Školství v modernistické společnosti

Vlastimil Podracký

Modernistická představa, že člověk je dokonalý tvor a dítě se rodí s dobrými vlastnostmi a špatným jej dělá jen společnost, vede k individualistické výchově jako důsledku těchto představ. Dítě má být samostatné, nesmí se omezovat jeho ego, musí mít svobodný kreativní prostor pro své uplatnění. Cizí představy mu nesmí být vnucovány. Přitom představy dítěte jsou obvykle spíše pohodlného charakteru (nic nedělat a jen si hrát) a ve zcela svobodném prostředí potom uplatňuje špatnou stránku svoji podstaty, na kterou si zvyká. Různí sociální pracovníci, psychologové a modernitističtí pedagogové, kteří korektnost postavili před svoje zkušenosti, se potom snaží uplatnit, odstavit staré zkušené pedagogy, kteří zcela automaticky inklinují ke konzervativním, vyzkoušeným a staletí dobře fungujícím praktikám obsahujícím i nějakou tu facku.

Taktéž mnozí rodiče se nechtějí o děti příliš starat a nejraději by je nechali na krku škole po celý den, doma potom je raději zabaví televizí a počítačovými hrami. Takoví rodiče se samozřejmě budou stavět proti důraznějším metodám pedagogů, ale na druhé straně budou kritizovat školu, že děti špatně vychovává. A tak se škola, na základě vlády silnějšího, stává stále více doménou grázlů z vyšších ročníků a jejich obětí – učitelů, kteří mají hrůzu vstoupit do třídy, aby na ně žák nehodil nějaký předmět, nebo je přímo nezastřelil. Mohou se jen bránit útoku, nikoliv mu předcházet. Všichni vědí, že je to špatně, ale společnost, která už vzala svůj zánik jako holou skutečnost a chce si jen ještě chvilku užít, nemá jiný zájem než se tím nezabývat a neustále opakovat známé modernistické nesmysly o svobodě dítěte a ochraně jeho osobnosti. Přitom to celé slouží jen dalším pracovníkům k natahování ruky pro dotace a zvyšování platů. V takové společnosti, kde jsou na prvním místě jen platy a zisky to vlastně ani jinak dopadnout nemůže.

Jistým východiskem jsou soukromé školy, které ještě zpočátku byly pouze útočištěm neschopných dětí bohatých rodičů, kteří jim takto zaplatili diplomy. Později už jsou soukromé školy nutností – jediným způsobem, jak svěřit dítě do jakéhosi přijatelného výchovného prostředí, protože grázly lze ze soukromé školy vyloučit a se souhlasem rodičů zavést přísnější metody výchovy. Nebezpečí je ovšem v divergenci celé společnosti, protože soukromé školy absolvují děti bohatých, jak nám zkušenosti ukazují, obvykle i bez ohledu na schopnosti. Tyto děti potom mají snadněji zajištěn úspěch ve společnosti, ačkoliv mnohdy nemají kompetence. Mají jen ten sociální kapitál. Děti chudých rodičů, zvláště z početných rodin, jsou naopak vychovávány spolužáky – grázly ve státní škole, která už vlastně ani školou není, protože učitelé už skoro nemají šanci cokoliv pozitivního dětem předat. Dítě může být schopné, ale potřebné vzdělání nedostane. Tak se vytváří vrstva úspěšných bez zásluh a lumpenproletariátu, který je jen přítěží společnosti, ačkoliv mnozí jeho příslušníci tak skončili jen proto, že jim nebyla dána příležitost se chovat jinak, a to už ani ve škole.

Různí psychologové a sociologové, včetně konformních pedagogů chtějí uplatnění, a proto stále tvrdí, že dětem se musí věnovat „péče“, hlavně ovšem „jejich“ péče. Tato „péče“ má nahradit bití (jak to oni vidí) a potom i z nezvladatelných dětí se v jejich rukou stanou beránci. Ano, jistě mají pravdu. Všechno jde, když se vynaloží obrovské prostředky. Všechno je možné. Když bude za každým nezvladatelným dítětem stát jeden pedagog a jeden psycholog, může i z rozeného grázla opravdu výjimečně vzniknout použitelný člověk. Je to jen otázka prostředků, které by měl zaplatit stát. Ten ovšem prostředky omezuje a má (?) pragmatický cíl společnost nezadlužovat. Prostředky prostě nejsou a tak se staví situace jako neřešitelná a natažené ruce zůstávají prázdné.

