Petr Nečas: Projev Petra Nečase k státnímu rozpočtu na rok 2007

Projev Petra Nečase k státnímu rozpočtu na rok 2007

Petr Nečas

Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci, dovolte mi, abych v úvodu svého vystoupení navázal na jednu tezi, kterou tady přede mnou řekl můj předřečník, která se týkala rizikové možnosti překročení kritéria cenové stability z hlediska zvyšování nepřímých daní, protože všichni víme, že jedním ze zákonů projednávaných v průběhu této schůze Poslanecké sněmovny je i zákon o spotřebních daních.

Já budu pouze suše citovat ze zprávy, která byla vypracována především Českou národní bankou a za spolupráce s Ministerstvem financí, která se týká vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií. A tam se píše naprosto jasně, že kritérium cenové stability se v letech 2005 a 2006 daří České republice plnit, při současné striktní interpretaci kritéria používané Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou však není vyloučeno, že v případě zachování nynějšího cíle České národní banky ve výši 3 % bude plnění tohoto kritéria ohroženo. Pravděpodobnost porušení kritéria závisí na výhledu cenového vývoje v České republice, mimo jiné na vyhodnocení síly dopadu připravovaných změn v oblasti nepřímých daní.

Zatímco podle výhledu Ministerstva financí by problém nastat neměl, a tady, zdůrazňuji, podle výhledu České národní banky, čili politicky neutrálního a nezávislého orgánu, je v případě zachování současného inflačního cíle ve výši 3 % budoucí porušení kritéria velmi pravděpodobné.

Čili to je nezávislý expertní názor České národní banky, který ukazuje, že další zvyšování nepřímých daní v oblasti i spotřebních daní může mít tyto nepříznivé inflační tendence.

Vedle toho je také skutečností, že v rámci těchto maastrichtských kritérií se významným způsobem zdynamizovala situace v oblasti deficitu veřejných financí. Chtěl bych připomenout tři hodnocené údaje Českého statistického úřadu, které ukazují, že v roce 2005 činil tento deficit veřejných financí 3, 6 % hrubého domácího produktu, v letošním roce bude vyšší než je zřejmě tento odhadovaný vývoj za minulý rok a v roce 2007 dosáhne deficit veřejných financí 4 %, to znamená, že má evidentně rostoucí dynamizující složku. Ne nadarmo Evropská komise zařadila Českou republiku mezi šest členských zemí Evropské unie s nejrizikovějším vývojem veřejných financí.

Já bych tady jenom s troškou ironie navázal na vystoupení pana poslance Kalouska, který zde připomínal některé rozpočty a některé konkrétní částky z minulých let. Chtěl bych připomenout, že v roce 1997 byla přijímána tzv. balíčková opatření, kvůli kterým vypukla politická krize, došlo k útlumu ekonomiky, ke koaliční krizi, k rozpadu vlády kvůli tomu, že hrozil, dámy a pánové, deficit 20 mld. korun. Tehdy hrozil deficit 20 mld. korun, a musím říci, padla kvůli tomu vláda. Dnes se běžně, díky působení minulé vlády, operuje s deficity přes 100 mld. korun a tváříme se, jako že se nic neděje.

Co je hlavním důvodem toho, že Česká republika ztratila kontrolu nad vývojem deficitu svých veřejných výdajů? Je to především oblast nárůstu mandatorních sociálních výdajů. Mimo vší pochybnost, dámy a pánové!

Pokud porovnáme roky 1999 a 2007, čili rozpočet na příští rok, zjistíme, že mandatorní sociální výdaje mezi těmito lety vzrostly o 200 miliard korun. To je, dámy a pánové, nárůst o 72 %. Jinými slovy mezi roky 2007 a 1999 narostly mandatorní sociální výdaje téměř o tři čtvrtiny. Důsledkem pak samozřejmě je, že v roce 2007 jsou mandatorní sociální výdaje spojené především s legislativou schválenou na jaře letošního roku vyšší téměř o 68 miliard korun v porovnání s letošním rokem. A toto číslo vede k takovému nárůstu výdajů, že překračuje téměř o 50 miliard rozpočtový rámec, respektive rámec výdajů na příští rok stanovený minulou vládou. To je vývoj, který dokumentuje dynamický nárůst deficitu veřejných financí a to, že se v České republice tyto deficity veřejných financí vymkly z kontroly.

Mluvil jsem tady o sedmdesát dvouprocentním nárůstu mandatorních sociálních výdajů. Samozřejmě, některé z nich jsou logické a oprávněné, mluvil bych především o těch částkách, které se týkají valorizace například důchodů. Tam je to podle mého názoru mimo vší pochybnost oprávněný výdaj. Ale skutečností je, že v důchodovém systému, přestože došlo k nárůstu sazby pojistného o dva procentní body na úkor příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, tak přes tento nárůst nebyl systém zastabilizován na dlouhou dobu.

A chci připomenout čísla na příští rok, kde je rozdíl příjmů a výdajů v oblasti důchodového pojištění, tak na straně příjmů je 283 miliard korun, na straně výdajů 281 miliard korun. Čili to je v podstatě v rámci statistické chyby. Jinými slovy - ten systém nabral svoji vlastní dynamiku, vyvíjí se rychleji, výdaje důchodového systému se vyvíjejí rychleji, než se předpokládalo dejme tomu ještě před rokem nebo před rokem a půl. A prognózy jednoznačně ukazují, že nebudeme-li nic dělat, tak kolem roku 2010 bude deficit tohoto důchodového systému dosahovat částky 10 - 15 miliard korun ročně. Čili pokud se nic nestane s důchodovým systémem, pokud budeme pouze přihlížet, tak od roku 2010 začne tento systém generovat deficity ve výši 10 - 15 miliard ročně.

Pokud k tomu připočteme další legislativu, kterou teď projednáváme, to znamená systém nemocenského pojištění, a včera jsme se tady o tom bavili, tak od roku 2009, pokud vstoupí tento návrh zákona v platnost, tak opět začne prohlubovat deficit veřejných financí zhruba o pět miliard korun. Jinými slovy - po roce 2010 bez jakýchkoliv zásahů může pouze systém pojištění na sociální zabezpečení generovat ročně schodek ve výši až dvacet miliard korun.

Takže to jsou opravdu věci, které by podle mého hlubokého názoru měly vést celou českou politickou reprezentaci napříč politickým spektrem k jasným úvahám a k jasným dohodám v oblasti parametrických změn těchto pojišťovacích systémů, k úvahám, které by mimo jiné dokázaly do sebe zahrnout i některé závazky, které máme v daňové oblasti vůči našemu vstupu do Evropské unie, to znamená vůči zavedení takzvané ekologické daňové reformy, respektive zavedení spotřebních daní na energii, a vzájemné provázání těchto parametrických změn pojišťovacích systémů se zavedením spotřebních daní na energii. A ta cesta je tady podle mého názoru velmi schůdná, která by ve svém důsledku vedla ke snížení sazeb sociálního pojištění.

Je tedy evidentní, že bez těchto reforem, bez těchto změn založených na široké shodě politických stran budou tyto pojišťovací systémy generovat téměř dvacetimiliardové schodky každý rok.

Další oblastí, která je samozřejmě velmi problematická, je i oblast dalších sociálních dávek a trhu práce. Nejenom mezinárodní instituce, ale i Česká národní banka upozorňuje, že interakce daní a sociálních dávek a také rostoucího podílu minimální mzdy na průměrné mzdě vede k tomu, že se nám stává pracovní trh natolik rigidní, že se ve skutečnosti nezaměstnanost příliš závažným způsobem nemění, že zůstává komplikovaná ve své strukturální podstatě a že dokonce dochází k tomu, že v mnoha ohledech je pro mnoho lidí výhodnější zůstat v sociálním systému než aktivně vyhledávat práci.

Já jsem tady již některá čísla v minulosti uvedl a chci je připomenout. V této zemi je sice na jedné straně 460 tisíc nezaměstnaných, na straně druhé je tady ale 90 tisíc volných pracovních míst a dalších 160 tisíc pracovních míst je legálně v souladu s našimi zákony obsazeno cizími státními příslušníky. Zhruba polovina z tohoto počtu jsou občané Slovenské republiky, zhruba čtvrtina občané Ukrajiny. Jinými slovy - potenciálně pro naše občany je tady k dispozici 250 tisíc pracovních míst. Když to porovnáme s číslem 460 tisíc nezaměstnaných, tak je to prakticky více než polovina těchto míst. Je evidentní, že u těch volných míst samozřejmě dochází k rozdílu mezi poptávkou a nabídkou z hlediska kvalifikace, struktury, profesí a samozřejmě také k regionálním rozdílům, které jsou způsobené mimo jiné i nízkou mobilitou pracovní síly. Přesto tyto údaje jednoznačně ukazují, že v této zemi pro řadu lidí je výhodnější zůstávat v sociálním systému, čerpat z tohoto sociálního systému, jiným slovy zvyšovat sociální mandatorní výdaje, než se aktivně ucházet o práci na trhu práce. Tato slova nejsou rozhodně mířena proti tomu velkému množství našich spoluobčanů, kteří jsou poctivými slušnými lidmi, často bez vlastní viny přišli o zaměstnání, aktivně se snaží toto zaměstnání najít a zatím se jim to z různých důvodů nedaří. Tito lidé si zaslouží naše sympatie, naši solidaritu a naši podporu.

Ale současně bychom neměli strkat hlavu do písku před tím, že se ukazuje i na základě analýz úřadů práce, že těmi základními důvody, proč významná část těch, kteří jsou v evidenci nezaměstnaných, aktivně nehledá práci, takže jsou to někdy zástupné důvody a že jsou to velmi často důvody toho, že ten sociální systém je výhodnější než práce, byť třeba za nízkou mzdu. Ty analýzy jednoznačně ukazují, že prvním důvodem u těchto méně kvalifikovaných a dejme tomu hůře placených profesí, které jsou v evidenci na úřadu práce, proč aktivně nehledají zaměstnání, proč dejme tomu ta zaměstnání jsou potom volná nebo jsou obsazena cizími státními příslušníky, je důvod dopravní obslužnosti. Tam asi každý z nás dokáže posoudit, že tento důvod je relativně objektivní a nemůžeme se na nikoho zlobit, jestliže například nemá možnost na venkově dojíždět za tím zaměstnáním.

Ale hned na druhém místě z hlediska tohoto průzkumu se ukazuje, že druhým nejčastějším důvodem odmítnutím tohoto zaměstnání je, že podle názoru toho člověka za toto zaměstnání je nízká mzda. Jinými slovy, že ten člověk v konkrétní individuální situaci usoudí, že celkový souhrn sociálních dávek ze sociálního systému je pro něj výhodnější než práce.

A tím třetím důvodem, který by nás zvláště měl vést k zamyšlení, je odmítání práce na směny. To je ten třetí nejčastější důvod, proč jsou tyto práce odmítány. Opět myslím si, že dokážeme odlišit od sebe, že tam, kde jsou objektivní zdravotní důvody nebo objektivní rodinné důvody, asi nikdo nemůže chtít po mamince samoživitelce dvou dětí, aby pracovala na směny. Ale opět je tam velké množství lidí, kteří odmítají tuto práci jenom proto, že je to práce na směny a raději pobírají sociální dávky. To znamená, že tato interakce vede k tomu, že ve skutečnosti v naší zemi pro část klientů sociálního systému je výhodnější v tomto sociálním systému zůstávat, než aktivně vyhledávat zaměstnání a tím pádem to samozřejmě má ve svých důsledcích i nárůst sociálních výdajů.

Vedle toho, pokud se bavíme o situaci na trhu práce, který má závažné rozpočtové dopady, tak je třeba připomenout i stanovisko České národní banky, podle které vysoké minimální mzdy mohou mít v interakci s vysokým zdaněním práce negativní vliv na tvorbu pracovních míst. Čili jsou tady další rizikové faktory, které paradoxně právě vedou k tomu, že mizí pracovní místa u těch nejhůře kvalifikovaných profesí zpravidla s nižšími platy, které mají nejtěžší uplatnitelnost na trhu práce. A právě tato místa buďto mizí, jsou úplně v zániku, anebo jsou naopak pro neochotu našich lidí nahrazována cizími státními příslušníky.

Je tedy evidentní, že chceme-li jít cestou změn a snížením výdajů v této oblasti, musí být reforma trhu práce provázena reformou sociálního systému.

Tyto dvě věci jsou prostě spojitými nádobami. Není možné jedno dělat bez druhého a ten systém musí být nastaven tak, aby vedl k aktivnímu vyhledávání zaměstnání, k aktivní účasti na rekvalifikačních programech, k aktivní účasti na programech veřejně prospěšných prací.

Je tedy evidentní, že základním důvodem hlubokých deficitů je struktura mandatorních výdajů v České republice, že pokud nepůjdeme cestou změn v těchto mandatorních sociálních výdajích, jsou jakékoli úvahy o plnění maastrichtských kritérií a o snižování deficitu veřejných financí pouhými chimérami.

Já bych tady také chtěl vyjádřit své přesvědčení, že cestou k řešení těchto problémů nejsou škrty - pouhé škrty, to bych považoval za cestu velmi zpozdilou, nevhodnou a nesprávnou. Tou správnou cestou je cesta trpělivých systémových reforem v oblasti daňové, v oblasti sociálního systému, v oblasti trhu práce, v oblasti důchodového systému, v systému nemocenského apod. Pouze tyto promyšlené a na základě pokud možno širší politické shody přijaté hlubší reformy těchto systémů, trpělivě prováděné reformy jsou podle mého názoru cestou, která může vést k tomu, abychom dostali dynamicky se rozvíjející deficity veřejných financí opět pod kontrolu. Jestliže tři uplynulé roky byly výrazem rozpočtové neodpovědnosti a dynamického nárůstu rozpočtových deficitů, jsem přesvědčen, že by mělo být zájmem celé české politické reprezentace tuto situaci zvrátit, dostat deficity veřejných financí pod kontrolu, nejít tou s prominutím tupou cestou pouhých rozpočtových škrtů, ale právě cestou trpělivých systémových změn v základních systémech, o kterých jsem tady mluvil.

A doufám, že pro tyto kroky tady bude nalezena širší politická shoda v následujících letech. Děkuji.

RNDr. Petr Nečas, místopředseda vlády, ministr práce a sociálních věcí, 1. místopředseda ODS a poslanec PČR