Neonormalizace

Vlastimil Podracký

Martin Škabraha se ve svém článku reagujícím na článek Stanislava Komárka o podstatě dnešního modernitního režimu, který srovnal s komunistickou normalizací (zde), zabývá především potlačením subjektivní nebo osobní dimenze na úkor převažujícího přívalu „objektivních pravd“ zcela relativizovaných a ve svém návalu naprosto nivelizovaných. Pod náporem nivelizované objektivity člověk ztrácí svoji identitu, protože se neorientuje a jeho případná partikulární vyjádření jsou odmítnuta jako neobjektivní. Stává se tím závislým na „objektivních“ expertech a vykladačích a tím se vyřazuje z rozhodování v demokratickém režimu.

Škabraha velmi dobře popisuje udaný fenomén, nicméně z jeho článku nejenom není jasné „co s tím?“, ale též nějak chybí principiální hledání příčin. Snad je naznačeno, že to je příliš mnoho informací a zacházení s nimi. Je sice uvedeno, že tento fenomén je pro společnost špatný, jenže je opravdu tak špatný? Co je na něm špatného? Je snad špatné hledání objektivity, je špatné dávání přednosti objektivitě před subjektivitou? Určitě ne. Co je tedy špatné?

Bezradnost při hledání příčin a nehledání řešení může být dána omezeným rozsahem článku, ale hlavně naznačuje ideové východisko, ze kterého je fenomén posuzován. V obou dílech je známá skutečnost perfektně popsána, ale není znám princip, na kterém je jev založen. Vyplývá to z pozice liberálního individualizmu, která nedovoluje pohlédnout dále. Já se nyní pokusím prolomit tuto bariéru konzervativním pohledem.

Především není pravda, že společnost je zahlcena neúměrným množstvím nepřehledných tzv. objektivních informací, ve kterých se jednotlivec neorientuje. Společnost je zahlcena neúměrným množstvím „hloupých nesmyslů“, ve kterých je zcela zbytečné se orientovat, protože jsou k ničemu. Neorientuje se jen člověk, který nemá zásady a není si vědom principů. Ten, který zásady má a rozezná dobro a zlo (resp. poctivě o to usiluje – ne vždy se mu to musí podařit…), rozezná nesmysly od hodnotných sdělení, se orientuje docela snadno, protože naprostou většinu těch nesmyslů odhodí po přečtení prvního řádku a za chvíli nemá co číst. Proč nemá co číst? Prostě proto, že naprostá většina sdělení a informací je balast a ve dnešním modernitním světě převládá balast a hodnotná sdělení jdoucí k principům téměř neexistují. Protože však modernitní člověk principy nezná, ani je nehledá, zabývá se balastem a proto je dezorientován a nakonec to přenechá „expertům“, kteří se ovšem za experty pouze vydávají a svoje závěry pod rouškou objektivity podají podle svých představ, potažmo zájmů. A občan, člověk modernitní společnosti, potom vybírá jen svoje zájmové záležitosti a těmi se zabývá. Tím ovšem k demokratické diskusi nepřispívá a má pocit, že je odstaven. Odstaven je jen proto, že obvykle nevyznává žádné morální ideje, nezná principy a nevyžaduje k nim diskusi. Diskuse o podřadných věcech je zbytečná, ty je nutno zanechat morálním a řádně zvoleným zastupitelům, je nutno diskutovat k morálním principům. Ty obvykle dříve znal každý, a každý se k nim dovedl vyjádřit. Nadhazovaly je politické osobnosti (Masaryk). Dnes jsou principy mimo, jsou určovány někde mimo nás a předkládány jako fakt podle toho, jak se oněm silám stojícím mimo hodí. To si mohou dovolit proto, že relativizovaly všechny hodnoty a zahltily občany přívalem balastu. Byl to záměr? Nebo je to jen nezamýšlený důsledek technických vymožeností?

