P r o č ? (I)

Emanuel Mandler

<>Otázka zní: proč došel vztah nepřátelství mezi Čechy a Němci tak daleko, že se odsun (vyhnání) jeví na sudetoněmecké straně nejčastěji jako akt hrůzy, kdežto u nás jako čin dějinné spravedlnost?. To je samozřejmě složitá otázka a my se jí tu budeme věnovat ve vší stručnosti – tak, jak je to v krátkém článku možné. Nejprve si však musím všimnout námitky proti nespornému faktu, že vyhnání Němců bylo etnickou čistkou. Snad nejlépe tuto námitku vyjádřil v diskusi pan K., když uvádí, že etnickou čistku nelze zbavovat její kvality. To podle jeho názoru znamená, že se vyhnání právem nevztahovalo na „Němce nezatížené podílem na hlasování pro vraha Hitlera a proti existenci ČSR“. Dobrá. Představme si virtuální etnickou čistku, vztahující se (například z vůle západních mocností) pouze na Čechy. A to jen na ty, kteří ve volbách roku 1946 hlasovali pro strany Národní fronty (což byli prakticky všichni voliči) a souhlasili tedy s rozsáhlými majetkovými konfiskacemi a s přátelstvím s vrahem Stalinem.. To by dnes byla česká kotlina pěkně vyprázdněná… Lze vůbec obvinit někoho za to, že v legálních volbách volil legální stranu? Věděli sudetoněmečtí muži, že Hitler chystá válku, do které je nažene a v níž každý pátý zemře? A co s tím milionem německých dětí a mladistvých, kteří nevolili a o vrahovi Hitlerovi neměli ponětí? Měli jsme je vyhnat? Vyhnali jsme je.

Nyní však k našemu tématu, lépe řečeno k dvěma souvisejícím tématům: 1. Česko-sudetoněmecká nenávist, 2. vyhnání Němců. Pokud jde o první téma, je střední Evropa k nacionálním nenávistem jako stvořená: národy se tu prolínají i obepínají, vyvíjejí rozdílně a různě rychle a jakmile nastane větší změna, je to signál pro zahájení mechanismu nenávistné národní vášně. V 19. století se Češi rychle vyvíjeli a Rakousko v jejich rozvoji sehrálo dvojí úlohu. Jednak tvořilo velice příhodnou základu tohoto rozvoje, jednak Čechům neumožnilo vytvořit to, oč každý národ při svém rozvoji usiluje – národní stát. A tak opravdu velkou změnu přinesla až první světová válka, která vedla k rozbití Rakouska-Uherska a k vytvoření demokratické Československé republiky. Ta jako by – v menším, ale podobně – napodobila Rakousko-Uhersko, protože sestávala z několika různých národů. Kromě Čechů (6,8 mil.), jichž byla jen polovina obyvatelstva nového státu, takže vystupovali dohromady se Slováky (2 mil.) jako Čechoslováci –– tvořili stát z větších národů ještě Maďaři (750 tis.) a Němci (3,2 mil.). Němci nebyli k novému státu připojeni dobrovolně; staré nepřátelství ještě vzrostlo. Státotvorným národem se Němci nestali, pozemková reforma proběhla v jejich neprospěch, státním jazykem byla čechoslovenština, státní členění neumožňovalo možnost ani částečné německé autonomie a od roku 1926 museli všichni němečtí státní zaměstnanci složit zkoušku z českého nebo slovenského jazyka.

V 19. století se Češi cítili ohroženi ze strany Němců, zatímco Němcům dělal starosti rychlý a všestranný růst českého národa. Toto národnostní napětí pozvolna stoupalo, přerušeno jen nakrátko v době konjunktury dvacátých let, v jejichž druhé polovině také tři sudetoněmecké strany vstoupily do československé vlády. Napětí rychle rostlo v době velké hospodářské krize, která mimořádně silně postihla pohraničí osídlené Němci, a ještě posílilo po nástupu Hitlera. Vytvoření Henleinovy strany nebylo zpočátku bezprostředním ohrožením republiky, protože Henlein, orientovaný na Rakousko, se chtěl uplatnit v Československé republice.

To se brzy Hitlerovým vlivem změnilo. Henleinova strana a s ní většina sudetoněmeckého obyvatelstva žádala připojení pohraničních německých oblastí k Německu, pouze sudetoněmecká sociální demokracie zůstala ČSR věrná. Přestože to byla jejich povinnost, Francie a Anglie neposkytly Československu pomoc. V září 1939. mnichovskou dohodou byl přiřčen Německu pás pohraničního území Čech a Moravy osídlený německým obyvatelstvem. Slovensko získalo autonomii a československý stát se ocitl bez vnitřní i vnější opory. Bylo jen otázkou času, kdy jej Hitler uchvátí. To se stalo 15. března 1939. Den předtím se Slovensko odtrhlo a vytvořilo samostatný stát podporovaný Hitlerem. České země se jako Protektorat Böhmen und Mähren staly součástí Třetí říše.