Ale facky, které rodiče, a někdy i učitelé, dávali dětem, byly jen tím řešením, které produktivně zvládlo výchovu zaměstnanými rodiči bez psychologů a jiných příživníků (skutečným profesionálům se tímto omlouvám...), kteří si vymysleli „práva dětí“, aby měli uplatnění. A ejhle, v rodinách s šesti dětmi a s příležitostnými fackami (ale většinou stejně jen autoritou a příkladem) byly vychováni lidé, kteří byli pracovití, morální, loajální, společensky zodpovědní a solidární. Jak se to mohlo stát bez oněch nepostradatelných „odborníků“? Snad zázrak? Nikoliv. Vyzkoušené metody, které provázely lidstvo tisíciletí jsou prostě tak produktivní, že je nenahradí žádné konstruktivistické představy, tak jako komunizmus nebyl schopen nahradit svojí utopickou teorií dlouhodobou praxi svobodné a tržní společnosti. Prostě tradiční metody fungují, protože kdyby nefungovaly, tak bychom tu nebyli, nebo bychom museli asi přijmout jinou kulturu a civilizaci. Bez občasné rozumné míry násilí ve výchově a úcty k rodičům a vychovatelům stejně žádná civilizace nikdy nefungovala. Ta, která si úctu a loajalitu nedovede vytvořit (a v ojedinělých případech i vynutit), historickou šanci brzy ztratila.

Ale už staré civilizace věděly a v humanitní době to bylo znovu ověřeno, že hlavní poslání školství, kromě osvojení znalostí, je napomáhat utvořit dítěti autonomní etiku kompatibilní s řádem společnosti. Metody k tomu vedoucí musí zahrnovat i určitou míru nesvobody, protože dítě není dospělý a neplatí pro něj svoboda dospělého, ani lidská práva v plném rozsahu, platí jen láska k němu a jeho potřebám. Obvykle nedostatek lásky v modernitní společnosti je nahrazován nesmyslnými zákony, které vyžadují postoj k dítěti shodný jako k dospělému, což vede k situaci, kdy dítě má práva dospělého a přitom nemá a nemůže mít tomu odpovídající povinnosti a zodpovědnost. Práva musí člověk dostat až v dospělosti zároveň se zodpovědností. Jenže co ve společnosti, která svým tradičním řádem pohrdá, kde je autonomní etika považována za nepotřebnou a důležitá je jen výchova k materiálnímu úspěchu za každou cenu? Když není řád, není k čemu vychovávat.

Proč tedy zasahovat do vyzkoušených fungujících systémů ověřených prakticky všemi doposud úspěšnými civilizacemi? Je to opravdu jen touha některých „odborníků“ uplatnit se? Samozřejmě že tito „odborníci“ mohou plédovat svoje názory jen v určitém prostředí, které jim to dovolí a je jejich konstrukcím nakloněno. Lépe řečeno, i oni jsou produktem tohoto prostředí. Na začátku tedy nestáli oni, ale něco jiného, co zničilo původní tradiční hodnoty vůbec a nahradilo je nevyzkoušenými utopickými teoriemi, které jsou připraveny přivést společnost k potížím a zániku. Co to bylo?

Předně je to obava zkušených pedagogů z nařčení, že obhajují tělesné tresty. Dále je to odpor rodičů, kteří chtějí mít z dětí úspěšné manažéry, ale úcta a dodržování morálních pravidel je pro ně prázdný pojem. Myslí si, že děti budou úspěšné i bez morálky. Proč také, když vidí životní úspěch v nemorálním jednání? Tak se vlastně stalo školství poslední výspou jakýchsi morálních hodnot, které byly vštěpovány dětem bez zájmu a spolupráce rodičů a společnosti vůbec. Tento stav nemohl dlouho trvat a lze se divit, že školství tomu ještě tak dlouho odolávalo. Pomalu musel přijít konec. A tak se stal problém s tělesnými tresty jakýmsi průlomem do tohoto stavu. Najednou se zjistilo, že občas padne od starých zkušených pedagogů výchovná facka, a to se nesmí. A tak se musí nutně zavést to, co už dávno známe z řady amerických veřejných škol. Učitelé, kteří se bojí vkročit do třídy, občas jsou zastřeleni, ve třídách vládne džungle a násilí. Česká škola vybudovaná na základech Komenského musí být zrušena a nahrazena výchovou ke zločinnosti. Je to jen odraz nevyhnutelného vývoje. Společnost se rozkládá, zločin přestává být jako zločin vnímán, ctnostné jednání není potřebné a tak v tom přece škola nemůže zůstat pozadu.