Gól pro literární kritiku

Aleš Knapp

51PRO

Mezi literárně zaměřenými osobnostmi nacházíme odedávna autory, věnující se fotbalové tematice. Po mistrovství Evropy se níže podepsaný fotbalumilovný literární kritik rozhodl uvést na pravou míru leccos z toho, co se kolem šampionátu odehrávalo.

Na serveru Portál české literatury, jejž provozuje Ministerstvo kultury ČR,
smyšlený autor Josef Rautenkranz u příležitosti předloňského mistrovství světa sepsul antologii české poezie s fotbalovou tematikou Tak dobrá je to hra z nakladatelství Větrné mlýny. Ještě před letošním mistrovstvím Evropy ale neexistující Rautenkranz nejenže definitivně zmlknul, ale jeho jméno pro jistotu zmizelo i z hesel české verze internetového lexikonu Wikipedie, jehož zneužívání k prezentaci lživých dat jsou si vědomi i přední počítačoví odborníci.

Klapzuba utajený v Ženevě
Otevřené nadávání fotbalu se tentokrát v českých médiích nekonalo. Kdo se však chtěl něco dozvědět o vztahu fotbalu a literatury či umění, musel sáhnout po zahraničních zdrojích, nebo k 6. číslu časopisu Rozrazil z roku 2006 s názvem Poezie/Fotbal. Tento ojedinělý ediční počin ovšem naše noviny nechaly stranou pozornosti a vzniká dojem, že se existenci inteligentních úvah o literatuře pokoušely i letos zatajit.

Jestliže jsme si díky publikaci Tak dobrá je to hra zopakovali, že kromě Bassovy Klapzubovy jedenáctky a Poláčkových Mužů v offsidu jsou fotbalu zasvěceny třeba i texty Viktora Dyka, Vladislava Vančury či úryvky z tvorby Oty Filipa, že Bohumil Hrabal obdivoval generaci maďarských hráčů 50. let v čele s vynikajícím kličkařem Hidegkutim, pak tento rok byla u nás žeň na literárně-fotbalovém poli zcela nulová. A jako výsměch fotbalu i literatuře působí, když univerzitní nakladatelství Karolinum vydává kdovíkolikátou reedici slavného Bassova díla, zmrzačenou „novodobými“ jazykovými úpravami a slabomyslnými obrázky, vecpanými do svazku namísto kvalitních původních ilustrací Josefa Čapka.

Zahraniční média letos informují o dobré desítce nových knih, zprostředkovávajících fotbal třeba v tvorbě Alberta Camuse nebo Vladimira Nabokova, kteří v mládí působili rovněž jako skvělí brankáři. Nezapomnělo se na Friedricha Dürrenmatta, jenž v jednom textu počastoval rodné Švýcarsko ironickým názvem F.C. Helvetia. Nakladatelství Diogenes v Curychu vydává německy soubor fotbalových textů včetně povídky Jaroslava Haška Fotbal v Bavorsku, zatímco časopis Týden 26.5. v rubrice Showbyznys ve stati Markéty Chalupové nadává, že v místech konání šampionátu v Rakousku a Švýcarsku hodlají dokonce i umělecká muzea připravit fanoušky o peníze. A české sdělovací prostředky jako by měly dokonce přímo za úkol neinformovat, že Divadlo Saint Germain v Ženevě uvedlo v rámci prezentace soupeřů Švýcarska scénické zpracování Klapzubovy jedenáctky (Les onze de Klapzuba). Dokladem ignorantství je ostudně letmá zmínka o představení, již do svého banálního referátu o Švýcarsku zapracoval zvláštní zpravodaj Radiožurnálu z mistrovství Jan Šmíd. Pokud časopis Týden usiluje čtenáře přesvědčit, že do „showbyznysu“ patří i vstřícnost majitelů uměleckých sbírek vůči uměnímilovným fotbalovým fanouškům a slevy na vstupném, které pro každou jedenáctku návštěvníků poskytovalo po dobu šampionátu Uměleckohistorické muzeum ve Vídni, pak redakce tohoto plátku neví nic o pravém showbyznysu, který v jednom z dějišť mistrovství rozjeli Rusové.

Kremelský kýč v Innsbrucku
Je smutné, když literární kritik musí vedle vlastní profese suplovat práci novinářů vydávajících se za fotbalové experty a upozornit, že zvláštní zpravodaj Jan Palička označil v MFDnes 30.6. za „největšího smolaře Eura“ švýcarského střelce Freie - ten podle Paličky „zakopl o nohu“ Grygery, přestože tři týdny předtím tentýž list správně konstatuje, že sprostý zákrok českého obránce v úvodním zápase nebyla nešťastná náhoda, nýbrž faul. Palička zjevně počítal se zapomnětlivostí veřejnosti i tam, kde jako „největší objev“ mistrovství uvádí ruského útočníka Pavljučenka. Kdyby se Pavljučenko „trefil ve svých dvou semifinálových šancích“, mohlo prý Rusko hrát finále. Reportér MFDnes zřejmě nedokáže počítat do tří, nebere-li v úvahu, že v semifinále Španělsko-Rusko (3:0) by Rusům ani dvě Pavljučenkovy branky k postupu nepomohly. Namísto úlohy „zvláštního zpravodaje“ by tak Paličkovi spíše příslušelo sedět ve zvláštní škole v hodině počtů. Pavljučenkovo odmítnutí rozhovoru, o kterém je v MFDnes na tomtéž místě rovněž řeč, navíc není projevem hráčovy „nevyzpytatelnosti“, nýbrž plynule navazuje na doby SSSR, kdy veškeré informace kanalizoval komunistický list Pravda a agentura TASS. Zahraniční tisk, na rozdíl od českého, zveřejnil totiž zprávu, že po celou dobu mistrovství bylo dovoleno mluvit s novináři pouze třem ruským hráčům a jakoukoliv komunikaci s médii obstarával výlučně trenér Hiddink.