Zde je první odpověď na otázku „proč?“. V té době se ještě v Evropě nebojovalo a přes bojácný postup Západu v době Mnichova panovaly iluze o síle západních mocností a o tom, že jakmile vstoupí do války s Německem, rychle zvítězí. Vznikající české odbojové skupiny, jejichž velkou část tvořili důstojníci bývalé československé armády, nemohly vidět situaci optikou konce války nebo dokonce poválečných let. Domnívaly se, že na nacistickou agresi vůči Československu bude možno snadno po brzké porážce Třetí říše odpovědět stejnou mincí: chtěli jste do Německa, zůstaňte tam, ale odtržený pás území si vezmeme zpět. To byly plány na vystěhování tří milionů Němců záhy po okupaci českých zemí.

Takové plány se příliš nelišily od úmyslů londýnské emigrace. Ty jsou druhou odpovědí na otázku „proč“. V říjnu 1940 (tedy již za války Německa s Velkou Británií) ustavil Edvard Beneš v Londýně exilovou vládu, Státní radu jako poradní sbor a sebe sama jmenoval prezidentem (svou abdikaci po Mnichovu prohlásil za vynucenou a neplatnou). Ze všech těchto institucí byl zdaleka nejdůležitější prezident, který jmenoval členy vlády i Státní rady, ostatní se mu přizpůsobovali. Často se říká, že Edvard Beneš nehrál hlavní úlohu při rozhodování o vyhnání Němců, ale to není pravda. Ovšem, na rozdíl od domácích odbojových skupin bral v úvahu mezinárodní souvislosti, protože věděl, že bez souhlasu velmocí antihitlerovské koalice je odsun Němců neproveditelný. Proto ta „minimální varianta“. Ale zároveň věděl, že doma budou chtít „maximální variantu“ a že především na ni je třeba orientovat úsilí zahraničního odboje. Kdo pochybuje o tom, co je tu řečeno, ať si přečte Benešovy Paměti (1947), v nichž tehdejší prezident se tím, co udělal pro vyhnání Němců vysloveně chlubí.

A co tedy udělal pro vyhnání Němců? Neúnavně přesvědčoval západní státníky, že odsun Němců z Československa je nutný. Musel v tomto směru vykonat hodně práce a s výsledky byl spokojen jen zčásti. Tak kupříkladu se koncem června 1942 britská vláda po dlouhých jednáních závazně vyjádřila v tom smyslu, že po válce „proti transferu minoritního obyvatelstva z Československa ve snaze učinit z Československa stát národnostně co nejsourodější, nemá v úmyslu se stavět.“(E. Beneš, Paměti s. 306). Britské stanovisko bylo Benešovo vítězství, ale ne docela. Chybělo v něm, že jde výslovně o Němce a dále že Velká Británie odsun podpoří, (nikoli, že se proti němu nepostaví).

Ale Edvard Beneš nehodlal upustit od celé své maximální odsunové varianty a pokračoval ve svém úsilí. Již předtím vypracoval plán, který měl hlavně uspokojit všechny české strany a směry v protinacistickém odboji a zbavit se spolupráce s Jakschovou sociální demokracií, do níž ho londýnská vláda nutila. Učinil to jednoduše. Počátkem ledna 1942 pozval Jakschovy antinacisty na čaj a zcela otevřeně jim vyložil svůj plán na poválečné vyhnání Němců z Československa:

„To minimální, k čemu přicházím, je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoazie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální.“
„“…nebude mezi námi pokoj, dokud tato /rozuměj německá/ buržoazie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít. Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše otázka národnostní.“
(E. Beneš, c. d. 323 n.)

Teorie poválečné národněsocialistická revoluce se Edvardu Benešovi mimořádně podařila. Oč víc byla nepřijatelná německým odpůrcům Hitlera, o to víc se zalíbila J. V. Stalinovi (třetí odpověď na otázku „proč“). Po své cestě do Moskvy v prosinci 1943 si již Dr. Beneš byl jist Stalinovou podporou. Stalin předpokládal, že obsadí střední Evropu a nehodlal v ní trpět nacionální různice. Z toho hlediska se mu vyhnání Němců z Československa velmi zamlouvalo. A pak – hledisko sovětského diktátora bylo velmi odlišné od hledisek západních společenstev. Co pro něj znamenal lidská život, co nějaké etnikum? Je trapné, že právě v tom si Edvard Beneš s J.V. Stalinem tak porozuměli. A když byl Stalin pro, potom česká komunistická reprezentace v Moskvě, i když původně zaujímala tolerantnější stanovisko, nemohla odolat…

Jsou ještě další „!proto“. Ale o nich příště.