžiku, kdy jeho stranu opouští člověk, jehož se materiál týká. Politická nevyváženost reportáže, která se nota bene objeví šest týdnů před krajskými a senátními volbami, a v době probíhajícího sjezdu Strany zelených vzbuzuje oprávněné pochybnosti o čistotě úmyslů televizního týmu, respektive vedení televize Nova, které po dvou týdnech váhání dalo reportáži zelenou. Stejně tak je ovšem Janek Kroupa divákům dlužen odpověď, proč o týden dříve o celé cause zpravil premiéra a předsedu vlády. Jistě, šlo o jeho „ovečky“, ale i přes to, že v reportáži figuruje pouze nepřímo, či spíše jako oběť, a to včetně role původně plánované oběti Kroupova týmu, je toto vysvětlení chatrné. Topolánek tak dostal týden na to, aby promyslil postup vůči svému nejsilnějšímu poslaneckému rivalovi i vůči dotčené poslankyni Strany zelených, čehož beze zbytku využil ve své m emotivním vystoupení na jejich sjezdu, kdy chvílemi nebylo jasné, co myslí ještě vážně, a kdy už své emoce přehrává, aby na svou stranu strhl sjezdové delegáty.
V každém případě jeho omezení viny na Moravu, kterého navíc ještě líčil coby oběť, a na Tlustého, jehož touží zaříznout tak či onak, nevystihuje skutečnost. To ostatně potvrdila i reportáž v reakci obou protagonistů, které Morava oslovil. Máme – li věřit Marku Dalíkovi, že skutečně vlastní Tlustého fotografie „s kurvama z Mrázkova archivu“, je třeba se ptát, jak k nim vůbec přišel, jestliže Mrázkův archiv oficiálně objevila policie při domovní prohlídce u Tomáše Pitra, a k čemu jsou mu vůbec dobré. Ze svého dílu odpovědnosti se těžko vyvleče rovněž Petr Tluchoř, který zcela evidentně projevil o fotografie zájem, a to dokonce finanční. I když se po Moravově vzoru snaží celou záležitost bagatelizovat a zahrát do outu, v čemž má i podporu předsedy strany a většiny poslaneckého klubu, jeho osud se může brzy naplnit. Pokud jeho odchod, jako že bude, bude podmínkou pro hlasování pro Topolánkův kabinet ze strany Tlustého a jeho spojenců, bude to nejmenší, co pro další setrvání své vlády bude muset premiér skousnout. Zapadnout by ovšem neměly ani Moravovy výroky o údajném zapojení tajných služeb do získávání politicky diskreditačních materiálů, případně to, že měl redaktorům MF Dnes předat různé informace o Tlustého aktivitách, včetně roky přetřásané otázky, kdo mu půjčil na koupi domu ve Slaném. Nelze věřit, že ve své prostoduchosti byl Morava schopen si tyto informace obstarat sám, což opět svádí k úvahám o širším pozadí a dalších byť neznámých aktérech celé causy.

Možná daleko hlubší etický rozměr mají některá nepsaná pravidla žurnalistiky, která Kroupa nepochybně překročil. O tom, že bez skryté kamery neudělá ani ránu, ví po řadě reportáží každý soudný člověk v tomto státě. O to víc překvapuje, že tuto soudnost neměl tak zkušený politický matador, jakým je Vlastimil Tlustý. To, co mu možná i ve spravedlivém rozhořčení všechno naservíroval, spíše připomínalo zpověď osobnímu psychoanalytikovi, než rozhovor s novinářem. Netušil ovšem, ač mohl a měl, že i Kroupova vstřícnost je součástí celé reportáže a že jeho jeremiády natáčí skrytá kamera. A právě v tom je ona etická potíž. Doposud platilo, že pokud už někdo na novinářskou nabídku přistoupí, a spolupracuje, novinář ho nezkoupe. Toto tabu dnes padlo, přičemž důsledky nakonec pocítí jak kroupa sám, tak jeho kolegové, a vlastně všichni novináři. Žádný politik dnes neuvěří, byť by za ním přišel novinář se srdcem na dlani, že mu jde skutečně o to mu pomoci, či pomoci nějaké prospěšné záležitosti. Svět politiky a žurnalistiky tak mezi sebe postavil berlínskou zeď.

Lze chápat Tlustého rozhořčení a bezradnost z pravidelně se opakujících mediálních útoků na jeho osobu, ale poslanec by si měl být vědom i své důstojnosti a důstojnosti role, kterou jako reprezentant svých voličů zastává. A nechat se vodit novináři jak na špagátu a dělat jim slovy Tlustého „volavku“ mezi představy o oné důstojnosti rozhodně nezapadá. Tlustého se zcela oprávněně ze všeho nejvíce dotkla z hlediska soukromého života diskreditační kampaň o jeho údajném, a později popřeném vztahu s novinářkou a zároveň asistentkou poslance Davida Šeicha Lenkou Nedbálkovou. To byl zřejmě hlavní důvod, proč zvolil právě způsob řízené diskreditace se sexuálním podtextem. Na druhé straně muselo být jasné, že takto primitivní způsob diskreditace na nikoho dojem neudělá, zvláště po té, co Tlustý ustál aféru s novinářkou. Přesto na celé cause nakonec nejspíše nejvíce prodělá právě volavka Tlustý, a svým způsobem, byť to nebylo právě košer, se nelze Kroupovi divit, když zneužil toho, jak nešikovně si sám naběhl na vidle. Zjištění, o němž se pět do této doby pouze šuškalo, že lze předvolební stranické klání spojit s povolebním dojením státní pokladny, je možná tím nejskandálnějším zjištěním celé causy. I když se dá pochybovat o tom, že bude mít Tlustého bezelstné přiznání se k slibu desetimiliónové dotace pro Baroše za pózování na předvolebních bilboardech nějakou trestně právní dohru, tím, že „prásknu“ nejtajnější praktiky z politické kuchyně, se diskvalifikoval i u svých stranických sympatizantů. Napříště si navíc každá veřejně známá osoba dobře rozmyslí, než bude vystupovat ve stranickém triku, pokud zároveň bude od státu cokoli chtít, byť by její úmysly byly sebepočestnější.



Dušan Šrámek
 
  Přístupy: 51184 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA