8. Povinnosti členských států

Mezivládní konferenci je předepsáno, aby schválila toto prohlášení: „Konference zdůrazňuje, že ustanovení Smlouvy o Evropské unii (...) nemají vliv na povinnosti členských států ve stávající podobě, pokud jde o formulaci a provádění jejich zahraniční politiky, ani na jejich zastoupení ve třetích zemích a mezinárodních organizacích.

Teprve tehdy, podaří-li se členskému státu prokázat, že některé ustanovení Smlouvy by mohlo ovlivnit jeho povinnosti, v takovém případě ustanovení Smlouvy nepoužije. Práv členských států se toto prohlášení netýká. Je tedy zřejmé, že větší země s četnými zahraničněpolitickými vazbami a závazky budou u společné zahraniční a bezpečnostní politiky mnohem snáze dokazovat, že jde o jejich povinnosti, na jejichž splnění mnohé závisí, zatímco tato argumentace bude výrazně méně použitelná u zemní středních a menších.

Princip, že u takzvaných „sdílených pravomocí“ jde primárně o pravomoci Unie, bude zmíněn zcela explicitně v prohlášení mezivládní konference týkající se vymezení pravomocí. Jak určuje odkaz číslo 10 k bodu 19b: „Svěřují-li v určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, vykonávají členské státy svoji pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala nebo se ji rozhodla přestat vykonávat. Posledně uvedená situace nastává, když příslušné orgány EU rozhodnou o zrušení legislativního aktu, zejména aby lépe zajistily, že zásady subsidiarity a proporcionality budou trvale respektovány. Rada může na podnět jednoho nebo více svých členů (zástupců členských států) a v souladu s článkem 208 požádat Komisi, aby předložila návrhy na zrušení legislativního aktu.“

U sdílených pravomocí tedy i nadále přijímá legislativní akty Unie a pak v těchto oblastech již nesmí vykonávat své pravomoci členské státy. Výjimkou je situace, kdy na vyzvání rady sama Komise navrhne zrušení legislativního aktu.

Žádná nová pravomoc tím ale nevzniká, snad s výjimkou nové politické situace, kdy v několik a výjimečných případech bude tohoto postupu možná demonstrativně použito, aniž bude zněměna podstata, že sdílené pravomoci jsou pravomocemi Unie. Již dnes, podle Smlouvy o založení ES a jejího článku 208 platí, že „Rada může požádat Komisi, aby provedla průzkumy, které Rada pokládá za potřebné k dosažení společných cílů, a aby jí předložila veškeré vhodné návrhy.“

Ani protokol, který má být ke smlouvám v této souvislosti připojen, a jehož text zní: „S odkazem na čl. [I-12 odst. 2] o sdílených pravomocích, přijala-li Unie v některé oblasti opatření, rozsah tohoto výkonu jejích pravomocí se vztahuje pouze na prvky, které jsou upraveny předmětným právním předpisem Unie a tudíž se nevztahuje na celou oblast.“ nemění původní, v euroústavě zakotvenou definici sdílené pravomoci.

Jde totiž i beztak o naprosto zásadní změnu v pojímání pravomoci Unie a členských států. Dnes platí podle článku č. 5 Smlouvy o založení ES toto: „Společenství jedná v mezích pravomocí svěřených mu touto smlouvou a cíl§ů v nich stanovených. V oblastech, které nespadají do jeho výlučné pravomoci, vyvíjí v souladu se zásadou subsidiarity Společenství činnost pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu či účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Společenství. Činnost Společenství nepřekročí rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů této smlouvy.“

Za zcela jednoznačně prokázané tedy lze považovat, že oblast takzvaných sdílených pravomocí úplně převrací dnes platný princip, kdy Unie koná „pouze tehdy a do té míry, pokud sledovaných cílů nemůže být dosaženo uspokojivě na úrovni členských států.“ V oblasti sdílených pravomocí budou ale členské státy konat jen v tom rozsahu, v jakém Unie nekonala. Dnes platí pravidlo, podle nějž by to mělo být naopak, a Unie by měla konat jen tehdy, když cílů nemůže být dosaženo na úrovni členských států.





9. Obecný hospodářský zájem se rozšířil na „služby veřejného zájmu“ - bod 19 i) mandátu

Evropské společenství dnes působí v oblasti „služeb obecného hospodářského zájmu“ a pečuje o ně jako o jedny ze společných hodnot Unie. Konkrétně, článek č. 16 Smlouvy o založení ES říká, že „Společenství a členské státy v rámci svých pravomocí a v oblasti působnosti této smlouvy pečují o to, aby zásady a podmínky pro fungování těchto služeb umožňovaly naplenění jejich úkolů.“

I zde dojde ke změně. Mandát Evropské rady mezivládní konferenci předepisuje připojit ke smlouvám Protokol o službách veřejného zájmu. Dnešní oblast zásahů Unie omezená na služby hospodářského zájmu bude rozšířena. Cílem těchto změn je, jak bude stát v preambuli předepsaného protokolu, „zdůraznit význam služeb obecného zájmu.“ Sdílené hodnoty Unie podle zmíněného čl. 16 mají nově zahrnovat: „zásadní úlohu a široké rozhodovací pravomoci vnitrostátních, regionálních a místních orgánů při poskytování, pořizování a organizování služeb obecného hospodářského zájmu, aby tyto služby co nejlépe odpovídaly potřebám uživatelů;(...) Ustanovení smluv se nijak nedotýká pravomoci členských států poskytovat, pořizovat a organizovat nehospodářské služby obecného zájmu.“

Dnešní péče o služby obecného hospodářského zájmu tak na základě požadavku Francie, známé silnou pozicí svého veřejného sektoru v oblasti služeb, přerůstá obecně do všech oblastí veřejného zájmu. A nakolik jde tímto výkladovým protokolem o pravomoc Unie, stává se na základě požadavku Francie dominance orgánů veřejné moci v této oblasti (vnitrostátní, regionální a místní orgány) veřejným zájmem, o jehož zajišťování má nově pečovat Unie, a stává se tedy zájmem Unie. Konkrétně to tedy neznamená nic jiného, než že ochrana (nejen francouzského) silného a bohatě horizontálně i vertikálně strukturovaného veřejného sektoru se stává vymahatelným principem Evropské unie.

Ekonomicky ale nejde o nic jiného, než o posílení ochrany veřejného sektoru před jakoukoli eventuální konkurencí ze strany sektoru soukromého, který je schopen veřejné služby rovněž zajišťovat, a vést si mnohem efektivněji a lépe, než organizace veřejného sektoru. Tímto ustanovením je tak potenciálně umožněno organizacím veřejného sektoru potlačovat konkurenci ze strany soukromých firem.



10. „Solidarita“ u zásobování energie - článek 19 m) mandátu

Silná slova a časté deklarace Unie o její vzrůstající roli v oblasti energetiky a energetických sítí v konfrontaci s realitou zájmů dnešních členů EU obnažila reálné možnosti Unie.

Stávající znění článku 100 Smlouvy o ES bylo shledáno nepostačujícím. Dnes může podle něj Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou „rozhodnout o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky.“ Nový text tohoto článku bude upraven tak, že „může Rada na návrh Komise rozhodnout v duchu solidarity mezi členskými státy o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky, především v oblasti energetiky.“

Pokud by ale šlo i v dalších částech připravované reformní smlouvy jen o obdobné kosmetické úpravy smluv stávajících, nebyl by důvod se vážně těmito problémy zabývat, nebyl by důvod ke znepokojení při vyjmenovávání všech zásadních oblastí, ve kterých dojde k rozšíření působnosti Unie na úkor členských států a které euroústava přinášela. Bohužel, jen kosmetických úprav doznávají mnohé zásadní změny, které odmítnutá ústavní smlouva přinášela. A tyto změny jsou zapracovávány do stávajících smluv.

Nekomentuji zde tedy ani různé obdobné, nebo ještě drobnější změny, ke kterým s reformní smlouvou samozřejmě dochází, které však zásadní změnu postavení Unie nepřinášejí.



11. „Oblast vesmíru“

Je zajímavé sledovat, jak se některé oblasti, které zjevně nevyhovují zejména oběma jaderným mocnostem Francii a Británii, které rovněž jako jediné dva státy rozvíjejí samostatný kosmický program, mohou vyhnout společné unijní úpravě. Dodejme, že je dobře, že alespoň v takto jednoznačných a nezpochybnitelných oblastech, které se svým vojensko-strategickým dosahem mohou bezprostředně dotýkat národních zájmů zúčastněných členských zemí, Unie nezasahuje.

Přijmeme-li však jako princip, že v rámci Unie existují země či skupiny zemí, které jsou něčím i výrazně odlišné od všech jiných zemí (a zde je to přítomnost kosmického výzkumu, event. vlastních raketových nosičů a vlastnictví jaderných hlavic, což je v rámci EU skutečně jen případ Británie a Francie), a že by do těchto oblastí neměla Unie nijak zasahovat v rámci společných politik, ani pravidel přijímaných společně i se zeměmi, kterých se daná problematika týkat nemůže, musíme toto pravidlo důsledně aplikovat i v jiných oblastech.

A to přibližně tak, jak je tomu v tomto případě v článku 19. o) mandátu pro mezivládní konferenci: „V článku o evropské politice pro oblast vesmíru dohodnutém mezivládní konferencí z roku 2004 bude uvedeno, že přijatá opatření nemusejí vyžadovat harmonizaci právních předpisů členských států.“





12. „Změny klimatu“

Rozsah působnosti EU se již v zakládajících smlouvách rozšíří o novou oblast. Tou se stane „boj proti změnám klimatu.“ Pakliže by formulace zněla „otázky změny klimatu“, bylo by sice možno pozastavit se nad tím, kam až mají nově sahat kompetence Evropské unie, o přímý hodnotový zásah s konkrétním a předem daným vyzněním by však nešlo.

Přímá indoktrinace, která zcela explicitně stanovuje, že změny klimatu jsou natolik významné, že je nutno se jimi politicky zabývat, dále to, že je možno s nimi vůbec něco pomocí nástrojů, jimiž EU disponuje dělat (že je tedy možno tyto děje vůbec nějak ovlivňovat), a navíc, že toto ovlivňování má být přímo bojem, tedy že všechny případné „změny klimatu“ jsou natolik nebezpečné, že je nutno proti nim bojovat, představuje bezprecedentní zásah do konstrukce cílů a politik Unie.