Český tisk ignoroval snahu pořadatelských zemí vyjít vstříc i uměnímilovným fanouškům a jakoby „opomněl“ pozvat na kvalitní výstavy třeba děl Fernanda Légera v Basileji či Kandinského a Moneta ve Vídni, načasované právě do doby konání mistrovství. Zároveň se však nikdo z tuzemských novin nedozvěděl ani o pokleslém ruském showbyznysu v Innsbrucku, v místě konání úvodních zápasů Ruska proti Španělsku a Švédsku. Ruská „kultura“ zavítala do alpské metropole ve formě nočního klubu, zřízeného na pouhých několik dní za 140 tisíc eur z bývalého přístavního skladiště. Do místnosti se spoře oděnými tanečnicemi, kam Rusové nelenili přivézt z Moskvy jako dekoraci i svůj Kreml v podobě pestrobarevné mozaiky, vpustili vyhazovači podobní Putinovým bodyguardům za vstupné 50 eur jen toho, kdo vypadal, že si uvnitř poručí větší množství vodky v ceně po tisíci eurech za láhev.

V českých médiích se sice objevila kratičká zpráva, že ruský oligarcha Roman Abramovič je rovněž sběratelem umění. Ale jen zahraniční tisk informuje, že fond Abramoviče, jenž je chlebodárcem trenéra Hiddinka, řídí poslanec Dumy Sergej Kapkov, a že noví ruští boháči se zásadně odlišují od sběratelů typu Ščukina a Morozova, působících před rokem 1917, jimž šlo o umění a nikoli o politiku. „Noví Rusové“ se podle deníku Neue Zürcher Zeitung rekrutují z bývalých funkcionářů Komsomolu, kteří zbohatli na privatizacích, z ilegálních kšeftsmanů z dob SSSR, a do třetice z naprosto obyčejných zločinců.

Tentýž list se v souvislosti s mistrovstvím zabýval i ruskou posedlostí velikášstvím. Upozorňuje, že Rusko se staví do role země, kterou by měl svět po rozpadu totalitního sovětského impéria litovat, a která tudíž očekává podporu ze všech stran včetně fotbalového fandění. Zahraniční pozorovatelé hodnotí současné Rusko jako politický prostor, ve kterém má Putin úlohu jakéhosi „vrchního trenéra“. „Úkolem sportu je probudit národní hrdost,“ říká šéfka Ústavu pro sociální a soudní psychiatrii, který za dob SSSR posílal disidenty na nucené léčení do blázince. A ruské usilování o prestiž v souvislosti se zimními olympijskými hrami v Soči může připomínat neslavně proslulou nacistickou atmosféru kolem olympiády v Berlíně roku 1936.

Dodatečná zpráva pro ženy
Ve stati Fotbal zmrzačený v novinách (č.7/51Pro) byla řeč o nepodařené rubrice Fotbal pro ženy v MFDnes, která působila jako snaha uměle vytvořit rozpor mezi kopanou a ženským pohlavím. List svým čtenářům vlastně ututlal, že v Čechách se stejně jako ve světě provozuje ženský fotbal, jak o něm hovoří třeba trenér František Lípa v citovaném časopise Rozrazil. Svět ví, že je lživé představovat ženy jako sexuálně zanedbávané partnerky fotbalumilovných mužů. A že stejně vadné je domnívat se, že ženy sledující fotbal se zaměřují výhradně na zevnějšek hráčů, na mužská lýtka a o smyslu hry nevědí nic.
Účast žen jako divaček letošního mistrovství byla vysoká hlavně před obřími obrazovkami, ve Vídni se na „public viewing“ podílelo 47 % žen. Německá Bundesliga vykazuje asi třicetiprocentní účast žen na stadionech, po minulém mistrovství světa, jehož vítězkami se staly německé hráčky, byla tato radostná zpráva okamžitě zveřejněna i na světelných tabulích nádražních nástupišť. Rovněž reklama spojená s fotbalem se stále více orientuje na ženy, ve Švýcarsku z 41% osob zajímajících se o fotbal tvoří 37% ženy a zájem žen se tu za posledních osm let zvýšil o 12%. Organizátoři anglické Premier League už počátkem 90. let volali po feminizaci publika, která by zcela logicky přispěla ke snížení agresivity fanoušků.

A co aktivní účast žen v mužském fotbale? Utkání druhé německé Bundesligy píská „žena v černém“ a pro přístí mistrovství světa v roce 2010 v Jihoafrické republice se počítá s tím, že odborné analýzy zápasů po skončení televizního přenosu by už mohla provádět zkušená fotbalistka. Není pochyb, že to bude činit stejně dobře jako Günter Netzer či náš Josef Masopust.

Na Virtually vychází tento text v neupravené, autorizované podobě.