Uvedu příklad: Zákon o registrovaném partnerství. Na jedné straně je skutečnost, že osoby stejného pohlaví, které spolu žijí, by měly mít některá práva, která mají rodiny, aby bylo dosaženo pro ně určitého komfortu. Jenže tato práva je možno dát všem párům bez ohledu na pohlaví, všem lidem ve společné domácnosti žijícím, tedy i strýci, o kterého se stará neteř, nebo starci, o kterého se stará sousedka. Zákon ovšem platí jen pro „osoby stejného pohlaví“. Proč? No prostě proto, že si to homosexuálové vymohli v zájmu prosazování své úchylky, pro kterou chtějí, aby byla postupně rovnoprávná s přirozenou heterosexualitou, ačkoliv nekoná základní povinnost ke společnosti – neplodí děti. Je to tedy prosazování „nezasloužené rovnosti“ jako ideologického východiska rovnostářských marxistických myšlenek, které hlásají rovnost ve výsledku bez ohledu na vykonanou práci pro společnost. Zatím se o mnoho nejedná, ale je to již první nakročení.

O čem tedy měla být ve společnosti „diskuse o principech“? Především o tom, zda je prosazování homosexuality obecně nebezpečné nebo ne. O tom zda si mají být sexuality rovny. Někdo ovšem kdysi falešně a účelově prohlásil, že vrozenou sexuální orientaci nelze změnit. Je to pravda? Samozřejmě, že ne. V Americe se lékaři svého času zabývali léčením homosexuality. Vyléčili polovinu pacientů. Také známe historické příklady bisexuality. Např. římský císař Titus provozoval oby druhy sexu. Mnozí další ve starém Římě také, bylo to takové množství lidí, až to zaráží. Člověk není tedy vždy jednostranně orientován. Pod vlivem výchovy a vnějšího působení se může určitá část jedinců orientovat libovolně (ne ovšem všichni). Jaké množství lidí to je, nikdo neví, ale existují v dosti zřetelném množství.

Další otázkou jdoucí k principům je, zda je šíření homosexuality nebezpečné. Není to snad jedno, jak je člověk orientován? Levicoví liberálové tvrdí, že je to jedno. Je to každého svobodné rozhodnutí. Jenže ono to jedno není a také to není otázka svobodného rozhodnutí, ale výchovy. Společnost především potřebuje rodiny a děti a všechny zdravé společnosti ostrakizovaly homosexualitu proto, že byla společensky nebezpečná. Křesťanství se řídilo zkušenostmi ze zkažené starořímské společnosti. Pokud má být společnost chráněna, je nutná předběžná opatrnost a se společností jako takovou se nesmí experimentovat. To je další princip, který prosazují zcela správně ekologové ve své oblasti.

Jenže podle modernitní praxe se o principech diskutovat nesmí, občané to ani nežádají (pokud by to žádali, muselo by se to řešit). Shora někdo nadiktoval zásady, které jsou dané, a kdo diskusi začne, je napadán jako xenofob, nacionalista a ještě jiný –ista. Lidé se potom leknou, a bojí se. Ale ono napadání dělají ti, kteří diskusi o principech nechtějí, protože chtějí dosazovat principy shora a potom je zamlžit, aby se otázky nekladly. Když se bude diskutovat, určitě se objeví xenofobové, nacionalisté a jiní, kteří možná budou ti nepraví nebo i praví, ale diskutovat se musí a i pojem nacionalizmu a xenofobie objasnit. A tak je na stole mnoho principů, o kterých se diskuse nevede a které si každý může libovolně vykládat. Společnost nevyznává společné ideály, nemá společné hodnoty, dokonce ani ne shodný výklad pojmů (třeba zrovna toho nacionalizmu). Vše je jen individuálním názorem jednotlivce. Ale toho lze vždy snadno uzemnit (jak správně autoři článků postřehli), že má subjektivní názor postrádající objektivitu nebo je to některý z oněch nepřípustných –izmů. Vypjatý individualizmus bez společenské solidarity vedené společnými ideály je koncem demokracie, je posledním výkřikem před nastolením nové totality.

To, co autoři shora uvedených článků vidí jako subjektivní názory občanů, které postrádají objektivitu a tím se vyřazují z uplatnění, je ve skutečnosti výsledek dokonalého individualizmu, atomizace společnosti na mnoho malých a nezřetelných subjektů, které jsou snadno ovladatelné. Pokud se vyskytne společenstvo, potom je jen účelové a principy přehlíží, slouží opět jen zájmu svých členů a zásadní společenské problémy neřeší (výjimky nějakých zcela nezřetelných spolků a malých politických stran jen pravidlo potvrzují).

Je mnoho dalších fenoménů, na kterých je tzv. neonormalizace založena. Jedním v předních je relativizace hodnot, o které se pan Škabraha letmo zmiňuje. Ano, hodnoty v modernitistické společnosti musí být poníženy, aby mohly být rozdíly mezi nimi smazány, protože marxistické rovnostářství musí být důsledné. Je nutno odstranit zásluhy o společnost nebo je alespoň nivelizovat. Aby se mohl prosadit genderový feminizmus a rovnost sexuálních orientací, musí se ponížit hodnota rodiny a výchovy dětí. Děti nesmí být záležitostí bytostně potřebnou pro život společnosti, ale jen „svobodným rozhodnutím jednotlivců“. Proto i mateřství, konající pro společnost podstatnou, dosud ne zcela dobře ohodnocenou činnost, nesmí být hodnotou, nesmí být propagováno a prosazováno, protože proti matce a jejímu přínosu pro společnost by homosexuál neobstál jako rovnocenný člen společnosti. Feministky by nemohly plédovat svoje rovnostářství v oblasti zaměstnání, protože by musely uznat, že děti a rodina je zatěžují tak, že vlastně nemohou soutěžit s mužem v rovných příležitostech, musí být tedy zvláštním způsobem odměněny. Tím by se demonstrovala odlišnost ženy a muže tak nepřípustná v potrhlých rovnostářských představách. Metodou prosazování těchto maladaptivních levicových názorů je důsledný individualizmus, jehož zhoubnost je vidět třeba na potratech. Když matka zabije dítě, je to vražda, když zahubí plod, neučiní nic proti zákonu a dostane k tomu všechny prostředky, i když výsledek je vlastně tentýž, společnost přijde o svého člena.

Ale zcela prvním principem principů, předmět prvořadé a podstatné diskuse je otázka: Chceme vůbec existovat do budoucnosti jako lidské společenství, jako národ, jako lid? Stačí nám ta výše porodnosti, která je? Je zajištěna opravdu dobrá výchova dětí? Čemu dáváme přednost, co je pro nás podstatné? Je pro nás přednější hédonický život a myšlenka rovnosti ve výsledku vedoucí nutně k budoucímu zániku, nebo je pro nás přednější existovat i v budoucnosti a omezit svoje dnešní materiální prostředky a věnovat je dostatečnému počtu dětí a jejich výchově? Není totiž možné chtít obojí. Tedy souhrnně, řečeno s Markem Staynem a (sic!) Tony Blairem: „Co za sebou zanecháváte?“. Od odpovědi na tuto otázku je potom možno odvozovat méně ontologické otázky o tom, jak se zachovat k homosexualitě, ke generovému feminizmu, k ekologii apod.

A tak neonormalizace, kterou jinak nazývám modernitizmem, je vlastně prosazována zevně, přichází s mocí zahraničních nadací a fondů a s politickým nátlakem EU. Jsou to od marxizmu odvozené ideje prosazující se falešně jako evropské, moderní, liberální, demokratické apod. Jejich metodou jsou ty fenomény, které pan Škabraha popisuje. Popisuje vsak jen ty fenomény – je to čistá deskripce. Cíl nepopisuje. Ten je jasný. Zničit konzervativní hodnoty, nastolit novou společnost založenou na úplné relativizaci a postupné rovnosti všeho se vším. V takové společnosti, kde je rovnost všeho, všechny hodnoty jsou nivelizovány a relativizovány, není čeho dosahovat, žádná hodnota není cílem snažení, kromě pesimizmu, vzpoury a stále nespokojenosti. Taková společnost už bude plodit děti jen ojediněle a bude je špatně vychovávat v rozvrácených rodinách. Neonormalizace je špatný název. Nejde o žádný druh normalizace, jde o nastoupenou cestu k zániku. Nicméně s Husákovskou normalizací má zcela zřetelně společné ono směřování k zániku; nikoliv však jen k zániku nějakého politického režimu, ale celé civilizace. Proto je tato tzv. neonormalizace při srovnání s Husákovskou normalizací zhoubnější.